Na hranici sil

Jsem na hranici sil, řekl si romantik nacházeje se v libovolné formě. S úctou věnováno bývalému předsedovy Valného shromáždění OSN

Nikdo, kdo to nezkusil, neví jak odporné je krmit se stále ječmenem, ječnou kaší, pečivem z ječné mouky. My to zakoušíme již třetím rokem, občas rodiče zpestří náš život trochou sladu, ale od katastrofy, kdy žijeme všichni ve sklepě, nemáme přístup k jiné obilovině. Jmenuji se Roman Tik, můj otec býval vysoký diplomat, jednu chvíli dokonce i ministr zahraničí, ale to už je všechno pryč. Můj otec, kromě diplomacie, miloval i poezii, dokonce rád psával. Protože je můj otec stydlivý, podepisoval své básně pseudonymem, který získal v mládí v cizině – Kato, a to až do toho okamžiku. Nikdy bych nevěřil, jakou sílu má slovo, kdybych to sám nezažil. Můj otec napsal báseň, obsahovala čtyři strofy, tři byly v pořádku, ale ta čtvrtá, ta čtvrtá Kata strofa způsobila naše neštěstí, od té doby, co se k ní dostal tisk, neodvažujeme se objevit na ulici, zůstáváme ve sklepě a živíme se ječmenem, jenž dal otec pro tento účel již před lety prozíravě navézt. Můj otec není jen diplomat a básník, ale i vzdělanec, dal nám do sklepa přinést spousty knih, v jedné z nich jsem se dočetl o existenci sil. Podle mé encyklopedie, se v silech přechovává sypký materiál, sůl, písek, štěrk, ale i obilí (a to nejen ječmen!), to mě zaujalo, od té chvíle nemyslí na nic jiného. Dále jsem zjistil, že takováto obilná sila se nacházejí v zemědělské krajině, mám štěstí, jedna taková zemědělská krajina by se měla nacházet i za našim městem. Tu noc jsem nemohl usnout, sklepem se šířil zápach sladu, který jsme měli, jako každou neděli, k večeři. Zvedal se mi žaludek. Musel jsem vypadnout, po třech letech se dostat na čerstvý vzduch a najít silo, s pšenicí, ovsem, žitem a klidně i s pískem. Plížil jsem se ztichlým městem, vyhýbal se veřejnému osvětlení, až jsem se konečně dostal do zemědělské krajiny, teď zbývalo najít silo. Z encyklopedie jsem si obkreslil jeho obrázek, nemohu se zmýlit. Po pár hodinách bloudění ve tmě se na mě konečně usmálo štěstí. Silo, a ne jedno, hned čtyři, téměř jsem vykřikl radostí. Rozběhl jsem se směrem k nim, ale narazil jsem do drátěného plotu, který stál na hranici sil a kterého jsem si ve tmě nevšiml. Chtělo se mi brečet a vzhledem k tomu, že si nedokážu nic odepřít, rozeřval jsem se na celé kolo, čímž jsem vyplašil srnku, která odpočívala za hranicí sil (zřejmě, aby nabrala sil) a která pak utekla dírou v plotě do volné přírody a ukázala mi tak cestu až za hranici sil. Nadšeně jsem přiběhl k prvnímu silu a hned zkusil, jaký poklad skrývá, „obilí“, vykřikl jsem nadšeně, ale úsměv mi zkysnul na tváři, když jsem zjistil, že je to ječmen. Rychle druhé silo, ale ne, ječmen, a třetí, čtvrté? Opět katastrofa! Ječmen, všude ječmen, doma ječmen, v silech ječmen, všude ječmen. Schoulil jsem se do díry v plotě a cítil, že jsem na hranici sil. Báseň otce Romana Tika, s necenzurovanou čtvrtou strofou. Na pokraji sil, stál jsem na hranici sil. Sil, větře sil, řval jsem alogicky, zamilován, do Alpy. Tato, tato, proč říkají ti Kato? Otázka, od dětí, po návratu z Hané. Vše je vylhané, děti mé milené. Prý ses vsadil o stovku, že dáš na ex francovku. Výčitka, od ženy. Silnice se zdála rovná, a v tu chvíli zrovna, nápad: Kato auta srovná. Ty chceš hledat v krvi důkaz? Nevidíš můj senátora průkaz? Obrana, před policistou. Má mě ráda, naše vláda, bolí mě záda.

---