Kubův betatron

Můj milý Deníčku.

Včera jsme s klucima uspořádali párty! Víš, jak byla  minulý týden ta narozeninová oslava u Jirky Šimůnka? Jak nás tam  nechtěli pustit, protože všichni nosíme brejle a já si navíc šlapu na jazyk? Tak abys věděl, my jsme si s Kubou a Tadeášem udělali vlastní oslavu a vůbec nikomu jsme o ní neřekli! Bylo to hrozně moc drsné, Deníčku! Kuba přinesl termosku s čajem a Tadeáš v krabici ohromnej kus štrúdlu. Posadili jsme se u mě v pokoji na koberec a to jídlo dali doprostřed a začali hodovat a bylo to vynikající, akorát jak jsme u toho mlaskali, tak  přišla maminka a zlobila se, že jsme jako tři čuníci a že drobíme a že ona to luxovat nebude a prý když nic jiného, tak ať si alespoň utřeme pusy, že se na nás nemůže koukat. Když odešla, tak Tadeáš, ten nestyda, provedl strašlivě neslušnou věc - udělal na ni přes dveře dlouhý nos! Docela jsem se rozzlobil a řekl jsem mu, že když je takový a na mou maminku dělá dlouhý nos, tak že mu nedám ten svůj starý svetr s norským vzorem, jak jsem ho měl předloni u maturity. On se mu totiž hrozně líbí a když ho mám na sobě, tak na mě pořád sahá a říká „Ten materiál mě vyloženě fascinuje!“ Ten svetr je z tuzexu, víš Deníčku?

Kuba nám pak začal vypravovat, že si doma ve sklepě staví betatron a že už mu chybí jen jeden kondenzátor a bude to fungovat, ale Tadeáš se začal mračit a řekl, že teď nejsme na fyzikálním semináři, ale že paříme a ať nechá betatron betatronem! Kuba hrozně zčervenal a vypadalo to, že se rozbrečí, on je to takový křehký, snadno zranitelný chlapec. Já jsem raději rychle zapnul magnetofon a pustil pásku s Haničkou Zagorovou. Tu všichni tři milujeme!

A tak jsme poslouchali ten libozvučný zpěv, jedli štrúdl, pili čaj, vyměňovali si anekdoty – no zkrátka pořádně pařili, jak se sluší a patří na velký kluky! Určitě to bylo mnohem lepší než ta narozeninová oslava u Jirky Šimůnka, tam se pila jen sodovka a jedly preclíky a prý na nich bylo strašně moc soli!

            Zapíchli jsme to až hluboko v noci, asi tak kolem dvaadvacáté hodiny. Nemysli si ale, že bychom nedokázali jet déle, Deníčku! Původně jsme chtěli pařit až do půl jedenácté, ale přišla na nás maminka a kárala nás, že už je hrozně pozdě a že všichni slušní chlapci už touhle dobou dávno spí. Tak jsme byli nuceni párty ukončit.

            Musím říct, Deníčku, že to byl opravdu povedený tah. Akorát mě mrzí, že nepřišel Štěpán Jiřička, ačkoliv předtím slíbil, že se zastaví. On ti má takové dlouhé vlasy a vypadá tak trochu… jak bych to …zkrátka skoro jako opravdové děvče. Je nám s ním vždycky hrozně fajn, víš? Ve škole s ním chce každý sedět v lavici.

Tak a to už pro dnešek stačí. Až dopíšu poslední větu, tak tě zavřu, strčím pod polštář, zhasnu a nechám si zdát o Štěpánových vlasech.