Skříň

Polámaný měsíc se nesměle vplížil začmáraným sklem a vysvlékl pokoj ze tmy. Celá místnost se jakoby slabě pohybovala v nekonečném momentu na pokraji tmy a světla. Přesto celý výjev působil měkce a příjemně, téměř až ospale. Bolavý měsíček svitem pohladil černého motýla, který se usadil na nočním stolku a dřímal, jen chvílemi lehounce zatřepotal křídly.
V tu chvíli jsem se probrala ze snu a zašmátrala rukou po vypínači lampy, která byla na nočním stolku. Světlo se pokradmu rozlilo pokojem a bázlivý měsíc se trochu schoval za mraky. Motýla světlo vyrušilo z dřímotu, a tak vzlétnul, několikrát se s vílí ladností zatřepetal po místnosti a usadil se na zaprášených knihách.
Protřela jsem si oči a posadila se. Celý pokoj se vznášel v jakémsi měkkém barevném snu, pulzoval a měnil se. Na první pohled jsem to nepoznala, ale při bližším pozorování jsem si všimla, jak se na mě v rohu šklebí kartónová krabice. Odložený hřeben se nenápadnými skoky pohyboval po stole a jako terorista se plížil ke kulatému zrcátku. Pod stolem ve tmě něco chroptělo.
A pak ta Skříň. Stála v rohu a koukala na mě pootevřenými dvířky jako by byla živá. Myslím, že tam před tím nebyla, ale ruku do ohně bych za to nedala. V tu chvíli černý motýl opět s třepetáním vzlétl. Ve světle se třpytil a leskl, jakoby ho někdo protkal stříbrnou nití. A když vlétl do stínů, byla jeho křídla zase tak temná, že musela pohlcovat veškeré živé světlo. Chvíli jako faunova víla poletoval po pokoji, trochu zmatený, trochu opojený radostí, životem a nocí. Náhle se zastavil a s tichým šepotem se začal třepetat na jednom místě. Pak se rychle rozlétl a zmizel pootevřenými dveřmi ve Skříni.
Neváhala jsem ani chvilku a rozběhla se za ním. Jen tak v pyžamu jsem otevřela dveře a rozběhla se dovnitř.

„Ahoj."
„Slyšíš mě?"
Pomalu jsem otevřela oči. Kolem mě se vytvořilo světlo husté jako mlha. Svítilo tu slunce a byl nádherný den. Seděla jsem pod nějakým stromem. Rozhlédla jsem se. Kolem rostlo mnoho takových stromů, všechny byly mladé, jejich kůra ještě nepoškozená, panensky čistá a jejich koruny kvetly nádhernými bílorůžovými květy. Byl to sad. Obrovský třešňový Sad. Na zelené trávě u mých nohou ležel černý motýl a v záři slunce stříbrně zářil.
„Říkám ahoj," ozvalo se náhle za mnou.
Otočila jsem se za hlasem.
„Ahoj," odpověděla jsem.
Od té doby jsme byli Přátelé.

Za Sadem se rozkládal Kopec, ze kterého byl nádherný výhled. Celý kraj byl pokrytý jasně zelenou trávou, na které rostly mladé třešně. Pod nimi si v trávě hráli mrňaví broučci a duhovým vzduchem se proháněli bílí a černí motýli. Nikdy tu nepršelo. Uprostřed Sadu byla studna a dvě vědra. Každý den jsme chodili s vědry pro vodu a zalévali všechny stromy, které každým dnem kvetly krásnějšími a bohatšími květy.
Nikdy jsem už nezažila tolik nesmírné krásy, jako když o půl páté ráno rozkvétal třešňový sad a motýli se probouzeli a vzlétali z měkké trávy vzhůru k blednoucím hvězdám.
Jednou, když jsme večer seděli ve stínu největší třešně a poslouchali bzučení včel v korunách, řekl mi Přítel: „Jestli se někdy pohádáme nebo si ublížíme, byť jenom trochu, napíšeme to do kůry těch stromů. Abychom na to nezapomněli a poučili se z toho."
„A co až to nebudeme mít kam psát?" zeptala jsem se.
„Tak už tady nebudeme."
„Dobře."

