Do Války

Do Války

Prologue

Můj příběh začíná roku 1798, či jak říkávali republikáni, v VI. roce republiky. Můj otec Gérard Verger byl zabit ve válce v Egyptě, pod velením generála Bonaparta, nyní našeho císaře Napoleona. Matka chvíli poté, co jí armádní poslíček řekl tuto smutnou zprávu, spáchala sebevraždu. Oběsila se na starém dubu u našeho domu. Tehdy mi bylo osmnáct a nastoupil jsem do školy pro učitele. Rodinný dům jsem prodal a koupil mnohem menší domek za městem. Léta plynula a já se stal nejmladším učitelem v Bourges. Tenkrát se to stalo. Bylo mi dvaadvacet a potkal jsem ji v městské knihovně. Byla krásná! Měla nádherné černé vlasy a oříškově hnědé oči. Jmenovala se Jeanne Bocorttová.

Le Chapitre 1

         Štěstí v neštěstí

Dnes je můj šťastný den. Nejšťastnější v mém životě. Před chvíli jsme se totiž s Jeanne zasnoubili. Ještě mi v hlavě znělo to kouzelné „Ano“. Po několika vášnivých polibcích jsem už ale musel do práce. Do městské školy v Bourges. Když jsem ale došel k městské bráně, tak jsem uviděl jeden plakát, který mi změnil život. Ten úřední plakát hlásal:

Z důvodu ohrožení státu náš slavný císař nařizuje brannou povinnost. Každý svobodný muž, či vdovec od 20 do 25 let se 12. 8. 1805 dostaví na Náměstí republiky, kde bude vybráno 4200 rekrutů, kteří se do 22. 8. 1805 dostaví do kasáren v St. Florence.

Ale ne! Vždyť to je dnes! Zděšeně a nevědomky jsem o pár kroků couvl. Tím jsem vrazil do partičky čtyř mužů, podle oblečení nejspíše farmářů. Vypadali dost opilí.

„Taky, taky do armády?“ otázal se mě bodře jeden z nich.

„Kam jinam, že?“ odpověděl za mě druhý.

Takhle mě prostrčili městskou branou a tam už stáli dva žandarmové. Ještě jsem se z toho pokusil vyvléct.

„S dovolením, jenom procházím...“

„Tak pán prochází? Huileme! Ujisti se, že pánové půjdou k odvodům.“

Huileme se nevybíravě zašklebil a postrčil mě dopředu.

„Vždyť už jdu!“ obořil jsem se na něj a zrychlil krok.

Jakmile jsme došli na náměstí, tak jsem uviděl, že tam je ohromná spousta lidí.

„Běžte támhle,“ ukázal Huileme k velkému davu shromážděnému před velkou, girlandami ověšenou tribunou, na níž stál městský prefekt, který křičel na zde shromážděné davy zhruba toto: „Do řady, vytvořte frontu, do řady! Každý, kdo si vylosuje číslo 1 až 4200, se musí 22. 8. dostavit do kasáren v St. Florence! Do fronty!...“

Všichni se strkali, padali, kopali a snažili se utvořit řadu. Dav, značně navztekaný a nervózní, mě donesl až někam do předních míst fronty. A již se losovalo. Přede mnou stála pouze asi desítka nervózních vandráků. Teď jsem už nemohl nepozorovaně zmizet. Je taky ovšem otázka, zda jsem někdy mohl. Moji jedinou šancí je teď štěstí.

Zdá se mi, že neuplynula ani vteřina a již stoupám po úzkých, rozvrzaných schodech na asi metr a půl vysokou tribunu.

„Jméno?“ vřeští písař a já si uvědomuji, že je to na mě. „Ver...ger Ph...lippe“ koktám. Je to tady!

Sahám hluboko do velké bedny plné žetonů s čísly a jeden si beru. Svírám ho v pěsti a neodvažuji

se podívat. Jednomu důstojníkovi se to ale zdá příliš dlouho a tak dostávám přes ruce plochou čepele jeho šavle. Pouštím žeton.

Padá.

Překonávám strach dívám se na číslo.

4196.

