Město, moře, kuře, stavení

Skrz rezavou díru v okapu se žlutě zbavená dešťová voda hrnula do potemnělé uličky.  S hlasitým bubnováním víko popelnice nepřetržitě a nepravidelně pomlaskávalo a v šeru to vypadalo jako spokojená bachyně u plného koryta. Maxim stál promočený pod malou stříškou a rukama si hrnul límec ošoupaného kabátu co nejvíc na krk. Dlouhé vlnivé vlasy se kroutily do malých prstýnků a krůpěje vody společně s vlasy neposedně padaly do očí. Utřel si víčka a koukal hluboko do uličky.

„ Kdy už konečně přijde?“ zadrmolil a kopl do zrezavělé plechovky. Ta se rozšklebila o zeď a zbytek obsahu se rozsypal okolo. Asi tak v půlce uličky se otevřely oprýskané dřevěné dveře.

„No konečně“ pomyslel si Maxim.

Postava stála pod plexisklovou stříškou nad dveřmi a levou rukou hledala cosi pod černým koženým kabátem, který sem tam zdobila nějaká různobarevná skvrna. Kulatý klobouk měla zaražený hluboko do čela, zdobený byl obrovským množstvím hroznového vína a vypadalo to, že převažuje celé tělo dopředu.

„Co ti tak dlouho trvalo Ruslano?!.

Dívka vytáhla z pod kabátu dosti zánovní deštník a rozvřela ho nad hlavu.

„ Máti není úplně na mol, tak to trvalo...“ špitla…“ Hlavně, že jsme zase spolu a všechno nám vyhází...“ usmála se a promnula Maximovu chloubu jako drtička na ořechy.

„ Nech toho Ruslano … je to nechutný.. a a aaaaaaaa taky bolestivý“… otočil se k ní zády a chytil se za chloubu.

„ Ale no tak Maxime…snad se tak moc nestalo…  začala Ruslana sladce … nedal by sis moc dobrý hrozno?“… a při těch slovech začala očesávat svůj kulatý klobouk.

„Nech mě!!!...okřikl ji a vydal se směrem k popelnici.“ Nic tam není…ráno jsem ji obrátila celou na ruby“…zazubila se a vítr ji proletěl mezi zuby. Šestku a osmičku nahoře už neměla. A vlastně ani trojku.

*Přestalo pršet a od země se začal zvedat mlžný opar vzduchu*

„ Já tady na tebe čekám a ty ze mě uděláš málem eunucha!!!... rozčiloval se Maxim.“

„Nekřič…zašišlala Ruslana a přiložila prst k našpuleným rtům… nebo nás Matka uslyší“.

Staré dřevěné dveře se s vrzáním začaly otevírat.

„S kým to tady mluvíš Ruslano!!!“ ozvalo se.

„Rychle…schovej se támhle za tu popelnici“…špitla a ukázala ke klapající hromadě plechu.

 Honem si do pusy nacpala kuličku hroznového vína a vyplnila tak prázdné místo ve zežloutlém chrupu.

„S nikým matko…Ruslana nasála vzduch a z hlasitým “šlups“se bobule odporoučela rovnou do žaludku.

„Já to slyšela… zase polykáš víno?!....víš ty jak je to nebezpečné?“. To už ale Ruslana sosala další vinné kuličky.

„Však já tě to odnaučím ty darebnice“…zachroptěl hlas a ze dveří se vyřítila shrbená postava ve svetru s oky tak velkými, že by se dali srovnat pouze s oky v poctivém hovězím vývaru. Tepláky na ní vlály asi jako skautská vlajka v bezvětří. A zapáchající zeleno-červený šátek zase naopak držel stejný tvar při i při jakékoli změně pohybu. Pokroucená hůlka v ruce klapala nepravidelně, ale hbitě.

„Matko… ty jsi zase pila se sousedem okenu… přiznej se!. Já se ti tady *hyk*...nebudu zpovídat z *škyt*...ničeho, ale ty budeš…“.A jak se blížila, tak napřahovala ruku s pokroucenou holí na Ruslanu. Oči se jí rozšířili strachem. Před sebou viděla jak se za Ruslaninými zády zvedá plechová popelnice.

„Matko…co je to s tebou?... *bla bla*…tam tam“…ukazovala prstem matka kamsi za Ruslanu.

*Čas se skoro zastavil*

Popelnice se snesla na Ruslanu asi takhle rychle…*švoum*. A bylo to. Na zemi se najednou válela plechovo – masová hromada prorostlá vlasy, kůrou pomeranče,vložek, kostmi od pečených kuřat a dalšími více či méně chutnými věcmi.

„ Tak… a konečně tu bude klid. Kdo to vaše handrkování má poslou…“ ale větu nedořekl. Ruka,…hůl,…hlava,…mozek,…zem,…krev,…policie,…soud,…vězení.