Sestřičko, prosím, pomoz mi!

Milý deníčku, dnes je 15.6.1863 a hodiny v mém krásném pokoji odměřují čas,kdy ještě budu slečna a kdy paní. Dnes se mám vdát za Carlose. O Carlosovi jsem již psala a tak nebudu zahlcovat tenhle drahý papír řečmi o tom,jak je Carlos strašný a jak ho nenávidím. Nechci si ho vzít, ale co s tím nadělám? Nic.  Maminka s tatínkem rozhodli a já proti jejich rozhodnutí nic nenadělám.

Zaklapnu deník a prsty přejedu po ozdobných deskách z bílé kůže a malém růžovém diamantu, který je do desek zasazen. Tenhle krásný deník jsem dostala od svého tatínka k patnáctým narozeninám. Už tři roky si do něj zapisuji důležité události mého života.

 V pravé poledne mám říct své „ano“ muži, kterého ani neznám a který utrápil již tři ženy. Navíc je o čtyřicet let starší. Pomalu mě začíná chytat hysterie.

„Luiso! Víš co je nového?“ Do mého pokoje vběhne má třináctiletá sestra Alžběta. Má na sobě roztomilý župan z pravého hedvábí.

„Alžbětko! Ty jsi utekla komorné, že je to tak?“

„ Ano“ Sklopí pohled a provinile se na mě podívá. „ Ale mělo to svůj důvod. Chtěla jsem ti říci, jaké mám šaty.“

„ No tak povídej.“  Alžběta je zvláštní. Je sice strašně krásná, ale je spíš jako kluk. Nikdo ji v běhu nedohoní, umí lézt po skalách a na koni jezdí jako muž. Má kaštanové vlasy ,což je v naší rodině zvláštnost, protože jsme všichni blonďatí.

„ Moje šaty jsou růžové, což se mi moc nelíbí. Ale mají na sobě krásnou krajku. A mám k nim i čelenku, a…“  Chce pokračovat, ale vejde sem její komorná.

„ Slečno Luiso, vám to ale sluší…“ usměje se na mě a chytne Alžbětu za ruku „A ty půjdeš se mnou, musím tě obléci, učesat a vůbec, neztrácejme čas.“ Odejdou a já zůstanu sama se svými chmurnými myšlenkami. Podívám se na sebe do zrcadla. Své dlouhé blonďaté vlasy mám stažené do drdolu a ozdobené čelenkou z růženínu. Na sobě mám dlouhé bílé šaty přepásané  růžovou stuhou.

Uslyším zaklepání.

„Dále“ Vejde moje maminka.

„Jdu se podívat, jestli se ti nerozcuchal účes.“

„Neboj, nerozcuchal“

„To je dobře, udělat ho znova by dalo spoustu práce“

„ No a? alespoň by to oddálilo tu hroznou chvíli,kdy řeknu ano Carlosovi“

 „Cože?!“ Maminka se zamračí a zrudne zlostí. „ Takhle nebudeš mluvit!“

„Mami, prosím, pochop mě. Já si ho nechci vzít.“

„Ty uděláš, co ti řeknu, jinak…“

„Jinak co?“

„Jinak tě vydědím a vyhodím tě z domu“

„ Ale mami…“ Začnou mi téct slzy.

„ Mlč a pojď ven, kočár již čeká!“

„Ano“ Zkroušeně vstanu a jdu po nádvoří našeho zámku ke kočáru. Sednu si na polstrované sedátko a rozbrečím se.

„Luiso?“ Leknu se a otočím se. Vedle mě sedí Alžběta a pozoruje mě.

„ Ano?“

„Proč pláčeš?“

„ Víš,Alžbětko, to bys ještě nepochopila“

Alžběta se na mě podívá svýma modrýma očima. Najednou mi v hlavě svitne nápad. Lepší nežít,než si vzít Carlose.

„Zastavte“ Křiknu na kočího a pak slyším jen jeho zastavování koně. Konečně stojíme.

„Co se děje?“ Nemám čas Alžbětě odpovědět. Prudce otevřu dveře a vyběhnu ven. Alžbětka běží za mnou. Doběhnu ke srázu. Dole zurčí voda. Ohlédnu se a vidím,jak ke mně běží maminka a tatínek.

„Luiso, ihned pojď sem!“

„Ne,a naposledy vám říkám že si Carlose nevezmu. A jestli to nevezmete ne vědomí, tak skočím dolů!“

„To neuděláš, jsi strašný strašpytel. A co se týče svatby, tu nezrušíme.“ Maminka tedy rozhodla.

Podívám se na Alžbětu, jedinou osobu, která mi bude chybět. Z krku si strhnu náhrdelník a hodím ho Alžbětě.

„Nech si ho, ať máš nějakou vzpomínku na svou sestru“

Nadechnu se a udělám krok do prázdna. Ještě zaslechnu maminku, jak říká: „Ona opravdu skočila!“

Mluví zoufalým tónem. Chvíli letím a pak……pak nic, pak cítím prázdno. Mé tělo pluje po řece. Moje blonďaté vlasy jsou rozpuštěné a bílé šaty namočené. Mé tělo vypadá jako nějaká mořská víla. Ovšem je nepřirozeně bílé. Pomalu mi dojde, že jsem mrtvá.

Teď se na svět, kde jsem žila osmnáct let, dívám odněkud zeshora. Už je to pět let. Carlos se znovu oženil a utrápil další manželku. Dnes si má vzít další oběť. Opatrně se podívám dolů a ztuhnu. V bílých šatech tam stojí Alžběta. V ruce svírá můj náhrdelník a po tvářích jí tečou slzy. Zvedne hlavu, podívá se nahoru, k obloze a zašeptá: „Sestřičko, prosím, pomoz mi!“