Le Chapitre 2

         Smutná Zpráva

Nemohl jsem tomu uvěřit! Jako odněkud z dálky jsem zaslechl hlas důstojníka: „Další, další!“ Pomalu jsem sešel z tribuny a vlekl se domů. Jak? Jak se to mohlo stát? Ještě ráno to byl takový krásný den a teď tohle! Jak jsem procházel přes náměstí, tak jsem uslyšel píseň, která k této události seděla. Nejspíše ji zpívali takový smolaři jako já.

„Za dobré číslo dal bych svět!

Srdce mi v krku skáče.

Já jsem si vytáh číslo pět.

Má milá jen tiše pláče...“

Obvyklá čtvrthodinka, kterou mně trvalo dojít domů se protáhla alespoň na půlhodinu. Dveře malého domku jsem poněkud unaveně otevřel.

„Kdo...To jsi ty?“ podivila se upřímně.

Beze slova jsem k ní přišel a objal ji. „Co je?“ zamumlala mi vyděšeně přes rameno.

„Musím do války.“ Odtáhla se ode mě.

„Cože?“

„Nařídili odvody. Vylosoval jsem si špatné číslo.“ Sdělil jsem ji smutně. Jen tam tak stála a její krásné hnědé oči začali vlhnout od slz. „Neplač. Bude to dobrý.“ A znovu jsem ji objal, ve snaze uklidnit Jeanne i sebe.

„A co? Co má být dobré?“

Na tohle jsem nedovedl odpovědět. A tak jsem mlčel.

„To má být dobré?“ zašeptala „To má být dobré? Ty jdeš do války a můžeš...“ hlas se jí zlomil.

„Já vím.“ zašeptal jsem a začal ji hladit po vlasech. V hlavě se mi, už ale začal rýsovat plán. Neskutečně riskantní a nebezpečný plán. Plán na vyhnutí se armádě. Vlastně na dezerci.

„Jeanne?“

„Ano?“ odpověděla rozechvělým hlasem.

„Já tam nepůjdu.“

Zvědavě se na mě podívala.

„Je to riskantní, ale třeba si na mě ani nevzpomenou. Vždyť vybrali na čtyři tisíce rekrutů.“

„Já vím, ale...“ odmlčela se.

„Ale?“

„Je to hrozný. Ještě ráno to byl nádherný den. A teď...“ rozvzlykala se.

Přikývl jsem a něžně Jeanne políbil na mokrou tvář.

Sobotní ráno bylo deštivé. Nedělní jakbysmet. V pondělí už se začalo trochu vyjasňovat. Po zbytek tohoto smutného týdne paradoxně svítilo slunce.

A už tu byl pátek. Den, kdy mám odejít do kasáren. Nic. Jako nějaké deja vu znovu začalo pršet. V úterý již začala napjatá a nepříliš veselá nálada zvolna opadat.

Stalo se to asi hodinu po obědě.

Někdo zaklepal, nebo spíše zabušil na dveře.

 „Nemůže to být Treillard ze školy?“

„To nebude Treillard.“ zavěštil jsem.

S ranou která rozrazila dveře se ukázalo, že jsem to byl já, kdo měl pravdu.

Ve dveřích stáli dva granátníci!

„Monsieur Verger si snad myslil, že se vyhne službě vojenské?“ spustil jeden z nich.

„Ale to se hrozivě mýlil!“ dokončil druhý.

Z kuchyně vyšla Jeanne.

„Ale, ale!“ podivil se ten první.

„No, důvod měl pěknej.“ přivětil druhý.

To už jsem nevydržel a na jednoho se vrhl. Setrvačností jsem ho srazil na zem, ale druhý mě okamžitě chytil.

„Tak to ne, chlapečku!“

Násilím mě vyvlekli z domu a já mohl pouze sledovat na zápraží vzlykající Jeanne.

„J´ aime tu!“ Miluji tě! A potom jsem se taky rozbrečel.

Le Chapitre 3

         Vojákův Výcvik

Do kasáren jsme došli až po setmění. Cestu si sotva pamatuji. Na útěk jsem neměl šanci, neboť oba měli muškety, přesto jsem o něm často uvažoval a přemýšlel, zda by nebylo lepší se nechat zastřelit. Utěšoval jsem se, že to přece nemůže..., že to není na celý život. Nemůže být. Nebo může, když například nepřežiji bitvu. Poté to může být na celý život, začalo se ve mně probouzet moje pesimistické já.

