Prcek

     Prcek měl hodně kamarádů. I když na svých deset let byl poměrně malý a subtilní, dokázal se v partě vrstevníků prosadit a často byl vůdčí osobností v různých hrách a rošťárnách. Jmenoval se vlastně Martin, ale ani doma mu již dlouho nikdo neřekl jinak, než Prcek.

     Bydlel s rodiči v přízemním domku na předměstí, odkud bylo jen pár kroků k loukám a nedalekému lesoparku. Dětská zábava tedy nebyla omezena jen na prostor ulice nebo hřiště, jako tomu bylo u většiny jeho spolužáků. Však toho Prcek s kamarády náležitě využívali. Občas se tedy stalo, že maminka na něho vyčítavě pohlédla a otec leckdy přidal výchovný pohlavek, když přišel domů s botami promáčenými z potoka nebo šatstvem potrhaným o větve stromů v lese. Ale to je asi normální úděl klukovského dětství a Prcek to tak bral.

     Jednou, už se schylovalo k večeru a jejich parta právě rušila na louce fotbalové branky vyznačené srolovanými bundami, protože Vašek, kterému patřil míč, byl nekompromisně volán matkou k večeři. Někteří další se vydali k domovu dobrovolně a na louce zůstal Prcek, s Milanem a Liborem. Trojice zapřemýšlela, co se zbývajícím časem, než se i po nich začne shánět někdo z rodičů.

     "Pojďte se podívat k tomu vopuštěnýmu baráku u lesa!" řekl  vytáhlý Milan, který miloval tajemno a různé záhady. "Třeba tam vobjevíme něco zajímavýho. Můžem zkusit vlízt dovnitř," dodal.

     "Prosím tě, co by tam mohlo bejt zajímavýho? Vždyť tam už nejmíň pět let nikdo nebydlí! Jestli tam někdy něco bylo, tak to dávno sebrali bezdomovci!" namítl vždy střízlivě uvažující Libor.

     "To je fuk, kluci! Stejně se už nedá dělat nic pořádnýho. Dem se tam kouknout," rozsoudil počínající spor Prcek.

     Trojice zamířila k osamělému stavení na rozmezí louky a lesoparku. Byl to malý přízemní baráček, jehož poslední obyvatel zemřel před časem bez dědiců a obci se doposud nepodařilo objekt   prodat. Klukovské party brzy proděravěly okna a počasí staré tašky na střeše. Dům rychle chátral a stal se jen občasným útočištěm bezdomovců.

     Když kluci nakoukli mezi dřevěnými plaňkami plotu do bývalé zahrady, nikde se nic nehýbalo. Kdysi okrasné či zeleninové záhony byly zarostlé plevelem téměř do výše pasu a jen pár ovocných stromů připomínalo bývalou funkci tohoto pozemku. Zchátralé dřevěné oplocení nebylo pro  trojici školáků žádnou překážkou a ti se brzy prodírali přerostlou trávou a připadali si nejspíš jako lovci v džungli. Do těchto představ totiž docela zapadlo nečekané temné zavrčení, ozývající se od nedaleké dřevěné kůlny, sloužící kdysi zřejmě k uskladnění zahradního náčiní.

     Milan s Liborem okamžitě vzali nohy na ramena a pádili zpět k spásné díře v plotu. V Prckovi však zvítězila zvědavost nad strachem. I když v něm byla malá dušička, udělal ještě pár opatrných kroků, až zahlédl ve vysokém porostu zvířecí tělo, které bylo původcem úleku. Nebyl to, samozřejmě, žádný tygr nebo panter, ale obyčejný pes! Vlčák. Vyhublý, asi také notně vystrašený, protože byl připoutaný řetězovým vodítkem k dřevěnému kůlu zaraženému do země.

    Po spatření dítěte pes znovu zavrčel a začal cloumat svým poutem a tím i již značně vyviklaným kolíkem. Prcek se již obracel s tím, že bude následovat své kamarády, když si uvědomil, že z domu nikdo nevychází, aby se podíval, proč pes tak vyvádí.

    "Ze by ho tu někdo nechal schválně?" napadlo ho. "Nebo patřil nějakýmu bezdomovci, kterej skončil bůhví kde?" byla jeho další myšlenka.

     O kus dál, za plotem, se vynořily zvědavé obličeje Milana  a Libora. "Prcku! Pojď pryč! Co se tam děje?" zazněly jejich hlasy.

     "Je tu nějakej vopuštěnej pes, kluci!" letěla opačným směrem odpověď.

"Kousne tě! Pojď domů!" neslo se opět přes plot. Prcek však již nereagoval. Bylo mu psa líto. Ten ho ostražitě pozoroval, ale už neštěkal. Hoch si všiml jeho rýsujících se žeber a uvědomil si, že má ještě v kapse tatranku, kterou mu máma dala sebou. Pamlsek byl již trochu rozlámaný a čokoláda změklá, ale to je přece v tuto chvíli fuk! Rozbalil ji a zpovzdálí hodil před psa. Ten ji očuchal, tázavě pohlédl na dítě, ale nejedl. Prcek se znovu zamyslel. Pak mu to došlo! "Ty máš asi hlavně žízeň, viď?" polohlasem pronesl.

