3. O vstávání

- Dědeček

Přestože se stále potýkám s pocitem neurčité marnosti, musím psát dál. Jste má rodina. Jste má nepokrevná rodina. Připadám si jako váš Dědeček - mám tu bratry a sestry a dcery a syny a vnučky a vnoučky, těch je samozřejmě nejvíc. Vždycky jich je nejvíc a vždycky se s Dědečkem hádají o nějaké pro ně důležité záležitosti a Dědeček musí jen pokyvovat hlavou. Vnoučkům se zdá, že je Dědeček hloupý. Vždycky říkají – Na věku nezáleží, mohu být chytrý i v mládí. A Dědeček pokyvuje hlavou, protože si v paměti vybavuje sám sebe, když takto hovořil se svým vlastním Dědečkem.

- Lukášek, Dědečkův vnuk, objevitel

Zrovna teď, jako z čistého nebe, Lukášek objevil nějaký nový pocit, viděl někoho v autobuse, zdál se mu sen, zamiloval se, uviděl, že jednotlivá rána vrůstají do zvláštních souvislostí a protože si čte blogy spolužáků na internetu, chce to taky někomu říct. Chce to napsat a je na sebe pyšný, protože je první devatenáctiletý chlapec, který něco podobného zaznamenal, patrně i prožil, je první a hned nejlepší. Třebaže nezná význam toho slova, stylizuje se do různých skromných nebo nafoukaných nebo „na ničem mi nezáleží“ poloh a Dědečkovi říká - Tomu nerozumíš.

- Čtenáři z rodiny

Jeho text si přečte sestřička a její reakce přetéká citoslovci, bratránek napíše „ty vole to bylo hustý“, maminka utěšuje stejnými citoslovci jako sestra, které však mají vyjadřovat něco jiného, protože sestra nemá tolik zkušeností, když ještě nerodila. Maminka všechno chápe - neexistuje slovo, kterým by své pochopení vyjádřila, proto pošle obrázek. A celé příbuzenstvo pokyvuje hlavami v různých smyslech. Dědeček si zapálí dýmku.

- Čtenáři z vesmíru

Lukášek je velice šťastný, protože mu všichni potvrdili to, co už věděl. Psaní mu prostě jde. Ale co to? Přišel nějaký zlý pán a píše, že se mu něco nelíbí. Proč se mu to nelíbí, když mu bratránek napsal, že to bylo ty vole hustý? Hádejte, jestli Lukáška napadne přemýšlet nad tím, jestli je námitka oprávněná. Pro Lukáška jistě ne. On to tak přece chtěl. A navíc, proč mu ubližujete? - Kolikrát se asi takový průměrný Lukášek zamyslel nad tím, jestli jsou všechny ty oslavné i ohavné kritiky oprávněné? Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Dědeček mlčí.

- Lukášek hledá

A pak všichni odejdou a Lukášek se cítí osamocen a netuší, že teprve tady začíná jeho cesta. Slyší Lukášek hloubku ticha? Patrně nikoli, neboť na síti není nikdy ticho. Na síti cítí jenom tlak jiných vědomí. Je to jako sen. Ta svoboda, ten výběr, žádná pravidla, nové zážitky, kamarádi na všechno. Je to lepší než život. Nemusí se přece bavit s těmi zlými, může zaplout do komunity, která mu bude příjemná. V této komunitě dostane všechno, dostane uznání, dostane rady, něco se naučí. V této komunitě se opět přesvědčí o tom, že je vlastně dost dobrý. Vzroste mu sebevědomí a převezme názor.

- Dědeček také obdivuje internet

Dědeček obdivuje internet čím dál tím více. Líbí se mu, že na internetu neexistují žádné hodnoty. Je to vůbec nádherný pocit, když si člověk zvykne vědět, že vše, co tu provádí, nemá žádnou hodnotu. Když se člověk vlastním tělem účastní i té nejobyčejnější události jakou je třeba chůze po ulici, prožívá ji mnohem více než cokoliv, co může vidět na internetu. Na internetu vždycky najde dost lidí se stejným pohledem na věc a to jej utvrzuje v tom, že má takzvaně pravdu. Pravdu, která není založena na skutečnosti, ale na souhlasu.