To jsme ale již došli do kasáren. Prošli jsme kolem hlídek, minuli pár budov a došli ke stájím.

„Běž se vyspat!“ poručil mi granátník.

„Co prosím? Spát ve stáji?“

„Kdybys býval přišel včas, nemusel bys teď spát ve stáji.“ zadeklamoval granátník a strčil mě dovnitř.

Páchlo to tu. Ale byl jsem unavený a tak jsem si lehl do kouta. Z očí mi vyhrkly slzy. Vzpomínal jsem na Jeanne a přemýšlel, jak dlouho ji ještě neuvidím.

Budíček. Nebylo to příjemné. Zvuk polnice se mísil s křikem různých lidí a dusotem jejich nohou.  Vtom jeden z těch včerejších granátníků rozrazil dveře a zvolal: „Budíček! Vstávat! Nástup!“ Nemotorně a rozespale jsem vstal a následoval ho na nádvoří, které obklopovaly budovy kasáren.

Vojáci infanterie tu už stáli nastoupeni v mnoha řadách. Běloskvoucí se bílé kalhoty a vestu, přes ni modrý frak, mušketu na rameno. Musil jsem si přiznat, že tato přehlídka armády na mě udělala dojem.

Kromě mě tu v civilních šatech bylo ještě pár dalších rekrutů. „Četaři Lacoure! Vystrojte rekruty!“ přikázal plukovník. „Ano, pane,“ ucedil Lacoure poněkud otráveně. „Pojďte, vy chátro jedna!“ zařval na nás četař. Tak jsme šli. U armádního skladu nám dali modrý frak, bílou vestu, bílé kalhoty, dvoje boty a černé čáko, což je vysoký válcový klobouk. Ve zbrojnici jsme dostali mušketu, tulejový bajonet a patrontašku s municí.

V následujících dnech jsme se učili rychle přeskupit do tří základních vojenských útvarů.

Do kolony, která se používala na přesun a do sevřené kolony, která měla do útoku na bajonet vnést větší razanci.

Trojitá linie byla formací pro boj na dálku. První dvě řady stříleli, první v pokleku, zatímco třetí jim nabíjela a podávala zbraně.

A  nakonec  karé. Pěšákova  jediná  šance,  jak  přežít  útok kavalerie. Je to vlastně čtverec,

tvořený pěchotou, která při útoku nepřátelské jízdy či kolony nejprve vystřelí a poté první řady pokleknou, s bajonety obrácenými proti nepříteli. Vnitřní řady pokračují ve střelbě. Zároveň vnitřek karé tvoří jednu z nejbezpečnějších oblastí na bojišti.

Přes všechna moje optimistická očekávání jsem i nadále spal ve stáji. Teď i s několika spolunocležníky. Neustále jsem musil myslit na Jeanne. Jak vzlyká na prahu, zatímco mě vlečou pryč.

To se ale již blížil den,  kdy odejdeme z kasáren. Přímo do války.

Vyšli jsme přesně za dva týdny po mém příchodu.

Do války přímo proti Rakouskému císařství.

Le Chapitre 4

         Cesta ke Slavkovu

Už se s tím nedalo nic dělat. Teď jsem vojákem Napoleonovy Grande Armée.

Přesuny byly hrozné. Šli jsme v rozpadené koloně, roztažení po celé cestě a rychlým krokem pochodující. Jídla bylo málo a jediné co mě drželo při životě byly vzpomínky na Jeanne.

Jednou jsme se například měli ubytovat ve vesnici St. Saulge. Tak jsme pochodovali. A dlouho a do tmy. Až náš kapitán Pierre Villeneuve zakřičel: „Débrouilez-vous!“ Pomozte si sami! A začal si hledat místo na zemi. Ráno jsme zjistili, že ležíme na poli a vesnice nikde. Zřejmě naše rota v té tmě sešla z cesty a zabloudila. Rotmistr Villeneuve se tím ale zaskočit nedal. Okamžitě vyslal zvědy na průzkum okolí.

Zanedlouho jsme již se zbytkem armády mašírovali dál.

Moje první bitka proběhla u hranic Wurttenberských.

