Zpověď mého srdce I.

I.

Napsal. On napsal a mě se chtělo křičet, radovat se...jenže mi velice rychle spadnul hřebínek. Tomáš seděl vedle mě a hned se vyptával kdo píše. Takže ze zprávy, která začínala a mohla být tak pěkná, vím jen .. Maruško, omlouvám se,ale nemohl jsem napsat dřív.. víc nic nevím, protože jsem ji hned smazala a přitom povídala o tom, jak píše Lucka, kámoška, která měla přijet na kukandu našeho nového bytíku. Ano. Nového bytu do kterého jsme se nastěhovali asi tak před třemi týdny. Do toho strašlivě pěknýho, novýho bytu, který je tak smutný...a přitom by stačilo tak málo..
Stále mi vrtalo hlavou, co asi napsal a samozřejmě taky to, aby hned nepsal znovu. I když na to už to asi moc dobře zná. Neodpustím si v duchu poděkovat tam nahoru za to, že to dopadlo opět dobře a neskončilo to třeba taky jinak.... vyptáváním, obviňováním, hádkou, křikem, pláčem...rozvodem. Je to složitý.

Už jsem si plánovala, co mu napíšu, aby to vyznělo tak normálně a přitom trochu laškovně..prostě tak, aby se mu to líbilo a hned taky odepsal, ale chybička se vloudila. Chtěla jsem mu napsat už po cestě do práce. Těšila jsem se, že vypadnu z domu a hned v autobude se pustím do psaní zprávičky. Ale Tomáš se rozhodl, že to bude jinak. Potřebuje se provětrat a tak si usmyslel, že mě odveze do práce. Hm, jak milé . Tomáš se učí na státnice. Teda pokud se dá učení říkat, to že v něm ležel celý odpoledne a to přímo doslovně. Probudil se z obtisklou otázkou na čele. Zprávu o tom, že mě poveze jsem zvesela přijala a snažila jsem se být milá a příjemná. A musím říct, že jsem se moc nenadřela při představě, že si brzo budu psát s ním.

Práce. Hurá!! Tom ještě ani neodjel nakonec ulice a já už ťukám odpověď : Jeníčku, je mi to hloupé, ale jaksi jsem nestihla přečíst, cos mi napsal, protože Tomáš byl vedle mě. Myslíš, že mi to můžeš zopakovat?
Odpověď přišla hned v zápětí: Moc se bojím Ti napsat. Ten večer jsem zase nemohl komunikovat já... Tak jen na vysvětlenou. Jak rád bych Tě obejmul. :o( Trošku mi trvá než odepíšu, protože si ty poslední slova čtu stále a stále dokola a přitom vzpomínám jaké to je, když mě obejme. .. Při čtení jeho zpráv mi je vždy tak dobře... Nevím, jestli chápete, co chci říct. Ale to napětí, příjemné šimrání v podbříšku, když napíše něco milého, teplo šířící se tělem, když čtete, jak pěkná jste a jak se na vás těší..... prostě balada. Odepisuju zcela spontánně: Tak to udělej... :o)
Vyměníme si pár sms-ek na toto téma a předběžně se domlouváme na pondělním poledni. Dozvídám se, že se učí na doktorantské státnice, do toho plánuje x věcí a taky to, že i on to má složitý, což mě vůbec nepotěší. Informuju ho, že už bydlíme v novém a že bych ho ráda pozvala ke mně. Samozřejmě neodmítá, jen mě upozorňuje, že bude asi ve stresu :o( V tomto duchu pokračuju a slibuju, že se pokusím postarat o to, aby až se zavřou dveře na nějaké státnice a starosti zapomněl... Dnešní výměna sms končí tou jeho : S Tebou cokoliv, s Tebou je mi vždy fajn.......
Po celý zbytek služby už ho nemůžu dostat z hlavy. Stále na to myslím, na to co napsal, na to co bude a jestli se vůbec sejdem. Už hodněkrát jsem se těšila a potom z toho nebylo nic. Leda tak smutek na duši. Ale i tak jsem optimistická. Tom říkal, že pojede k rodičům, tam prý bude mít víc klidu na učení a internet. Bez něj by totiž asi ani nebyl..

Uvidíme.