nespavec

Jak zbitý pes den co den snažím se vyškrábat ze skřipce nejhorší tortury, který před lidmi vznešeně jmenuji postel. Mé unavené, rozlámané tělo jen z existenční potřeby nutí se dojít do kuchyně. Poháněno hladem a žízní svou nechuť překonám.

První doušek kávy, nemožné nabývám života ...

...druhý, třetí doušky se mění v chtivé srkání. Odlepit ústa mi poručil hlad. Jaká to slast ...? Co mi chybí ? Ukojila jsem svou žízeň i hlad avšak stále jsem lačná po pro mě nepoznáném a to spánku klidném. Den se vleče, hodiny stojí nastává krize to již v hodiny dopolední. Na víčka sedá celou svou vahou probděný čas. Jen s velkou námahou vnímám okolní dění. V stavu polomrtvé mátohy belhám se domů, domů bezmyšlenkovitě krok po kroku vstříst mučivému koloběhu děsivé noci.

Chůzí slepce plížím se ulicí nevnímajíc zvuky noci. Hluboká tma rytmicky mění se v blištivý odraz lahve od rumu, toť odraz pouličních lamp. Jak dlouho jsem šla  ? Nevím, nemám zdání, již odmykám dveře za kterými na mě čeká toužená vůně domova. Musím se probrat sebrat zbylé síly, snad horká sprcha probudí mé smysli. Díky bohu třpitivá voda s vůní mýdla vykonaly své poslání, vykoupili mě z žaláře unavené mátohy.

Dávám se všanc podivným pohnutkám svého osudu. Uléhám na lůžko doufajíc v bezesný spánek, kdo však ví zda nepříjde ? Ano on - Tak děsivý toužíc po mém neklidu.                 

Neusnu . . . nejde to . . . já nesmím spát !!!

Strach svíral moji duši, do pozdních hodin noci. Osud se smiloval nad pomatenou duší  a dal tělu podlehnout únavě konečně spát.

Však zodpovědět neumím jaké bude procitnutí ... ?