Nesnesitelná lehkost

Válku prožil na gymnáziu,

v turbulencích dějin mu šlo

především o kalhotky spolužaček.

Když pak čas uzrál,

objevil v sobě proletáře

a začal se angažovat ve výborech.

Vojnu by nesnesl, místo toho

jel kolektivizovat na Slovensko.

Časem vyměnil modráky za sako

a v souladu s novou módou

začal nastavovat lehce zakalené zrcadlo.

Po večerech oslňoval studentky ve Slavii,

zatímco jiní hnili ve výrobě.

Vždy uměl vycítit ten správný moment,

proto včas statečně přešel do plné opozice,

ve starých secesních bytech srkal koňak,

debatoval o humanismu

a nadšeně konspiroval v mezích zákona.

Měl ukrutný strach z výslechů,

neschvaloval násilí ani lety do vesmíru,

a potrpěl si na stříbrné manžetové knoflíčky.

Nedávno jsem ho potkal v odpolední tramvaji.

Paní na protějším sedadle držela v náruči pudla

a on mu sípavým hlasem vyprávěl

něco naprosto nesrozumitelného.

Majitelka psa si po chvíli radši odsedla.

Laureát Státní ceny se tvářil tak vyděšeně.

Věděl, že se k němu nezadržitelně blíží něco,

čím už nikdo tak lehce nepropluje.