„Jinoch se stává mužem,

když obejde kaluž,

místo aby do ní vkročil.“

(nějak se mi nedaří ...)

 

 

 

 

                                                                       Per aspera ad astra - Přes překážky ke hvězdám.

                                                                                   (hlavně je nepodlézat ...)

 

 

 

 

Vyrostlý most, rostlá skála  a zarostlá přehrada

 

 

     To se takhle zčista jasna,. nejlépe  zrána probudíte a než stačíte promnout očiska (případně očička),už vás to táhne, přímo saje ven do čiročirého horkem se tetelícího  léta. Nejrychlejší by to bylo oknem, ale vy máte své zkušenosti. V poloútlém dětství  jste při cestě ke katedře, rozezlen na opovážlivého a určitě nespravedlivého  kantora, vzpurně prorazil hlavou, konkrétně levým obočím otevřené okno. Alespoň přes proudy krve dočasné vítězství.Trest ani poznámka se nekonaly.

      Druhý den jsme s otcem přinesli čerstvě zasklené okno a věc byla vyřízena, jak   říká  klasik „k dennímu pořádku“. Teď po mnoha letech si dávám dohromady tuhle  zaklínací formulku:: „Hlavou okno prorazíš, jenom nám tu z něj neskákej.“

 

    Už jsem vysypaný na chodníku před naším starým domem obehnaným znělcovým tarasem, kamením to nejspíš z lomu ve  skále, jež se zove Mariánská.. My tady na ústecku jsme  jaksi podobojí a to na znělci i na čediči. Čedič se ovšem jeví znělce kvalitnější, ač jsou to oba šutry podobně vyvřelé při pradávné místní sopečné činnosti. Černý čedičový kámen na protější zdi je bez zjevný vady, znělcový vedle něj vypadá trochu zpuchřele,ale stejně ho mám radši. Naše ústecká pýcha a dominanta, Mariánská sklála, je tím znělcovým pověstným „vrcholkem ledovce“, obrovského mnohakilometrového  „bolidu“, tedy obrovitého balvanu, šutráku, jak si kdo přeje, který se z větší části schovává pod zemí   a  je prorostlý nádhernými minerály.

      Vždycky, když jedu proti skále po novém mostě, mám pocit, že mě něco nese do dávné minulosti. Jenže projedeš pod železničním viaduktem a jsi jako obvykle v lidském mravenišťátku..V něm ti zajde chuť na vyvolávání duchů prastaré romantiky.

     Apropó, nový most zvaný Mariánský, tedy mladší brácha skály… Dlouho jsem mu nemohl přijít na chuť, reptal jsem potichu i u malého piva trochu hlasitěji. A to o „mostecké“ zpupnosti, drzosti oponovat svým výbojně vytyčenými pylony  našemu klenotu, Mariánce. Ale čas běžel, a mě se najednou zalíbila  mohutná mostní lana, pak vůbec ten fór zavěšení mostovky no a nakonec .. , to neuhodnete. Nakonec ty dva krásné,  štíhlé v naježení proti nebi i naší skále, prostě ty zatrachtilé pylony. On se vám most nějak s tou opoziční skálou srovnal, pro mě jsou to záhadný přesun hmoty během tak cirka dvou let (a asi jenom v noci). Teď jsou si kvit a já občas velebím autora  projektu  - jasnozřivého  architekta Romana Kouckého (ač je to silně přespolní  pražák).

     S mostem jsem tedy navýsost vyrovnaný, ale trápí mě jiný problém. Ještě si jistě hromada lidu střekovského pamatuje  tzv. Schichtovu louku, co by kamenem dohodil od konečné MHD nad  hřbitovem. Jako malý kluk jsem tam chodil lyžovat, na tátových předlouhých prknech.   

     Teď je na té louce velké kynologické zařízení (už mimo provoz), tedy furt pryč samý plot a louka už tam dohromady není. Jenže právě za tímhle lyžařským kopečkem je strž a v ní opravdu kouzelná zubatá přehrada. Zub, mezera a zase stejný zub. Je akorát široká na pohodlné procházení ve dvou, ze zubu pak prostě slezete a na druhý  vylezete. V malém bahnitém jezírku mívaly žáby pré, s kamarádem jsme tam vykulené koukali na celý řetízky blýskavých žabích vajíček. A po čase poslouchali ten nádherný skřehotavý koncert.

     Za hrází se přímo nabízejí dvě cesty proti proudu potoka, který jezírko i žáby po léta napájel. Stezka dost vysoko ve stráni mezi sveřepými habry, stříbrošedými buky a přítulnými dubisky, kolem bizarně rozvalených hromad čediče, nebo cesta dole podle potoka, s tajemnými skalami, žlutočernými mloky  v tůňce. Spodní trasa nás  neomylně dovedla přes mírně schátralý mostek k „ocúnové“ loučce, přímo zaplavené těmi starorůžovými květy. Pchá… Dneska už se nechytáte. Vše pohádkově obrostlo trním a hložím, travinami a plevelem na každý způsob. Rezervaci užívají k turistice hojně toliko kanci se svými družkami a ratolestmi, pak ještě několik šílených trampů.

