Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePařížské střípky
Autor
J.K.
Už od svých čtrnácti jsem chtěla do Paříže. Proč? Proč to město tak láká? Dnes už to vím, je tam spousta místa.
Bílé město. Z Eiffelovky zcela určitě. Můj dávný sen a najednou stojím v jeho ulicích a jediný pocit je "jsem tady" a vzápětí mě město pohltí. Schlamstne mě ani nemrkne. Jsou města která z nás dělají cizince a jsou taková která nás okamžitě adoptují. Taková je pro mne Paříž. I přes jazykovou bariéru. Velice rychle se orientuji. Velice rychle se seznamuji. Velice rychle opouštím jedno pro druhé. Přesto se obrazy, které jsou už za mnou, neztrácí. Zastavení první – Panthéon, Latinská čtvrť, Sorbonna, Justiční palác s jeho Sainte-Chapelle a pak Notre-Dame. Spousta zapálených svíček v jeho prostorách. Slunko venku. Seina jak vymalovaná. Centre Pompidou, začínám si uvědomovat, že jsem v Paříži. Fontánka roztočila barevného panďuláka a bílou l
ebku. Sedáme si do kavárničky a pijeme kafe. Holubi krouží v uctivé vzdálenosti. Kafe asi neradi. Pročítám SMS od muže, kterého tu potkávám na každém rohu. Jistěže to není on. Jen podoba některých cizinců mě mate. To můj sen o Paříži a o něm a jeho sms-slůvka mi dávají zdání jeho přítomnosti. Je to klam, já vím. A je to milý klam.Kostel sv. Eustacha a socha ležící lidské hlavy na místě bývalého pranýře. Ještě že žiji teď, jinak by byl pranýř aktuální. Povalujeme se u fontán a sledujeme okolní cvrkot. Louvre. Pyramida. Zahrady. Vítězné oblouky. Kolo. Zmatek na náměstí Svornosti. Drzí holubi. Lidé, auta, chaos. A přesto, díky tomu prostoru co tu mají, klid. Město kontrastů. Anděl i děvka. Jo, jsme si blízcí.
Versailles. Nádhera. Prostor. Vzduch. Když stojím u zámku a dívám se po obzoru zcela jasně vím, jaké je to cítit se pánem. Ludvíkovo Stát jsem já se tu muselo změnit na Bůh jsem já. Roztáhnout křídla. Zas tu potkávám toho muže. Čekám na něho ve velkém i malém Trianonu a říkám si, jako již řada milenek předtím , kdy už bude moci opustit své povinnosti a přijít ke mně odložit masku a stát se mužem. Kdoví jestli v tom svém světě ví, že mi chybí. V odlesku velkého francouzského okna zahlédnu svou tvář a pak tvář Luisy a dalších dam a zdá se, že šeptají buď ráda, že se nedočkáš. Já vím dámy, že na vašich slovech něco je, ale moje tělo zrazuje mou hlavu, bojovat s vůní, s kapkami potu, s bolestí v podbřišku to je předem prohraná bitva. Smutně přikývnou. A věřím, že některá milovala krále a jeho moc, jiná přepych k
terý byl kolem něho, ale zcela určitě některá milovala i muže, protože vždy je někdo koho milujeme a pak někdo kdo miluje nás. Bohužel nebývá to stejná osoba.Vesnička Hameau. Hračka hloupé královny, ale proč se jí smát. Všichni si hrajeme, ne všichni si k tomu můžeme pořídit vesničku i s lidmi.
Další SMS. Bolíš mě. Sedám si do trávy. Najednou si uvědomuji, že bolest vnímám jako slabost.
A zas Paříž. Invalidovna a Napoleon. Malý velký muž v klobouku. Martovo pole. Jdeme s průvodkyní, lížeme nanuky a bavíme se o lumpárnách. Smějeme se. Byly by z nás přítelkyně. Až jí budu podávat ruku a loučit se, budu si přát ji zas někdy potkat. Teď jsme ještě před Eiffelovkou. Věž, vyhlídka a posezení v kavárničce s hudbou a líbajícím se párem.
Dvacetiletý domorodec s čokoládovýma očima čmárající báseň na papír, se smutným úsměvem mě vítá i se loučí. Kam jdete oči čoko? O čem jsou ta slova co jste napsaly? Co skrýváte? Jakou sla
bost? Někdy závidím lidem co jsou na verše natvrdlí.
Loď, mosty a nábřeží.
Montmarte. Sacré Coeur. Svíčky, svíčky, svíčky. Tolik lidských přání, tolik proseb... nezapálím ani jednu a přesto šeptám: Otče, prosím, uzdrav naši mysl i naše tělo.
Malíři. Zpěváci. Tanec na schodech před Nejsvatějším srdcem. Paříž v zapadajícím slunci zlatočervená. Pocit free. I to je chvilkový klam. Ulice de Rochechouart. Láska za pár franků. Výkladní skříně plné žhavých sex-nápadů. Ještě že autobus už na nás čeká. Nechci tu být. A měla bych odejít i odjinud. Láska podle BCDS (bezrizikovýcelkemdobrýsex) to není pro mne. Udiví mě, že i tento svůj postoj vnímám jako slabost.
Noční Paříž plná světel. Okouzlení. Na Trokadéru potkáváme jinou českou výpravu a vyslechneme několikaminutový projev jejího průvodce. Idiot a ještě žvaní nesmysly a žvaní je natolik sebejistě, že mám chuť ho kopnout. Radši jdeme pryč a děkujeme v duchu za Lenku-průvodkyni.
A zas je tu ten Muž. Bolest mě zaskočí nepřipravenou. Nemyslet. Zmatená sms, nedivím se, že jí nepochopil a je to jedno. Neumím mu ji vysvětlit, protože bolest je slabost. Odpovím něco dospělého, třebas že vše je OK. 2:1 pro hlavu.
La Défense. Obrana. Čtvrť 21.století. Monstrózní svět ve kterém nikdo nechce žít a protože v něm pracuje, žije v něm. Jak charakteristické. Tady to C´est la vie chápu. Rychle pryč z té nádhery co nám ukradne prostor.
Vítězný oblouk. Oběd v restauraci, smích nad jídelním lístkem ve francouzštině ( co nám to proboha přinesou ), toulání v uličkách až do večera a pak už jen odjezd z náměstí Bastily. Únava. Smutek přijde až zítra.