Osudová hra

 „Edi prosím tě, nemohla by sis vzít něco jiného než je černé? Takhle vypadáš mnohem děsivěji a ten tvůj pohled tvař se trošku přátelsky.“ 

Myslela to dobře hodně ji záleželo na tom, aby jsme zapadli do kolektivu a nebylo nic poznat. „Mari víš že to nemá cenu mě k tomu přemlouvat. A navíc už ani jinou barvu v šatníku nemám.“

Jemně jsem ji začala přesvědčovat.

„Tak můžeme vyrazit s Viol a Lien na nákupy. Uděláme si prima odpoledne co myslíš?“ Nesnáším nakupování a tyhle lidské věci.

 „Mariko vždyť víš, že nakupování nesnáším! Jeďte samy.“

Marika tak šíleně milovala nakupování a zařizování a uspořádávání večírku. Byla pro to zrozena snad.

 „Já z tebe jednou zešílím. Tak jo pojedeme samy. Hned po škole, kdyby sis to rozmyslela tak mi zavolej.“

Za dvě vteřiny jsem slyšela jak se domlouvá s Viol, že ji po škole vyzvedne.

„Pojedu s Erikem a Luisem autem.“

„Eriku??“

To už jsem stála u dveří a obouvala černé boty na vysokém podpatku. Bez rozloučení jsem nastoupila k Willovi do jeho BMW.

„Ahoj Edit jak ses vyspala?“ zakřenil jse na mě Will.

„Ha ha ha, to bylo velice vtipný. Šlápni na to trošku chci být ve škole dřív než Erik“

Will byl můj „otec.“ Právě jel do práce. Vědecký ústav. Když jezdil dřív do práce, občas mě vzal sebou do školy. První ročník gymnázia. Kam chodili i moji sourozenci. Většinou jsem jezdila s nimi autem. A nebo autobusem. Škola mi nedělala žádné problémy, taky když gymnázium jsem studovala asi už po desátý nejmíň. Z mého zamyšlení mě vyrušil Willův hlas.

„Tak o kdy vyrazíme na lov?“ Snažil se prolomit ticho v autě.

„Nevím, kdy chceš?“ Bylo mi to jedno. Dokázala jsem svoji žízeň perfektně ovládat.

„Co kdybychom jsme si udělali prodloužený víkend a jeli se podívat za Katharin? Mohly by jsme vyrazit už ve čtvrtek večer. Marika by se ráda určitě připojila.“

Pro něj byl lov posedlost a zábava. Vždycky se tak šíleně těší. Právě Will často organizoval lovecké výpravy.

„Klidně. Katharinu jsem už dlouho neviděla. Prcek musí být už aspoň o dva centimetry delší. Tak to domluv s ostatníma. Ale já jedu svým Astonem. Vy jezdíte moc pomalu.“

Sice se mě moc nechtělo, utěšením bylo aspoň to, že provětrám mého miláčka Astona. Jako všichni v naší rodině jsem milovala rychlou jízdu. Ale já nejvíc. Jezdila jsem jako blázen. Nikdy jsem však nehodu neměla. Vlastnila jsem dvě auta. Audinku, kterou jsem si koupila. A Ason Martin byl ještě můj. Toho jsem dostala od Paula k narozeninám. A jednu malou motorku Kawasaki od Willa.

„Domluvíme se doma Edi“

To už jsem stáli u školy. Čekala jsem až Will vystoupí a otevře mi dveře. Nesnášela jsem to dokázala bych to sama, ale on si na to potrpěl. Byl to opravdový gentleman.

Dveře jeho modrého BMW se rozletěly do kořán a já jsem elegantně vystoupila. Všichni na mě zírali. Ale na to jsem si už zvykla.

„Ahoj tati, uvidíme se po škole a nezapomeň to zařídit!“ Na veřejnosti jsem mu musela říkat „tati.“ I když nebyl a ani být nomohl. Marika vždy tvrdila, že to dělá lepší dojem, oslovovat nás jako rodiče a ne jako kamarády.

„Neboj Edit. A jeď s mamkou nakupovat do škole udělalo by jí to radost. Ahoj“

„Ahoj“

To s těma nákupama si ještě rozmyslím a pořádně. Pravdu sice měl, ale raději bych se jela projet někam po dálnici. Je to mnohem zábavnější.

Pomalu lidským krokem jsem došla až na parkoviště. Rozhlédla jsem se jestli tu náhodou nestojí Erikovo auto. Ne. Byla jsem tu dřív. Sedla jsem si na lavičku před vchodem a začala lovit mobil v černé kabeli přes rameno. Vytáhla jsem černý mobil, který zářil z upozorněním na novou smsku.

Přijď  prosím tě za mnou do lesa v 21:00. Potřebuji s tebou mluvit! Je to moc důležité!!!   Dík Oliver    P.S. Přijď sama. A nikomu to neříkej!!!!    

Smska od Olivera mě vyděsila. Nebydlel s námi po tom co udělala Katharin. Odstěhoval se do lesního domku až daleko v lese. Nikdy nevycházel. Nestýkal se zásadně s lidmi, bál se, že by se osud mohl opakovat. Kdybychom ho nechodili navštěvovat, nevěděli by jsme, že vůbec žije. Tak jakto, že se mě ozval sám? A proč mě?

