Havárie - Kapitola 1 - sci-fi ............Co se vlastně děje?

Jedu se svou ženou Anetou autem po serpentinách do hor. Je už večer a drobně sněží. Proč tam jedu? Nevím. Stoupáme do průsmyku. Náhle se proti nám vynořila oslňující světla. Strhávám řízení stranou. Auto padá do propasti. Je to smrt? Nevím. Co je s Anetou? Je mrtvá? Nevím. A co já? Jsem mrtvý? Opravdu nevím. Zatím ale pořád cítím, že se něco děje. Asi tedy žiji. Ale nějak divně...

1. kapitola CO SE VLASTNĚ DĚJE? ---------------------------------- "Ahoj, Martine! Mohu si s tebou popovídat?" "Se mnou? A proč? Já se nechci s nikým bavit! Chce se mi spát!" "Budeš muset se mnou mluvit! Máš veliká zranění! Musíš si se mnou povídat, protože nesmíš usnout! Jinak se už neprobudíš." "Co po mně chceš? Můj život? Kdo jsi? Bůh?" "Ne, nejsem bůh. Ale chtěl bych s tebou spolupracovat teď i později, až budeš vyléčený. Bez tvého svolení však nesmím." "Co mi to tu říkáš? Jak jsi to myslel?" "Teď už ti to mohu prozradit. Jsi těžce zraněný a umíráš. My se jinak s vámi pozemšťany nesmíme stýkat. Na naší planetě platí zákon, že nesmíme vstupovat do vědomí jiných inteligentních bytostí, pokud nám to ony samy nedovolí. Mohu do tebe vstoupit a vyléčit tě. Tedy pokud mi to dovolíš. Pocházíme z jiné planetární soustavy na opačné straně této galaxie. Jsme tu dva, já a moje přítelkyně. Náhodou jsme na vás narazili při vašem cestování autem po horské silnici. Tak jsme vás jen tak ze zábavy zpovzdálí sledovali. Bohužel, nečekali jsme, že budete havarovat. Stalo se to tak rychle, že jsme ani jeden z nás nestačili zareagovat. Ale aspoň se nám podařilo zabránit výbuchu auta a podat zprávu na počítač Horské služby. Oba teď ležíte na operačním sále v blízké nemocnici. Už vědí o tom, že asi brzy zemřeš." "Já nevím. Slyším jenom tebe, ale necítím nic. Brzy umřu, říkáš? Spíš si myslím, že už mrtvý jsem." "Nejsi! Ale jestli se rychle nedomluvíme, tak budeš. Potřebuji rychle svolení ke vstupu do tvého těla! Pak teprve budu schopen tě vyléčit." "Cože? Ty chceš bydlet v mém těle? Vezmeš si kufry a nastěhuješ se ke mně jako do bytu? Jak si to vůbec představuješ? Až mě vyléčíš, tak budu něco jako Superman?" "Kdo je to, Martine?" "Ten příběh pochází z Ameriky. Je to taková pohádka pro děti i dospělé. Je o muži, který pocházel z planety Krypton. Byl nezranitelný, vybavený nadlidskými schopnostmi a pomáhal lidem proti všemu zlu, které je tady na Zemi potkávalo." "Aha. Tak už to chápu. Nno... Myslím, že je to něco podobného, Martine. "Řekněme, že tedy k tomu tvému vstupu do mne svolím. A co dál? Co se stalo s mojí Anetou? Je mrtvá? Já bych bez ní nemohl na tomhle světě žít." "Mluvíš o ženě, která byla s tebou v tom havarovaném autě?" "Ano, my patříme k sobě. Je to moje manželka." "Tvoje žena? Bohužel je mrtvá. Od ní už nemůžeme získat povolení ke vstupu do jejího těla!" "Já ti teď něco povím. Přeji si, abyste do mé ženy vstoupili také, oživili ji a vyléčili. Jinak nedám povolení ke vstupu ani tobě!" "Ale... To přece nejde, Martine!" "Pokud vím, tak to jde. Něco ti řeknu: Podle naší etiky může manžel rozhodnout o důležitých věcech týkajících se druhého manžela, pokud toho sám není dočasně ze zdravotních důvodů schopen. Já to tedy mohu rozhodnout za ni. Až bude zdravá, sama rozhodne co bude dál. Pokud to uděláte tak, jak jsem řekl, dávám vám svolení za sebe i za mou ženu Anetu." "Tak dobře, zkusíme to. Moje přítelkyně Rea bude muset provést celkovou regeneraci buněk jejího těla. Já to budu mít jednodušší, ty ještě žiješ. Abych