Život jako scéna

Svět je jak bezhumorná komedie,

klidné a tiché drama,

nerýmovaná poezie a nudná přestávka mezi hrama.

Nevíš kde rub a kde líc,

 nevíš kde konec, kde začátek.

Neporadí ti nikdo víc,

tak kudy se vrátit nazpátek?

Dialog učíš se sám,

 scénář si dávno ztratil.

 Kdo ví je-li to fakt či klam,

role si dávno zvrátil.

 Před chvílí hrál si milostný pár,

nyní už hledáš lásku či řešíš bouřlivý svár,

proč prohrál si tu sázku?

 Už nevíš jak dál,

 hledáš pomoc,

před očima jen šedý kal,

 snad zmocnila se tě nemoc?

Sám si tu už zůstal

a jeviště je velké.

Vždyť celý život stu vyrůstal

a ted máš pod sebou moře mělké.

 Režisér se vzteká,

díváš se kde je klapka.

Mručí a zlostně heká,

 po čele mu stéká kapka.

Ty už to víš,

jak se minule točila.

Vítězoslavně se podíváš výš!

 Však scéna už zkončila.