Cesta z nádraží

Každý den vystupuji na nádraží mého velkoměsta a každý den zažívám pocit, který se mi neustále vrací. Vrací se pokaždé, ale pouze tou známou cestou z nádraží. Nikdy se však nedostaví ani o minutu dřív a dokud jsem ve vlaku a i tu chvil ku, co vystupuji po něm není ani vidu ani slechu, avšak s prvním dotykem a zakřupáním štěrku ležícího na zemi mě celou sváže a pohltí. Pohltí mě neskutečná nostalgie a smutek. Pocit jako bych se vracela do rodného místa odněkud z daleka a nejmíň po 20 letech…Avšak vše zůstalo nezměněno, každý detail věrně poznávám i zapadající slunce vrhá dlouhé stíny z pravé strany tak jako vždy. Dojímá mě sebemenší maličkost a i když si myslím, že jsem si jich nikdy dříve nevšimla, tak hledám prohlubně po vyschlých kalužích ve štěrku před nádražím, ten stařičký oprýskaný, dříve zřejmě červený dřevěný plůtek, rozpadlou lavičku téže barvy, roztrhaný jízdní řád, který již dávno stejně neplatí, přilepená hnízda vlaštovek pod střechou, nejživější část celého nádraží. Mého nádraží, které mě vždy tak rozesmutní a já pak těch pár kroků, než dojdu domů, musím přemýšlet, proč si tu připadám tak cize a osaměle. Prokličkuji mezi kalužemi, někdy vyschlými, jindy po okraj naplněnými vodou a na rohu míjím keř, dnes už byl odkvetlý a celý pouze zelený, ještě před pár dny nebo týdny byl celý bílý a tak nádherně voněl. A i když mě dnes žádná vůně neomámila, dokázala jsem si jí tak dokonale vybavit, že jsem po chvilce musela otočit hlavu a ověřit si, zda je keř již skutečně odkvetlý a vůně existuje pouze v mých představách. Za keřem se úspěšně schovává starý turistický ukazatel a já vím, že mým směrem je zelená, doufám, že ta cesta je správná nejen k nám domů.