V hlavně se mi míhalo tisíce otázek. Z přemyšlení mě vzbudil  až Erik.

„Nad jakým problémem uvažuješ teď? Jak zachránit svět?“ sarkasticky dodal.

„Nic co by tě mělo zajímat“ odsekla jsem mu.

Všichni jsme se vydali do svých učeben. Já jsem chodila do třídy sama naštěstí. Ale i tak jsem s nimi byla pořád v kontaktu. Občas jsem zkontrolovala co jsi myslí, nebo co zrovna vyvádějí.

Začala první hodina. Matematika. Jako vždy jsem si počítala příklady na před. Byla jsem lepší počtář než učitel, který jim to složitě vysvětloval. Když po dvaceti minutách jsem měla hotová všechna cvičení zahleděla jsem se do obrazu. Tmavomodrý podklad, s jemnými hvězdami a velkým zlatým měsícem. Vyvolala jsem vzpomínku na Pabla. Minulé léto, tenkrát na lovu když zachránil toho turisty. Čím vzpomínka na dotyčného byla silnější, tím líp jsem mohla využívat jeho schopnost. Pablo uměl číst myšlenky. A právě jeho schopnost sem nejčastěji využívala. Samozřejmě kolikrát jsem ji ani nepotřebovala. Byla jsem velice dobrý čtenář i bez Pablovy schopnosti.

Hledala jsem sourozence. Viola s Paulem měli tělocvik. ŠÍLENÁ NUDÁ!! Mysleli jsi oba dva. Když nemohly do sportu dát všecku sílu, tak je to nebavilo. Jestli ta hodina do 5 minut neskončí, tak se asi užeru nudou. Mohly by jsme si pak zahrát fotbal večer. No uvidíme. Už aby bylo po škole. Nakupováááááááání  juchuuuu.Viola ráda sportovala. Nejraději měla fotbal.

Uslyšela jsem moje jméno. Edit. Ach ona je tak……No tak okouzlující!….Její krok je tak ladný,okouzlující pohled a sametový hlas  moct sní promluvit aspoň jedno slůvko. U ní ale šanci nemám. TA by jsi vybrala spíš někoho jako je Petr…..Ale co na něm ty ženský vidí? Vždyť je to jen namachrovanec a vejtaha.

Tak nerada jsem lámala klukům srdce. Hlavně takovým jako Jakub. Byl moc hodný, nezkažený ještě. Ale musela jsem s ním souhlasit. Nevěděla jsem co ty holky mají pořád s tím Petrem. Kdyby věděly co má v hlavě asi by se taky lekly a dali od něj ruce dál. Otočila jsem se na něj a pohledem usmála. Ztuhl.

 Ona se na mě podívala??…..nezdálo se mi to jen? Byl uchvácen.

Myšlenka na Pabla a záchranu turisty se rozplynula se zvoněním.

Den ve škole jaksi ubíhal pomale. Byla jsem nedočkavá na večer. Tak moc jsem byla zvědavá co po mě Oliver chce, až to bylo k nevydržení. Občas jsem prolítla mysl….podívala na Kubu, který se po střetnutí s mím pohledem těžce rozdýchával….Nadávky Viol, že Paul ji v kvizu zase předběhl. Nic zajímavého. Zazvonilo a všichni se vyřítili z učeben a cpali se do jídelny.

Paul, Viola, Luis, Erik, Lien už seděli u svého podlouhlého stolu. Čekalo se jen na mě. Posadila jsem se na moje obvyklé místo. Do čela stolu. Pozdravili jsme se.

„Edit pojeď s námi na nákupy.“ Viol se mě snažila přesvědčit.

„Viol já nevím, musím ještě něco večer zařídit. Vám by to beztak dlouho trvalo.“

„Co je tak moc důležitého, že si nemůžeš jedno odpoledne vyrazit?“ málem zavrčela Viol. „To máš jedno.“

„Tak si aspoň s námi zahraješ fotbal že? Máme sraz v 00:00 na dolní louce. Doufám že tam budeš.“ S jiskřičkami v očích vyhrkla Viol.

„Uvidíme nevím jak se to zařizování protáhne. Ale bud se snažit to stihnout.“

„Tak to řekni rovnou, že se ti nechce“ zavrčel Luis

„Tak jsem to nemyslela Luisy. Já mám opravdu něco moc důležitého. A nechtějte po mě, abych vám řekla co to je.“

„To jsi celá ty Edi. Tajemná. Nikdy nic neřekneš. Ale co už. Je to tvoje věc my se ti do toho míchat nebudeme.“ Šibalsky na mě mrkl. Paul se mě vždycky zastal.

„Dík to byste byli moc hodní.“ Podotkla jsem

Potom se rozvířil rozhovor kdo vyhraje a kdo bude s kým hrát. Nakonec uzavřeli sázky. Moc jsem je nevnímala. Zas jsem byla myšlenkami u Olivera.