Pláč

Sedl si na lavici, v očích zvláštní prázdno, hleděl před sebe, jakoby tam něco bylo, někdo prošel kolem a on začal plakat. Ne však slzami, pod sklopenými víčky se mu zaleskly ledové krystalky, pálily ho a šířil se z nich štiplavý mráz. Nevěděli, že pláče, nedíval se na ně a do očí upřených k prašné zemi, či zavřených snad, mu nikdo neviděl, cítili však ten chlad. Dívali se na něj, jak tam tak šli kolem. Až první z těch ledových kamínků dopadl do špíny cest a rozstříkl se v prachem obalené korálky. Koulely se mu vyschlou tváří, zanechávali za sebou vlhkou stopu, stékaly do bledých koutků sevřených rtů. Seděl a kolem prošlo vroucí léto, vyprahl a kousíček ho ubyl.

Listí na větvích zlátlo a rudlo umírajícím sluncem, pomalu se mu snášelo na ramena, uléhalo do vlasů. Začalo pršet, nekoneční hadi deště duněli na střechách a srážely odolávající listí k zemi, kde se vše míchalo se slzami. Voda proudící z promoklých vlasů mu stékala do očí a napájela je, aby dále mohly plodit slzy, ty děti smutků. Z prachu cest u jeho nohou se tvořilo bláto, strašné moře bezedné špíny, v níž se měl utopit, měla ho pohltit a skrýt ve svém teple mazlavém lůně. Stahovalo ho to kousek po kousku.

Když přišly první mrazivé noci, zase ho část chyběla. Déšť se pomalu měnil ve studený sníh, pokryl ho těžkou bílou řízou mrznoucí však na jeho očích a slzách. Mrazivý dech zimy prostoupil řekami, uvěznil ryby v hlubinách v ledovém žaláři, když je nerozdrtil svou vahou o kamenité dno. Mrzlo a vichry ječely ve spících korunách stromů, lidé se balili v mnohé vrstvy teplých šatů, spílali tomu mrazu. Jenom jednou kdosi přišel, díval se na něj, snad mu i něco říkal, vrátil se po chvíli, ometl sníh z těžkých ramen, aby mu přes ně přehodil starý kabát. Vítr ho znovu zavál sněhem a než začal tát, serval z něj ten dar a zavěsil ho do větví křovin, zase ho bylo o něco méně.

Jaro se ohlásilo novými lijáky, už se nadalo poznat, co jsou slzy, bláto, déšť. Bylo tam vše, objímalo mu to kotníky, země ho zvala do své náruče. Vysávala ho, proudil od ramen ke kolenům a mizel v hlíně. Nezbývalo ho moc, stále ho však zbývalo dost na tolik slz. Plakal stále, tak jako plakal celou zimu i podzim, kdy jej halil kabát zlatých a rudých listů. Dívali se na něj, jak tam sedí, dívali se mu do očí, či spíše je hledali, stále koukal do prachu, plakal však potichu, bez jediného vzlyku, ani by si nevšimli, nebýt toho mrazu, co z něj čišel, z těch slz. Už skoro zmizel, po kouskách se ztratil, ubýval, až skoro nebyl. Seděl tam a stále ty slzy v jeho očích, nechtěl plakat, ale neměl sílu to změnit. Lidé na něj mluvili, smáli se mu, chtěli i pomoci, chtěli slyšet důvod, na nikoho se však ani nepodíval, nebyli tam, plakal a nemluvil, nemluvil ani nevzlykal. Chtěli jej odvést, ale nedal se, zvedali jej, když ho však pustili, padal do prachu a bláta, stále oči plné slz. Volali k němu jiné, doktory prý, nikdo nepřišel, kopali do něj a zase se mu smáli, on však seděl a plakal dále, už ho moc nezbývalo. 

Zase k němu jdou, toužil po nich, nemohl si však pomoci a jenom plakal; proto plakal a nemluvil.

Už jdou a on není...