Reflexe Teorie a Etiky Sociální práce VIII.

Pavel Mühlpachr

Sociální práce

Role sociálního pracovníka

            Každému z nás je přisouzeno hrát role, což znamená, že bychom se měli řídit nějakými, společností nám předepsanými, vzorci chování. Takže co společnost, případně zaměstnavatel, očekávají od sociálního pracovníka? A snad jednoho krásného dne i ode mne?

            ,,Ve světě je rozšířeno mnoho polopravd a omylů…“ a tak tomu nejspíš bude i u této profese. Osobně jsem se setkal s tím, že mí klienti byli titulováni velmi nevybíranými slovy typu dement apod. Docela dost mě to zasáhlo, protože jsem do té doby věřil, že není možné, aby se normální člověk takto vyjadřoval o nemohoucím, který se nemůže bránit. A mě samotnému byla na plná ústa přisouzena role cvičitele divoké zvěře, takže jsem na lidi v tomto ohledu docela zanevřel. Naštěstí došlo k poznání, že ne všichni lidi jsou hloupí. Ale stejnak, mnozí lidé přiřadí k této profesi velmi nevybíravé role. Doufám jen, že toto není většina, tak snad zbývající většina ode mne bude čekat něco jiného. Co?

            Myslím, že by mělo být bráno v potaz prostředí ve smyslu nadřízený-> pracovník a společnost-> pracovník. Možná by se to mohlo lišit. Takový zaměstnavatel by mohl pracovníkovi přisoudit roli toho, co aplikuje vyzkoušené metody práce s klienty, tedy to, co se ve škole naučil a o praxích vyzkoušel. Asi to nejpodstatnější, vidění klienta jako řešitele problému.  A na straně druhé, co si představují ostatní, možná, že i klient-  opak, tedy klient neřeší problém, ale řeší ho víceméně pracovník. Bohužel, jako sociální pracovník (pokud mám pravdu), budu v konfrontaci mezi těmito dvěma rolemi. Nevím, jak je zkoncipovat dohromady, jelikož když upřednostním jednu, upozadím druhou. Takže když budu prosazovat roli zaměstnavatele, klienti ke mně chodit nebudou (proč by měli, když jim stejně nepomůžu) a společnost na mne zanevře (přece ten, kdo nepomáhá, nemůže být sociálním pracovníkem). Čili ke konci můj pracovní vztah skončí. A pokud budu naopak prosazovat paradigma společnosti, tak možná někomu pomůžu, ale nejspíše v prvním týdnu práce vyhořím a navíc mě stejně z práce vyhodí, jelikož nebudu naplňovat představu mého zaměstnavatele o dobrém sociálním pracovníkovi. Vskutku krásná vyhlídka, snad se mýlím. Ale existovala by z této situace konfliktu rolí nějaká ,,zlatá“ střední cesta?

            Naděje umírá poslední. Můžu říci, že obě role podělím padesáti, půlku od každé si vezmu, nějakým záhadným způsobem je zkompletuji dohromady či mezi nimi budu proplouvat a plácat se. A samozřejmě zbytek ponechám. Ačkoli jsem optimista, nemyslím si, že toto je dobré řešení, přeci sociální pracovníci nemohou pracovat s klientem jen tak polovičatě, to by dopadlo špatně. Další možností by bylo nechat obě role vedle sebe jen tak plynout, obrnit se a být mezi nimi. Myslím, že ani toto nelze, protože by se pracovník zhroutil, duševně rozpadl.. Jediná možnost, která mě napadá jako nejschůdnější, je respektovat a brát v potaz obě dvě. Říci si, že sice společnost po mě chce něco jiného, ale jelikož její požadavky nejsou proveditelné (už třeba jen kvůli tomu, že společnost ≠ magistři sociální práce…), ale na druhé straně nemusí být absolutně vše, co se říká ve školách nebo co chce zaměstnavatel, jedinou a bezpodmínečnou pravdou a nutností. Tedy, kde je pravda?

            . V minulém odstavci jsem uvedl způsob, kdy role A+ role B má vytvořit dvojroli AB. Jak sem řekl, fungovat to nebude, čili zbývá jediná možnost, kdy role A + role B vytvoří C. Nevím, jestli se mýlím, ale myslím, že pracovník by si měl zpracovat svůj jakýsi kodex (C), ve kterém si sám sobě ustanoví, jak bude jednat, aby nebyly poškozovány zájmy klienta a zároveň nestrádal náš diplom. A teď, jak to prakticky vyřešit?

            Tento problém jsem doposud neřešil, jelikož moji klienti jsou v ústavu, takže neodejdou a budou tam víceméně navždy, čili opovrhující a stěžující pohledy lidí, když jdeme na procházku, tak mne již nechávají v klidu. Ale kdyby byla nutnost opatření C, tedy kdybych pracoval s lidmi, kteří by za mnou docházeli, pravděpodobně bych to řešil jako dvojitý agent, že kdyby bylo potřeba dát za pravdu společnosti, tak bych jí dal za pravdu, a kdyby bylo nutné udělat si u zaměstnavatele čárku, udělal bych si ji. A přitom, si ve své podstatě myslet své a jednat na místě s klienty dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Můžeme namítnout, že tento postup je neetický, alibistický a plný přetvářky, ale jak se říká, účel světí prostředky. A mám-li dobře a účelně pomáhat, nechci mít svázané ruce.

Petr