Le Chapitre 5

         První Střet

Zpočátku to vypadalo jako nějaká rvačka. Z předních řad kolony se linul halas a zvuky vřavy. Když však třeskly první výstřely a kdosi zvolal: „Husaři! Rakouští husaři!“, tak nebylo pochyb.

Byli jsme napadeni.

Okamžitě začínám nabíjet mušketu. Protáhnout hlaveň, rozkousnout nábojnici, nasypat část střelného prachu na pánvičku a zbytek spolu s kulkou do hlavně. Teď pouze ucpat papírem a střílet. Když jsem konečně  vzhlédl před sebe, tak jsem uviděl, že se husaři dávají na ústup.

Vtom se ale jedna skupinka ještě jednou vrhla do útoku a podařilo se jí prorazit! Ostatní husaři je chtěli následovat, avšak jedna salva naší znovu sešikované pěchoty zahání na útěk většinu rakouských jezdců.

Z těch proraživšivších husarů už byli naživu, či v sedle, pouze dva. A jeden z nich mířil přímo proti mně!

Bez přemýšlení cílím a mačkám spoušť. Mušketa poskočila, zarachotila a spolu s mračny dýmu vyplivuje i malý kousek olova. Kulka vletěla do husara a ten spadl z koně. Splašený kůň se ovšem hnal dál a já se nedokázal pohnout.

Já jsem zabil člověka! Někdo do mě strčil, padám na zem. A uvědomuji si, že mi tím zachránil život!

„Merci,“ vypadlo ze mě.

Moje zachránkyně – ano, byla to žena - je vysoká blondýna.

„Nějak jsi zamrzl, né?“

Pořád jsem před sebou viděl toho mrtvého Rakušana a tak jsem se ani nezmohl na pořádnou odpověď: „Co?“

        Usmála se a podala mi ruku: „Claire.“ Tázavě se mě podívala. Stiskl jsem jí ruku. Možná až moc silně.

„Au!“

Konečně jsem se začal vzpamatovávat.

„Promiňte.“

„Ano?“

„Já bych vám rád ...“

„Z toho si nic nedělej. Já byla s chlapama už v Itálii. Monttenote, Mantova a ještě někde. Si už ani nepamatuju, jak se to tam jmenovalo, ale vím že to tam Petit tondu Rakušanům pěkně natřel.“

„Petit tondu?“

„No přece Napoleon.“

„Nebo v Egyptě, tam u pyramid...“ začala znova.

Nějaký voják na nás pokřikl: „To tady budete stát až do večera?“ A opravdu. Zbytek armády už mašíroval dál. Jen my jsme tu stáli. Tak jsme šli. Ani jsem jí nestačil poděkovat a už spustila znova o Egyptě a pyramidách.

Před očima mi vytanul obraz toho Rakušana. Jak jsem ho zastřelil. Jak jsem ho zabil. Co jsem ale taky mohl očekávat ve válce. Procházku nějakou tou hezkou rue v Bourges? To asi ne. Vypadá to, že mě tu spíše čeká smrt, smrt a smrt. Teď mohu pouze doufat, že ne moje.

„Claire?“ přerušil jsem její vyprávění, ve kterém se znova dostala do Itálie. V půli slova zmlkla a přesunula svůj pohled na mě.

„No, chtěl bych vám Claire, poděkovat, za … zato, jak jste mi, no ... zachránila život,“  koktám.

„Ty seš tady novej, co?“

„Ano,“ přiznal jsem se.

„Tak to si zvykneš.“

„Na co si mám zvyknout?“ ptám se nechápavě.

„Ve válce se životy prostě zachraňujou.“ Usmála se a znovu se mě otázala: „Tak co? Dozvím se konečně tvoje jméno?“

„Omluvte mě. Philippe Verger. Ve válce se životy spíše berou, nemám pravdu?“

„To byl tvůj první nepřítel, že?“

Zase jsem si vzpomněl na toho Rakušana a takřka neznatelně kývu hlavou. Snaží se mě utěšit: „To přejde.“

Obořil jsem se na ni: „Válka přejde? Smrt přejde?“

Zrychlil jsem krok a ona zůstala zaraženě stát za mnou.

Pochodovali jsme hloub a hloub do nepřátelských zemí, aniž bychom zavadili o větší nepřátelské síly. Pouze jsme se doslechli, že Napoleon porazil Rakušany u Ulmu a teď je na cestě do Čech.