      I já jsem bláhově chtěl loni té své ukázat něco zákoutí mého mládí, zavzpomínat takříkajíc v lůně přírody… Naštěstí jsem se jako člověk zkušený   vypravil na určitou rekognoskaci terénu, naposled mnou navštíveného snad před dvaceti lety. Dobře jsem udělal. Přivést přítelkymi v lehkém ohozu do tohohle semeniště zmaru a bordelu, riskoval  bych nejmíň střemhlavý pád do přeschlého bahna dříve jezírka, nyní čehosi bez žab a čehokoliv. Bláhově hledaje alespoň kousíček schůdnosti, nezarostlosti, prodíral jsem se houštinou  do volného prostoru. Po půlhodině jsem vydýchl na louce vedle slovutné obce Kojetice. Přece jen jsem se pak téměř zahojil, a to na bedlách kousek od silnice na Novou ves. Vychytal jsem jich celé hejno, než stačili smeknout klobouky. S trikem plným budoucích řízků, nahý do půli „osmahlého“ těla, jsem se sešoupl zase ke hřbitovu a svou přehradu z dětství a mládí vlastně odepsal.

     Nebo  mám přece jenom zkusit vyvolat milé přízraky minulosti? Vzít pilu, sekeru, bandasku piva a jít klučit? K tomu ještě alespoň srp a zahradnické nůžky, s motorovou sekačkou by to byl v divočině hřích až prasečina. A lopatu na bahno. Tak rok, dva, cesta bude zase volná a žáby budou zase kvákat. . Projdeme se po hrázi, a mezi chráněnými ocúny se třeba najde místečko nechráněné   k posezení… A když ne tam, tak  vedle určitě. Je půl třetí v noci a já v duchu potěžkávám sekeru a kontroluji šraňk na pile. Jen abych nezaspal. Počítám ty zuby, jsou jako ovečky….tak zase jindy.

 

P.S. Můj kamarád z mládí, se kterým jsme prošlapávali ústecké blízké i daleké okolí a snili klukovské sny o statku, hospodaření na loukách, polích a v lese, se zmíněné smutné podívané nedožil. Společně by se náprava vymýšlela a dělala tak desetkrát líp. Nejmíň!       Ahoj, Láďo.

 

 

 

… něco dokumentu ….

Mariánská skála

nebo také Mariánský vrch je výrazným, až dominantním prvkem v centru města Ústí nad Labem. Tento znělcový masiv se tyčí na levém břehu řeky Labe do výše 265 m.n.m., tedy zhruba 120 m nad říční hladinou. Spolu s protilehlou pravobřežní skálou Kramolna vytváří tzv. Ústeckou bránu. V místě této Ústecké brány byl na konci 20. století vystavěn nový Mariánský most přes Labe.

     Masiv se nalézá zhruba 200 m východně od centra města. Na jeho východním úbočí se rozkláda zoologická zahrada s kamenolomem, severní pláně přecházejí v Erbenovu vyhlídku a lemuje ho sídliště Dobětice. Západní stranu pokrývá zahrádkářská kolonie a jižní strž odděluje železniční koridor a silnice do Děčína od toku Labe.

 Mariánská skála je významným nalezištěm  různých vzácných minerálů.

Mariánský most

     Je nejmladší ze tří mostů stojících  přes řeku Labe v Ústí nad Labem. Spojuje městské části Ústí nad Labem-město a Ústí nad Labem-Střekov. Je určen automobilové dopravě, cyklistům a pěším. Byl otevřen roku 1998. Vedle mostu Dr. E. Beneše a železničního mostu je třetí spojnicí obou břehů v Ústí nad Labem. Tvoří protiváhu Mariánské skále v místě zvaném Ústecká brána. Vedle tradičního symbolu města, hradu Střekova, se stal novodobou dominantou Ústí nad Labem. Autorem návrhu je architekt Roman Koucký. Most roku 1999 získal Cenu Evropské asociace ocelových konstrukcí – ECCS (European Convention for Constructional Steelwork) European Steel Design Awards.

     Most tvoří dva pylony, z každého jednostranně vychází 15 lan, které nesou mostovku. Ta je 179 metrů dlouhá, pylony jsou 60 metrů vysoké. Jejich výška má být shodná s výškou ústeckého kostela Nanebevzetí Panny Marie. Most váží 3500 tun. Most je zčásti ocelový, zčásti železobetonový.

 

Obří, ale vzdušná harfa …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 „

---