Andílek

O člověku, pro nějž je každé sprosté slovo lichotkou na melodii jedné z jeho písní.

Ještě když chodil do školy, chtěl míti ze spolužáků mrtvoly,
všechny nesnášel, v pytlích odnášel, nejdřív do skladiště, na popraviště.

Nožičky mu nechodily, vlásky mastnotou smrděly,
v zpěvu byl z horších, vyvolával smích, v řeči zadrhal, pátky promrhal.

Holky ho nikdy nechtěly, snad proto že byl příliš nesmělý,
tak honil čuráka nad fotkou prasáka, co kdysi \"špínu\" posílal do plynu.

A tak životem šel tenhle ocásek, pak se k němu přidal nějakej Maňásek,
zpívali pro lidi, což se nevidí, zpívali pro bílé, ne pro nahnilé.

Vlasy dolů sundaný, náš andílek má velké ambice
v závadné politice, nepěkné muzice...

Chlapeček, či spíš plešatý zmrd, tvrdí teď že nikdy černým nepohrd,
Merkur na helmě, velmi zřetelně, kolik trvá dní proces oběžný?

Těžko se strachu ubrání, negři, ti ho k šílenství už dohání,
krev kpředu letí, pro bílé děti, tahá za nitky, čistí přežitky.

Smutný pohled na tu skvadru mystiků, jak nám lžou, snaží se o politiku,
plná huba národa, fekál jejich úroda, nic moudřejšího z nich nikdy nepadá.

---