Volizuji si pysky

Seděla proti mě naštorc ve vlaku.
Sedla si tam schválně.
Viděla mě totiž, když jsem přestupoval,
a mě to zrovna dost slušelo.
Sedla si tam a dělala
hezkou.
Moc práce jí to nedalo.
Byla hezká.

Já byl po opici,
bylo mi zle
a říkal jsem si:
"že sis radši nesedla někam jinam !
Za mě.
Měl bych klid."
Takhle jsem si dával pozor;
jak koukám;
jak žvejkám;
jak si volizuju popraskaný pysky;
jak bojuju s tou zasranou kocovinou.
Bylo to dost těžký.

Seděla tam,
dělala hezkou,
moc práce jí to nedalo,
přehazovala nohu přes nohu
a naopak
a já nic.
Seděl jsem jak vytesanej
a představoval jsem si,
jak jsem v pohodě,
bez toho zatracenýho pocitu v žaludku,
že budu každou chvíli blejt,
takřka otráveně se zvednu,
přejdu k ní a říkám:"Tak co ?"
"Co jako co ?"
Nic chytřejšího bych od takový kosti ani nečekal.
"Provedeme něco."
"Co ?"
"Někam půjdem. Třeba."
"Kam ?"
"Kam chceš."
"Tak třeba kam chceš ty."
"Takže ke mně."
"Co tam ?"
"Co tam ? No....
sex...pokecáme o filozofii....uděláme si něco k jídlu...
Na pořadí netrvám."
Chvíli je ticho.
"No...pořadí je, myslím, v pořádku."
řeknu: "Fajn!"
A mlčíme až do prvního orgasmu.
Nebo:
Zvednu se a předu k ní.
"Ahoj !" řeknu.
"No konečně !" řekne ona:"Už jsem myslela, že se nerozhoupeš.
Hlavně buď, prosím tě, originální !"
řeknu tedy:
"Hele, neznáme se odněkud ?"
Ona řekne....

Vlak zastavil a ona vystupuje.
Ještě mezi dveřmi
toho hroznýho panťáku
se nakrucuje
a ohlíží se po mně.
Marně.
Já sedím nehybnej jak leguán.

Vystoupila.
Dveře se zavřely
Vlak se rozjíždí.
Vlak ojíždí.
Vidím jí z okna, jak jde po peróně.
Naše oči se setkají.
Na vteřinu.
Maximálně.
Vlak jede dál.
Sedím dál jak ukovanej.
Je pryč.
Míjíme poslední sloupy nádraží.
Zvedám se.
Točí se mi hlava.
Tahám za záchranou brzdu.
Skřípe to.
Kufry padají.
Cestující nadávají.
Já si beru svůj pingl.
Vlak stojí.
Vystupuju.
Průvodčí stojí venku.
"To jsem byl já," říkám mu:
"Musel jsem to prostě udělat."
Dávám mu dva litry za zastavení vlaku.
Jsou to mý poslední prachy.
Jdu k ní.
Stojí před vchodem do podchodu.
Kouká, co se děje.
Přijdu k ní a ona řekne:
"To ti to ale trvalo."
"Co jako ?"
"No...než ses rozhoupal."
"K čemu ?"
"No..já myslela..že..."
"Bydlím tady.
Zapomněl jsem vystoupit."
"Aha !"
Vypadá zmateně.
Pokrčím rameny a jdu pryč.

Volizuju si popraskaný pysky
a říkám si:
"To mě teda zajímá,
co budu v týhle zasraný díře dělat,
než pojede další vlak."

11.3.1998 Lucerna Bar

---