nezapomněl: Já jsem si tady u vás na Zemi zvolil jméno Alex. Rea je tady u mne. Můžeme začít?" "Jasně! Včera už bylo pozdě!" Zatmělo se mi před očima a ponořil jsem se do hlubiny času..... Probudilo mne ostré světlo. I přes zavřená víčka jsem je viděl. Začal jsem si uvědomovat své tělo. Cítil jsem na mnoha místech slabou bolest a mravenčení. Dalo se to však vydržet... "Martine, slyšíš mě?" "Poslouchám tě, Alexi" "Cítíš nějakou bolest v těle? Dělal jsem vše, aby léčebná procedura proběhla co nejlépe, ale vše najednou nejde udělat. Bude pár dní trvat, než se docela vyléčíš." "Tělo mě pobolívá, ale jen slabě. Prosím tě, jak se daří Anetě?" "Počkej chvilku. Zeptám se Rey." Alex se odmlčel. Chvíli bylo absolutní ticho. Po několika minutách se znovu ozval: "Rea ti vzkazuje, že se Aneta ještě neprobrala. Ale prý už je oživená. My se s mou přítelkyní domlouváme telepaticky. Jakmile se tvá žena probere, dá nám Rea hlášku. Až vy dva budete zdraví, budete se také moci domlouvat jako my. Aneta neví, že Rea je v jejím mozku. Zatím se jí, dokud se pořádně nezotaví, nesmí ozvat. Mohla by z toho dostat šok a mohlo by se stát, že by to poškodilo její psychiku. My tři ji na to musíme pomalu připravit. Ty ji znáš dlouho. Myslíš, že tuhle zprávu snese?" "Neboj se, Alexi. Je sice ještě slabá, ale já myslím, že když chvíli počkáme, tak to vydrží. Zvláště, když se dozví, že já mám v sobě také mimozemšťana a že vy dva jste nás vyléčili." "Martine pozor! Někdo sem jde. Podle toho cupitání si myslím, že je to nějaká žena. Neprozraď, že jsme ve vás. Nikdo z ostatních lidí to nesmí vědět. Stejně si myslím, že by ti to ani nevěřili. Spíš by mysleli, že jsi v nějakém šoku a nepustili by vás tak brzy z nemocnice i když by jste už byli zdraví. Já se zatím odmlčím, než odejde." Dveře od pokoje se začaly pomalu otevírat. Intenzita světla se snížila. Pomalu jsem otevřel oči a začal si na něj přivykat. Zahlédl jsem, jak za dveřmi vykukuje blonďatá dívčí hlava. Okamžik se dívala směrem k našim postelím. Pak zmizela a dveře se tiše zavřely. Za nimi jsem uslyšel pomalu se vzdalující klapot střevíčků. Netrvalo to však dlouho a střevíčky se začaly opět přibližovat. Za nimi se ozývaly trochu těžkopádné kroky. Dveře od pokoje se rozlétly a do nich vtančila štíhlá plavovláska, drobné, skoro dívčí postavy. Její dětská tvářička kontrastovala s velkýma modrýma očima. Dívala se velice udiveně. Za ní se do vchodu do pokoje vecpal muž v bílém se stetoskopem na krku. Jeho dvoumetrová postava byla pravým opakem dívčiny. Vyplňovala celý prostor dveří. Doktor vešel dovnitř a zamířil k posteli, na níž ležela moje žena. Hromotluk v bílém Anetu prohlédl, zkusil jí tep, načež sundal z krku stetoskop, nasadil si jej na uši a začal poslouchat její srdce a plíce. Spokojeně pokýval hlavou. Na okamžik zůstal v klidu a přemýšlel. Pak se otočil k mé posteli: "Vaše žena ještě spí, ale těší mne, že vy už jste se probral." ozvalo se z jeho širokých usmívajících se úst. Znělo to, jako když naplno pustíte zesilovač. "Jak se cítíte, pane Winter?" Chtěl jsem mu odpovědět, ústa se mi pohnula, ale nevydal jsem ani hlásku. "Nesnažte se mluvit. Jste ještě velice slabý. Mohlo by vám to uškodit. Na operačním stole jste byl na umření, ale teď už se máte hezky k světu. Vaše paní na tom byla hůř. Už jsme si začali myslet, že je mrtvá. Pak se však jakoby nějakým zázrakem její srdce znovu rozbušilo. Ještě je v bezvědomí, ale co nevidět se také probere. Její tělo je stabilizováno. Probudit se může každým