Úklid

 Ozvalo se zaskřípění schodu. Potom druhé, třetí, čtvrté... až devatenácté. Další schod už tam nebyl, ale přesto se ozvalo ještě jedno, dvacáté zaskřípění. To byly dveře Zuzčina pokoje. Doba mezi prvním a posledním zaskřípěním byla dostatečně dlouhá na to, aby napínavá knížka z budoucnosti opsala dráhu končící na skříni a na její místo se přestěhovala učebnice dějěpisu. Když paní Potůčková nahlédla do pokoje, Zuzka horlivě studovala třicetiletou válku. Přesto nebyla pochválena.
 "No Zuzko! Tady snad vybuchl granát!"
 Zuzka měla jiný názor. "To by tady zbylo míň věcí... Vlastně to není tak špatný nápad... Nevíš, kde bych sehnala nějakou výbušninu?"
 "Vtípky, jako vždycky. Co ti říká slovo úklid?"
 Podle matčina výrazu Zuzka usoudila, že se jejich názory na jeho význam budou asi lišit. Proto se raději zvedla ze židle, sebrala pár věcí kolem stolu a roznesla je po pokoji tak, aby to vypadalo, že je ukládá na místo, kam patří. Nebylo to nijak zvlášť složité, protože většina věcí neměla určené žádné konkrétní umístění a mohla je tedy uložit téměř kamkoli.
 Potom zvedla překocený odpadkový koš a nahrubo sesbírala s koberce zmuchlané papíry, které se z něj vysypaly. Dva nebo tři z nich narovnala, složila a strčila do kapsy a zbytek nacpala zpátky do koše. Potom do koše odnesla ještě několik papírů, které se porůznu povalovaly po pokoji, včetně obalu od sušenek, který ležel na posteli. Zatímco se snažila vyklepat z postele drobečky (moc jí to nešlo, dokud nepřišla na to, že tam zůstal ještě jeden obal, ze kterého se sypaly další a další), její matka se rozhodla, že vzduch v pokoji se už nedá dýchat a vydala se přes pokoj. Šla dost pomalu, protože se snažila pokládat nohy do míst, kde mezi rozházenými věcmi vykukoval koberec. Takových míst ale směrem dovnitř pokoje rychle ubývalo, takže nakonec stejně musela na několik věcí šlápnout. Potom se natáhla přes stůl, aby okno otevřela, ale zjistila, že je to nemožné. Bránila v tom nepřehledná hromada věcí na stole, které by okenní křídlo prostě smetlo. Když si toho Zuzka všimla (odmotávala právě noční košili z lampičky nad postelí), rozběhla se k ní, přičemž bezohledně zašlápla baterku, učebnici matematiky a několik ponožek.
 "Počkej, mami!" začala bránit matce v okysličovacím procesu, "já to otevřu potom, až uklidím ty věci!"
 "To bych se asi nedočkala. Udělej to hned, ať vidím, že si to okno opravdu otevřeš. Vždyť je tu smrad jak v opičárně."
 Zuzka se tedy pustila do přeskupování věcí na stole do stejnoměrné vrstvy těsně pod dosahem okenního křídla. Asi by bylo jednodušší, kdyby je prostě odnesla, jenže nebylo kam.
 "Tobě to ale trvá," povzdechla si paní Potůčková přesně v okamžiku, kdy Zuzka skoknčila, a tvářila se hodně nepříjemně.
 Zuzka se tedy natáhla k oknu, ale nedosáhla na kličku a na stole díky zarovnávací akci nezbyl ani kousek volného místa, o který by se mohla opřít. Než vyřešila ještě tento problém, její matka definitivně ztratila trpělivost a otevřela dverě ve stejnou chvíli jako Zuzka otočila kličkoou okna. Výsledkem byl průvan, který opět smazal nejasné (i když co do rozsahu celkem zanedbatelné) stopy Zuzčina pokusu o úklid. Papíry, které průvan odfoukl se stolu, se smísily s papíry, které se zvedly s koše, s papíry, které původně ležely na poličkách, s papíry, které se povalovaly po zemi a s papíry, které pocházely z oststních míst Zuzčina pokoje. Do tohoto papírového oblaku se přimísily další a další věci, které průvan zdvihl, takže to chvíli vypadalo, jako by do pokoje vlétlo hejno zuřivých špinavě bílých i barevných ptáků pevně rozhodnutých zdemolovat veškerý nábytek.
 Zuzka měla s tímto efektem značné zkušenosti, takže rychle zareagovala a okno přibouchla. Paní Potůčková sice neměla značné zkušenosti se Zuzčiným pokojem, ale právem tušila, že může očekávat cokoliv, takže zareagovala také velmi rychle a přibouchla dveře, ovšem zvenku.
 Průvan zanikl stejně rychle, jako jeho příčiny. Hejno zuřivých ptáků se rozpadlo, jednotlivé listy se snesly na zem a pokryly pokoj stejnoměrným papírovým povlakem.
 Zuzka se vrátila ke své knížce.

---