Měli jsme se s ním a jeho armádou spojit u Slavkova.

Tam na nás ovšem čekalo velké Rakousko-Ruské vojsko.

Le Chapitre 6

         Slavkov

Už dříve jsem napsal Jeanne několik dopisů, ale teprve teď tu byl armádní poslíček. Tak jsem mu všechny dopisy předal. Nyní mohu pouze doufat, že je Jeanne opravdu dostane.

Je to tu! 2. prosinec 1805.

Nepřítel se zastavil na polích u Slavkova.

Této bitvě bude velet císař osobně.

Naše rota je poslána za přední linie jako zálohy.

„Do kolony, nasadit bajonety!“ přikázal nám Villeneuve. Od opasku jsem vytáhl bajonet a nasadil jej na hlaveň mé muškety.

Bitva začala.

Zaduněly děla a vystřelily muškety. Nad bojištěm se vznáší opar ze střelného prachu, který postupně přikrývá obě armády.

My ale pouze čekáme na rozkaz k útoku. Řady střílejícího voltižérského pelotonu před námi neustále řídnou, až zaznívá rozkaz od maršála Soulta, který káže do útoku. Villeneuve tasí šavli a přikazuje nám: „Na bajonety!“

Běžíme sněhem, probíháme zbytky voltižérských linií, které se k nám přidávají a pokračujeme proti Rakušanům. Ti střílí a naše řady se sypou k zemi. Ale my pokračujeme. Rakušané již nestíhají přebít.

Běžím na ně a mušketu dávám před sebe jako kopí.

Už jsem u Rakušanů a bodám.

Běloskvoucí se uniforma rakouského mušketýra se červená od jeho krve.

A jsou tu další.

Bodám, sekám, kryji se a snažím se tento krvavý boj přežít. Vtom jejich dělostřelectvo zahajuje palbu. Kule létají na všechny strany a zalévají naše kolony francouzskou krví. Nepřítel se ale přesto dává na ústup.

Ještě ovšem není konec bitvy, a to se nám snaží dokázat i ruská jízda Kozáků, jenž na nás útočí! Kapitán Villeneuve se snaží přeskupit roztažený pluk do karé. Ocitám se ve čtvrté linii a tudíž střílím. První řada poklekne, muškety s bajonety obrácené směrem k Rusům. To celé trvá pouze pár desítek vteřin. Kozáci byli ale rychlejší. Řítili se na nás jako vlna koní a oceli. Naštěstí tu byla také naše kavalerie. Jednotky kyrysníků a mameluků vjely do výkvětu ruské jízdy s pokřikem: „Nechť dámy v Sankt-Petěrburku zapláčí!“ a rozrazily jejich řady na několik menších skupinek. K našemu karé ovšem stále míří nemnoho Kozáků!

„Zamířit!“ přikázal Villeneuve a vzápětí dodal: „Palte!“ Namířil jsem na jezdce přede mnou a vystřelil. Zbytek karé také zahájil palbu. Kozáci popadali do sněhu. Do sněhu rudého jejich krví.

Teď nám k ovládnutí tohoto kopce zbývalo pouze dobýt rakouskou dělostřeleckou baterii, podporovanou malým karé. „Nabít!“ nařídil nám kapitán a pokračoval: „Do útoku!“

Běžím do zasněženého kopce, nohy mi podkluzují, až spatřím nepřátelskou artilerii. Okamžitě zahajují střelbu. Kartáče rozrážejí sevřené řady naší infanterie. „Gorarde! Na bajonety!“ Seržant pouze kývl a vede svoje muže proti dělostřelcům. Nám Villeneuve mezitím rozkázal: „Linii! Vytvořte linii!“ Začal organizovaný chaos. Za pár vteřin jsme již stáli v trojité linii. Karé před námi mělo pouze čtvrtinovou palebnou sílu, jelikož zbylé tři strany od nás byly odvráceny. Po pár našich salvách to už Rakušané nevydrželi a začali vytvářet řadu. V ten okamžik padl rozkaz: „Útok!“ Rakušané ještě ani nestihli vystřelit a záhy se bílý sníh a jejich bílé uniformy zbrotily krví. To už nevydrželi a začali utíkat. Chvíli jsme je pronásledovali, ale pak to již bylo jasné.