- Internet obdivuje Dědečka

Avšak Dědeček také rád chodí ven. Čte Goetha na lavičce, a když mu svítí sluníčko do tváře, přemýšlí, proč by se měl vlastně vracet do toho umělého světa, kde je vše tak – přizpůsobitelné. Dědeček se cítí demotivován a hledá určitý výklad toho, co vlastně pociťuje. Hledá způsob, jakým tu neviditelnou síť uchopit. Hledá způsob, jak se z ní vymanit, přesto ji používat jako nástroj k rozvoji vlastní osobnosti. Přece ještě není tak starý. Každý akt, byť veskrze virtuální, se zapisuje do duše a tu duši sochá. Dědeček v sobě cítí zárodek duše. Chce ji sochat. Jak se ale v tom chaosu vyznat? Čemu věřit?

- Dědeček hledá hodnoty

Dědeček je učenlivý jako opice. Zjišťuje, že na Internetu neexistuje náhoda. Nestane se vám, že by vás zastihl déšť a překazil tak výlet na zříceninu, nestane se vám, že by se stalo něco, s čím nepočítáte. Je to tak jednoduché. Mnohem jednodušší, než naplánovat dovolenou do Chorvatska. Pohybujete se jako v šipkované. Od šipky k šipce. Danými přísně lineárními (ba dokonce jen absolutními) směry. Snad jako někde v bludišti, které když se naučíte znát, nic vás nepřekvapí. Jsou tu dveře a jsou tu místa, ale není tu cesta. Není tu vzduch, který by najednou přinesl do prázdné místnosti vůni čerstvé bábovky. Nic takového se nestane. Stane se jen to, co může být očekávané.

- Dědeček nachází svou cestu

Je zajímavé, že tuto vlastnost sítě vstřebávají i lidské bytosti, které se podobně jako síť rozpadají na určité izolované uzly převzatých myšlenek a názorů, které nejsou vystavěny na bytelných základech poznání, nýbrž na jednotkách informací, na které bytost naráží při náhodném pohybu po síti. Dědečka rmoutí, že ohlas od určitých entit lze s trochou zkušeností v podstatě určit dopředu. Dlouho s tímto stavem bojoval nevěda, jestli to má smysl, jestli bojovat vůbec chce a pokud bude bojovat správně, jestli něco změní. A pak mu to došlo – nikdy se nic nezmění, protože tento svět je falešný a jako takový není vhodný k tomu, aby na něm postavil cokoliv, co by chtěl přenést do světa skutečného. Naopak, tento svět je stvořen k přijímání, k zaplňování jako nějaká nádoba. Bude ho tedy chápat jako tělocvičnu, v níž zanechá pomyslný pot. Psaní je cvičení; psaním kritik bude procvičovat chápání textu a formulaci myšlenek. Pochopil, že ať už se pohybuje na diskusním, literárním, zpravodajském nebo jiném serveru, všude potká stejné entity - jsou jich miliony a ještě se vzájemně klonují v bezpočtu svých alternicků, všichni jsou stejní a všichni vždy odpovědí něco, co už někde jinde zaručeně četl, a všichni existují jen v tomto virtuálním světě.

- Dědeček se ptá

Vychází můj názor z názoru nějaké skupiny, je můj názor podmíněn trendem nebo je výsledkem hluboké niterné zkušenosti se stavem věcí na tomto světě?

- Dědeček praví

Chápat Písmák tak, aby dával smysl, není lehké. Docela dobře se ujala myšlenka, že je to prostředí pro lidi, kteří si chtějí hrát a dovádět a to je pro ně nejdůležitější. Tak to dnes asi je. Dřív jsme se možná chtěli tvářit jako elita a psali jsme proto, že jsme měli literární ambice, ale dnes už to tak docela neplatí. Čím dál více k nám pronikají, zdá se, hotoví spisovatelé. Poslední dobou mám pocit, že sem z tohoto důvodu nepatřím. Avšak nakonec svou pozici vnímám o to silněji, protože jsem si uvědomil, že jsem váš Dědeček. Vracím se ve vás ke svým začátkům a hádám, kdo asi vytrvá a kdo se vzdá. Jako Dědeček se snažím najít společnou řeč. Není to lehké, nejsem ještě moc zkušený Dědeček.