Lesní přelud

 Ležím v měkkém zelenajícím se mechu, nad hlavou mi šustí a třepotá listí a přede mnou se rozprostírá potůček plný čiré vody a třpytivých oblázků. Skrz stromy se líně prodírají sluneční paprsky a na vodní hladinu vrhají ponuré stíny. Ležím, v ruce tužku a přede mnou notes. Snažím se nakreslit ten potůček, aby vypadal stejně čistě a nevině. Po chvilce to vzdám. Tužka klouže po papíru, ale moje snaha spíš připomíná nějakou pruhovanou kaluž. Napřímím se a rozhlížím se kolem. Chtělo by to jinou inspiraci.

Najednou naproti přes potok se něco šustne. Přikrčím se vyplašeně v mechu a v tom ji uvidím. Je překrásná. Havraní vlasy do pasu se jí jemně kroutí a svými oříškovými oči bloudí po okolí. Na hlavě má věneček z pomněnek a na sobě krásné modré šaty. Štípnu se jestli se mi to nezdá, ale ne. Je to pravda. Ta dívka na druhé straně musí být víla. Němě ji pozoruji a po chvilce má ruka šmatrá po tužce a notesu. Tuha jezdí po papíře jako zkušenému malíři. Všímám si i sebemenších detailů. Nakreslím ji jak sedí na břehu potůčka a nohy si máčí ve vodě. Nakreslím i její svůdný a přitom tak nevinný úsměv, při kterém se jí objeví malá vráska na čele. Popustím uzdu fantazii a dovolím šatům z jednoho ramene sklouznout. Má ruka umělce její křivky zachytí dokonale. Největším problémem pro mě zůstávají oči. Nedokážu nakreslit něco tak krásně jiskrného. Když se dívám na její oči, koukající z pod dlouhých řas, zdá se mi jakoby v nich hořeli dva malé plamínky. Nic takového však kresbou zachytit neumím a pochybuji, že by to kdo jiný dokázal.

 Zase zvednu oči ke své inspiraci, ale není tam. Zmizela? Cítím lehký dotek na svých zádech. Málem se zblázním, když se otočím a ji vidím stát nade mnou. Klekne si ke mně do mechu a prohlíží si kresbu. Všimne si nedodělaných detailů a úsměvem mě povzbudí. Takhle zblízka se mi její oči malují lépe. Dokonce i křivku rtů ještě vylepším a to jsem si myslel, že už to nepůjde. Hotový obrázek otočím tak, aby si ho mohla celý prohlédnout. Prsty jedné ruky se obrázku opatrně dotkne, jakoby se bála, že ten obraz zničí. Vytrhnu její portrét z notesu a podám jí ho. "Je pro tebe." Obdaruje mě dalším ze svých milých úsměvů, ale nepromluví. Místo toho ze svých šatů oderve kus látky, která vypadá jako modrý šál. Hodí mi ho kolem krku a přitáhne si mně blíž. Konečky prstů se jemně dotknu jejích rtů. Jsou krásnější než ty na tom obrázku. Najednou mi přijde hloupé nazývat se umělcem, když takovou krásu nejsem schopen zachytit. Ačkoliv je víla asi myšlenky číst neumí a nesměle se dotkne svými rty mých. Najednou mi dojde, že asi neví co to je láska. Z jednoho ramene jí stáhnu šaty, tak jak na obrázku. Znovu se jen přesvědčím, že ani ruka mistra nedokáže zachytit něco tak vznešeného. Nejprve se prsty dotýkám její hebké kůže a pak i rty. Chci se jí dotýkat čím dál víc ale… vše se rozplyne a já koukám na protější břeh potoka.

Nikde ani živáčka a v mém notesu je jen nepovedený nákres potůčku. Otočím list a málem se mi zastaví srdce. Je tam.Ve svém notesu objevím malůvku té krásné dívky, co jsem viděl ve své fantazii. Nevím jak je to možné, ale ta malůvka už se mi nezdá jako to všechno předtím. Je opravdu skutečná. Dokonce je i podepsána mnou samým. V očích cítím vlhkost, jak zírám na tu krásu, čistotu a nevinnost. Stejně jako ona v mé fantazii se konečky prstů dotýkám obrázku s obavami, že bych jej snad mohl poškodit. Ještě větším překvapením však pro mě bylo, když jsem se posadil a zjistil, že mi kolem krku leží modrý hedvábný šál. Přitiskl jsem ho k tváři a cítil magickou vůni přírody a ženy jenž ho nosila. Jak moc jsem byl zmatený a přitom potěšený tím zvláštním soumrakem.

 Né dlouho jsem však čekal na vysvětlení. V maličké hospůdce na kraji města se mě jedna paní ptala, zda jsem ji viděl. Prvně mi nedocházelo koho a pak jsem pochopil. Řekla mi, že je to dívka, která se jako mladé děvče utopila v potůčku, který předtím byl spíše divokou řekou, než se rozdělil na dvě ramena. Dívka prý bloudí po lese a čeká, než najde někoho, kdo ji naučí lásce jenž nikdy nedostala šanci zažít. Jedině tak se její duše osvobodí. Ukázal jsem ženě svůj obraz a ta se rozplakala. Nevěděl jsem proč, ale vzápětí mi podala vysvětlení. Ta dívka byla její dcerou a ta dívka na obrázku byla skutečně ONA.