Zvítězili jsme!¨

Le Chapitre 7

         Zmatené Události

Byl jsem v šoku. Kolikže lidí jsem dnes zabil? A že se mně nic nestalo, to byl také zázrak. Náhle se mě ale chopili dva vojáci a soucitně mě vlekli k vozům. Bylo to jediné místo, kde se dalo alespoň v relativním teple vyspat.

Tu jsem spatřil Claire. Vysmekl jsem se vojákům a s poděkováním od nich odešel.

„Claire.“ Ani nevím, jak dlouho jsem ji neviděl. Kolik to bylo dnů? Týdnů?

„Phillipe! Jsi zraněný?“ Skoro neznatelně kroutím hlavou.

 „Je ti něco?“ Ani se nezmůžu na odpověď. Jak by mi mohlo něco být? Právě jsem prošel peklem na zemi! Takový masakr. Tohle rozhodně není ta příjemná strana války. Ale má válka vůbec nějakou příjemnou stránku?

„Tak co je?“

„Válka,“ odpovídám smutně.

„Pojď,“ a odvedla mě k jednomu vozu.

„Lepší než spát v mrazu, ne?“ pokračovala.

„To ano,“ odpovídám bez přemýšlení. Claire mě do vozu doslova vtáhla. Unaven z dnešních událostí, s možná až příliš hlasitými myšlenkami: „J´aime tu Jea...,“ usínám. Přímo ve špinavé a zakrvácené uniformě, dokonce i s mušketou.

Otevírám oči a vidím dřevěná prkna. Kde to jsem? Rychle vstávám a vedle sebe vidím blondýnu. Co se to stalo? Chvíli trvá než si vzpomenu. Claire. Vyhazuji mušketu z vozu a skáču za ní. Claire se probouzí a rozespale povídá: „Co se...“ Pak mě uviděla. „Philippe! Počkej.“ Zvedám mušketu ze země a velmi rychlým krokem se vzdaluji.

Co mě to proboha napadlo? Co je ta ženská vůbec zač? Nejspíše nějaká markytánka. Uvědomuji si, že jsem ve voze zapomněl čáko. Tam se ale nevrátím.

Ušel jsem již od včerejšího bojiště notný kus cesty. Přesto tu leží mrtví. Nejspíše zranění vojáci, jenž umrzli v zimě. Na zemi leží nějaké čáko. A poměrně zachovalé. Tak jsem si je narazil na hlavu.

Po tomto krvavém vítězství rakouský císař František vyhlásil kapitulaci své země. Tak je konečně mír. Čeká nás konečně cesta domů. Do Francie. K Jeanne. Jaké však bylo mé zklamání, když jsme zůstali jako posádka v kasárnách na západ od Norimberku. Tam jsme zůstali skoro půl roku. Celého dlouhého půl roku.

Potom však mír vzal za své. Rakousko zůstávalo v klidu, také jim nic jiného nezbývalo, poté co na ně Napoleon uvalil těžké represe. Ovšem Pruskem zmítaly válečné nálady. Dokonce již postavili tři polní armády o 160 000 mužích. Císař má k dispozici zhruba stejné množství vojáků.

Teď bylo otázkou, zda bude vítězit pruská disciplína, či francouzská odvaha.

Le Chapitre 8

         Jena

14. Října 1806.

Návrší Landgrafenberg u města Jeny v Prusku.

Císař chce zdolat návrší a zaútočit na Prusy z kopce.

Napoleon je přítomen osobně v prvních liniích, chráněn svou věrnou gardou.

Já jdu do velmi strmého kopce, příkrého asi jako střecha domu. Je bláto, naše artilerie se nemůže dostat na kopec. Běžím spolu s celým naším plukem rychle na vrch, čas od času někdo uklouzne. Dostaneme se na návrší a je nám rozkázáno vytvořit karé. Stojím v druhé řadě a vytahuji bajonet. Chvíli tu čekáme, dokud trochu neopadne mlha. Prusové tu už stojí vyrovnaní v liniích.