okamžikem. Nechám vám tu naši sestřičku Alenku. Ona si vás oba pohlídá." Plavovlasé děvče se na mne stydlivě usmálo. Hromotlucký doktor si poslechl mé srdce, ale bylo jasné, že to dělá jen pro jistotu. Mé zdraví jej už nijak nezatěžovalo. Ještě mi prohmatal celé tělo a pak spokojeně pokýval hlavou: "Je to úplný zázrak, jak se vaše těla rychle regenerují! Nebude to trvat dlouho a oba budete moci jít domů. Zatím v klidu odpočívejte. Kvečeru, až mi bude končit služba, přijdu se na vás ještě jednou podívat." Pohlédl na mne se šibalským úsměvem. Pak se otočil ke dveřím a odkráčel ven z pokoje. Za ním jako jeho stín vycupitala sestřička Alenka. Několik minut jsem ležel se zavřenýma očima. Nakonec mě přemohl spánek... Probudil mě šramot. Pomalu jsem otevřel oči. Ihned se mi stočily na protější zeď. Visely tam nástěnné hodiny. Ukazovaly deset minut před pátou hodinou odpoledne. "Jak jste si odpočinul, pane Winter?" ozval se zvonivý hlásek plavovlasé dívčiny v modrobílém sesterském stejnokroji a se slušivým čepečkem připnutým k vlasům. Seděla na židli postavené mezi našimi oběma postelemi a sledovala přístroje i obrazovky umístěné u podhlavníků našich lůžek. "Už je mi líp," vydralo se mi ze ztuhlých rtů. "Jé... Vy už mluvíte? To je moc dobře! Ještě kdyby se probudila vaše paní!" Otočila se k posteli, na níž ležela Aneta a znovu si prohlížela přístroje umístěné nad její hlavou. Chvíli na ně pozorně hleděla a pak poznamenala: "Vypadá to, že se už brzy probudí." "Martine, mohu se teď k tobě přidat?" ozvalo se mi v hlavě. "Co se děje?" promluvil jsem v duchu k mimozemšťanovi zabydlenému v mém mozku. Alex nemeškal a začal mi referovat: "Rea sleduje tvou ženu a teď mi právě dala hlášku, že se začíná probouzet. Prý už brzy otevře oči. Až se probudí, mluv s ní co nejvíc. Ale o nás jí zatím neříkej ani slovo! Já si zatím si promluvím s Reou. Musíme se dohodnout, co bude dále. Zatím máme dost omezené možnosti, než se uzdravíte." "Alexi, tvoje přítelkyně si se mnou nemůže popovídat? Také bych ji rád poznal." "Zatím to nejde. Aneta by na to mohla doplatit. Má ještě moc jemné mozkové buňky. Rea je přece teprve nedávno obnovila. Musíme ještě nějaký čas počkat. Počkej chvíli!... Á hele... Teď mi Rea právě říká, že se tvoje žena probouzí! Tak já se na nějakou dobu odmlčím. Sleduj ji a mluv na ni. Ať není ve stresu!" Přetočil jsem se na lůžku tak, abych viděl na Anetku ležící na vedlejším lůžku. Najednou jí zacukalo v obličeji a pak pomalu otevřela oči. Plavovlasá sestřička Alenka se ke mně otočila. Asi mě chtěla upozornit, že se moje žena probrala z komatu. Když uviděla, že se na ni dívám, vstala ze židle, odstrčila ji a potichu odešla z pokoje. Po nějaké chvíli se mezi dveřmi objevil náš známý lékař. Usmál se na Anetu a pospíchal k jejímu lůžku. Za ním jako jeho stín cupitala sestra Alenka. "Jak se cítíte, paní Wintrová? Vítejte znovu na světě. Dnes jste se znovu narodila. Ani nevíte, jakou mám radost, že vás mohu znovu uvítat mezi živými." Aneta se usmívala a přitom neslyšně pohybovala rty, jako by chtěla něco říci. Hromotlucký doktor se na ni uculil a svým hlučným hlasem ji upozornil: "Víte, že váš muž leží tady na vedlejším lůžku?" Otočil svůj zrak ke mně. Má žena jeho pohled následovala. Sotva mě zahlédla, rozzářily se jí oči. Usmál jsem se na ni a tiše řekl směrem k ní: "Všechno je v pořádku, drahoušku. Za pár dní nás pustí z nemocnice." Aneta se na mne ještě chvíli dívala. Pak jí víčka spadla a znovu usnula. Mne ostatně po chvíli přemohl spánek také...

---