Za Kopcem byla malá opuštěná Zastávka obrostlá břečťanem. Byla tu jedna kamenná lavička a krásně se tu sedělo, kouřilo a povídalo. Párkrát za den tu jezdila tramvaj, ale nebyla to obyčejná tramvaj. Byla to velká žlutá housenka s tykadly, které byly zavěšené až někde v oblacích. Tou jsme mohli jet, kam jsme chtěli. Stačilo si vymyslet další zastávku a byli jsme tam. Mnohokrát jsme se o tom bavili a přemýšleli nad tím, jak to vůbec všechno funguje, ale ani to nebylo třeba. Všechno to tu bylo pro nás. A třešně stále nádherně kvetly.
Pořád jsme si Povídali a objevovali spoustu nových věcí o sobě, o lidech, o citech, o světě, ale hlavně o nás.
Čarovná skříň byla pořád pootevřená, mohli jsme kdykoliv ven a kdykoliv zpátky. Ale stále víc času jsme trávili uvnitř. Izolovali jsme se od reality pár centimetry dřeva a přece za nimi byl úplně jiný, neskutečný a duhový svět.
Usínali jsme v měkké trávě a koloběh světa běžel mimo nás.

„Příteli, proč tady jsme?"
„Venku jsou vlci a noc. Je tam polámaný měsíc, viděl jsem ho."
„Já vím, ale proto tady nejsme"
„Ne, to ne. Nevím, proč tu jsme. Možná proto, abychom byli spolu."
„Příteli, bojím se jít ven. Bojím se vlků."
„Nemusíš tam chodit. Zůstaň tady."

Dny a noci pomalu plynuly, tma přecházela ve životodárné světlo a světlo zas přecházelo v měkkou tmu. Z mladých třešní se stávaly dospělé mohutné stromy, jejich kůra stárla. Z malých ublížených slůvek, které jsme do ní vyryli, když byli ještě stromy mladé, se teď stávaly velké nápisy, jak stromy rostly a rány v kůře se roztahovaly.
Už jsme skoro nechodili ven. Zůstávali jsme zavření ve Skříni, zalévali stárnoucí třešně a pokoušeli se nevšímat si slov, která se jako bubliny zvětšovaly a nafukovaly. Báli jsme se jít ven do nevlídného světa, který nám připadal šedivý, bez fantazie a bez krás. Báli jsme se vlků venku za dřevěnými dveřmi.
Jen motýli zůstávali pořád stejní. Ti se stále s nezměněným vílím ševelením proháněli duhovým vzduchem a s dětskou radostí lehce poletovali nad našimi hlavami.

„Naplakej," řekl mi Přítel a vzal mě do náruče.
Seděla jsem u dveří a škvírou koukala ven ze Skříně. Po tváři se mi kutálely slzy velké jako hrách. A na místě, kam dopadaly, přestávala růst tráva.
„Bojím se," řekla jsem. „Strašně se bojím."
„Já taky," řekl mi a podíval se škvírou ven.

Začali jsme se moc bát. Začali jsme se bát všeho, co bylo venku za dveřmi, jako bychom tušili, že nám to může sebrat náš Svět, náš Sad, náš Kopec, naší Housenku, prostě všechno, co jsme měli, co jsme si vytvořili a o co jsme se starali. Čím větší byl však náš strach, tím víc začal náš Svět upadat.
Zalévali jsme třešně dvakrát denně, veškerou svoji energii jsme vynaložili do snahy udržet všechno živé a mladé. Ale čím víc jsme se snažili, tím to bylo horší. Stromy rostly mnohem rychleji než dřív a stárly. Jejich kůra byla popraskaná a popsaná nevyřčenými slovy. Každý večer jsme seděli pod stárnoucími korunami a plakali nad uvadající Krásou. Zelená tráva pomalu mizela za každým mým krokem.
A venku za dveřmi svítil na vlky smutný a polámaný měsíc.

Stála jsem v jeho světle a v dlani držela malého černého motýlka. Dívala jsem se na Skříň. Vlci kňučeli za rohem a měsíc se zmateně díval zaprášeným oknem do pokoje. Natáhla jsem ruku a motýl potichu vzlétl. Několikrát zakroužil nad mojí hlavou a pak vlétl do Skříně.
Zabouchla jsem za ním dveře. Někdy je potřeba udělat i ten nejtěžší krok.
Venku začalo pomalu svítat. Pokoj se s prvními slabými paprsky slunce kroutil a vracel do původního stavu. Skříň začala blednout až zmizela úplně.
Vykoukla jsem oknem ven a otevřela ubrečené oči. Usmála jsem se na chladné bledé slunce, které vycházelo za šedivými paneláky.
Promiň mi to, Příteli. Asi už jsem dospělá.