    Na rohu kůlny, pod okapem, stál kovový sud, plný dešťové vody. "Ale do čeho ji naberu?" rozhodil rukama hoch. Nikde nebyla žádná příhodná nádoba, ze které by psovi mohl dát napít. Sebral veškerou odvahu a promluvil ke zvířeti: "Hele, pse! Já tě teď odvážu, aby ses moh napít, jo? Támhle je plnej sud vody a když si stoupneš na zadní, můžeš chlastat co hrdlo ráčí. Ale nesmíš mě kousnout! Jasný?" Opatrně se přiblížil ke kolíku a převlékl přes jeho vršek řetězovou smyčku.  Vyvléknout karabinu od obojku si přece jen netroufl. Pes ho ostražitým pohledem sledoval, ale žádné nepřátelské úmysly nedal najevo. Když byl volný, skutečně okamžitě vykročil k sudu. Vyhoupl se předními packami na okraj až řetězové vodítko zazvonilo o stěnu nádoby a dlouhými doušky začal chlemtat blahodárnou tekutinu. Po značné době zvedl hlavu, zafuněl a ještě chvíli pokračoval v pití.

      Pak seskočil, vrátil se na původní místo a za neustálého pozorování Prcka se pustil do tatranky ležící před ním. Ta v něm zmizela asi po třech klapnutích čelistí a vlčák začal žádostivě očuchávat trávu a hledat drobty. Pak se zvedl a přešel k dítěti. V Prckovi znovu zatrnulo, když se studený a mokrý psí čumák dotkl jeho ruky, na které zřejmě ulpěl lákavý odér čokolády z tatranky. Pak se čenich přestěhoval ke kapse kalhot a když se nedostavil žádný výsledek, zvíře si sedlo na zadek a zklamaně zaštěkalo.

    "Já už nic nemám, pejsku," řekl hoch. "To bylo všecko. Teď už se musíš postarat sám o sebe. Ale ještě ti odepnu ten řetěz." Už beze strachu rozepnul Prcek karabinu vodítka a odložil je ke stěně kůlny. "To kdyby se pro tebe někdo vrátil, víš?" řekl a smutně dodal: "Já si tě vzít nemůžu. Naši sou furt v práci a já prej ještě nejsem dost zodpovědnej, abych se postaral vo psa. Tak ahoj. Já se zejtra přídu podívat. Třeba tu budeš."

    Dětská postavička se vydala k plotu, odkud znovu nedočkavě pokřikovali Milan s Liborem. Pes ji provázel pohledem, ale z místa se nehnul. Když se Prcek naposledy otočil, vlčák ležel stále na stejném místě, s hlavou na packách.

    Druhý den, hned po škole, vyplenil Prcek ve spíži krabice se sušenkami a s naditými kapsami se vydal do známé zahrady. Když došel ke kůlně, vydal ze sebe zklamaný vzdech, protože místo bylo prázdné. Pak  však něco zašustilo v rybízových keřích a čtyřnohý přítel krátce štěkl na pozdrav a zavrtěl ocasem. "Hele, dneska jsem ti toho přines víc," řekl Prcek a natáhl ruku s pamlsky k psímu čumáku. Pes nasál a pak si obřadně bral sousto po soustu z dětské ruky. Když zmizela poslední sušenka, zvíře olízalo dlaň a pak, zřejmě aby dokázalo svoji vděčnost, omylo důkladně jazykem celý obličej svého nového známého. Prcek celý ten obřad provázel veselým smíchem. Chvíli ještě běhal se psem po zahradě, zkoušel mu házet klacky, za kterými sice vlčák ochotně běhal, ale přinášet je nechtěl. "Pro dnešek dost, chlupáči," řekl hoch. "Musím ještě na nákup a pak přídou kluci. Ale zase tě brzy navštívím, neboj se!" rozloučil se trochu nerad. Pes opět zůstal v zahradě, jakoby těm slovům rozuměl.

    Další den se však lidského přítele nedočkal. Hned po příchodu ze školy šel Prcek s ostatními kamarády prozkoumat světlici, kterou směnil Vašek za nefunkční poplašňák s jedním klukem ze sedmé třídy. Po několika úderech kamenem obrovitá patrona explodovala a Prcka odvezli do nemocnice s popáleným obličejem. Po nekonečném čekání v nemocniční chodbě se rodiče malého pacienta dozvěděli smutný ortel, že jejich syn bude na jedno oko slepý a  druhým, alespoň zatím, bude vidět jen mlhavé obrysy svého okolí. To nešťastné odpoledne změnilo život celé rodiny. Po propuštění z nemocnice zůstala maminka s Prckem doma a otec se měl co ohánět, aby rodinu uživil.

     Zpočátku přicházeli spolužáci za svým kamarádem téměř denně, ale jak dny ubíhaly, návštěvy byly čím dál řidší, až ustaly úplně. Zábava a hry byly pro kluky lákavější, než  povídání s bezmocným slepcem. V tomto ohledu bývají děti sobečtější než většina dospělých.

     Jednoho dne, když už Prcek nemohl samotu uvnitř domu déle snášet, poprosil maminku, ať jej vyvede alespoň na zahradu a posadí do proutěného křesla u altánu. Jestliže nemohl tu krásu příjemného červnového dne vidět, chtěl ji alespoň cítit a poslouchat včely a zvuky okolí.

    Nastavoval tvář odpolednímu sluníčku a proti obloze dokonce dokázal rozeznat siluety korun stromů. Šumění listí pojednou přehlušil neznámý zvuk. Jakoby se něco prodíralo křovím za altánem. Prcek znejistěl. Už chtěl zavolat k domu na matku, když ucítil v dlani povědomý vlhký a studený předmět. Pak zaznělo známé krátké štěknutí a hoch jakoby vycítil poselství, které ten zvuk obsáhl: "Kde jsi, človíčku, byl? Já celé dlouhé dny čekal na tvůj příchod a ty nikde! Musel jsem tě tedy vyhledat sám. To pěkně plníš sliby! Nějaký piškotek by nebyl?"

     "Mami, mami, mohla by jsi, prosím tě, přinést nějakou oplatku?" zaznělo ze zahrady a matka nemohla uvěřit tomu, že po dlouhé době opět slyší synkův smích.

     Prcek měl opět přítele.