Tak je nám udělen rozkaz také vytvořit linii. Během několika chvil již stojím v první řadě. „Kupředu!“ rozkazuje nám kapitán. Pochodujeme z teď už mírného kopce dolů. Za pruskými liniemi se objevily záblesky a mračna dýmu. Zahájili dělostřelbu. Kule vyrývají krátery ještě daleko od našeho postavení. Avšak to jsme se už přiblížili na dostřel mušket.

„Připravit!“ křičel kapitán. „Zamířit!“ a konečně: „Palte!“

Tisknu spoušť a se mnou celá rota. Celý batalion. Celý pluk. Všechny francouzské linie pálí zdrcující salvu. Pruské linie začaly řídnout a jejich vojáci padali k zemi. Poté vystřelili oni.

Vzduchem sviští kulky z mušket, kule a kartáče z děl. Střela zasáhla vojáka vedle mě. Uniforma se mi zabarvila jeho krví. Nabíjím. Naše dělostřelectvo se stále nemůže dostat přes Landgrafenberg. Prusové nezahálejí a neustále k nám vystřelují další a další kule a kartáče. Mám nabito. Tentokráte jsou slyšet rozkazy v mnohem rychlejším sledu: „Připravit! Zamířit! Pal!“ Třaskají muškety a z jejich hlavní se valí dýmová oblaka. Prusové opětují palbu a na naše pozice se řítí olověná přehrada jejich střel. Stojím v rozpoutaném infernu a třesou se mi ruce tak, že neudržím nábojnici a ta padá na zem. Vytahuji z patrontašky další a teď se mi daří nabít. Naše linie již střílí. Mačkám spoušť, poněkud opožděně mimo hlavní salvu. V pruských řadách se zablýská a objeví se mraky kouře. Kulky kácí naše fyzilíry a další muže, kteří následně padají mrtví či zranění k zemi a zavlažují zdejší půdu francouzskou krví. Znovu nabíjím a střílím. Linie Prusů neustále řídnou a už ani nedokáží udržet řadu. Ustupují.

Všude jsou slyšet výkřiky: „Vive l´Empereur!“ Sláva Císaři! Toto skandování přeruší až maršál Augereau, náš velící důstojník: „Vojáci! Ještě jsme nevyhráli, ale vítězství je již blízko. Proto teď běžte a zvítězte! Zažeňte Prusy zpátky! Linie! Do útoku!“

Celé francouzské levé křídlo se rozeběhlo za prchajícími Prusy. Řady se rozpadly a na nepřítele běžela neuspořádaná masa vojáků. Čas od času někdo z Francouzů nebo Prusů vystřelil, ale tyto samotné výstřely neměly šanci bojujícím stranám nijak citelně ublížit. Přesto kolem mě prolétlo pár kulek a jedna mi dokonce málem strhla čáko.

To se už naše dělostřelectvo dostalo do palebné pozice a začalo ostřelovat linie Prusů. Ty ale byly příliš vzdáleny a tak kule dopadaly mezi nás. Francouzi ostřelovali Francouze! Pruská děla taktéž střílela a my se ocitli v křížové palbě. Avšak nejen od artilerie. Pruští pěšáci již přiběhli ke svému postavení na protějším kopci a znovu se sešikovali do řad. A vystřelili. Naši vojáci padali a za okamžik nás zbyla pouze hrstka. I tak ale nepřestáváme v útoku. Granátník přede mnou se hroutí k zemi, já o něj zakopávám a padám za ním. Vtom naštěstí zaznívá rozkaz k ústupu. Otáčím se a chvíli se plazím k našim postavením. Poté to již nevydržím, zvednu se a běžím. Z našich pluků zbylo pouze pár klopýtajících mužů. Zpátky dorážím naštěstí v pořádku.

Když se ale dozvídám o novém útoku nemohu tomu uvěřit! Copak se velení zbláznilo? Copak neviděli ten masakr? Asi ne. Nebo spíše je jim to jedno. Takže jdeme do dalšího útoku, tentokrát alespoň s podporou sborů maršálů Neye a Lannese.

Znovu útočíme. Teď se nám přes pláň daří dostat díky početní převaze. Prusové nás prostě nestačí všechny pobít. Už je před námi pruské návrší. První muži se již dostali nahoru. Náhle Prusové spustili palbu a celá řada našich vojáků padá na zem a dál z kopce, kde podráží další muže. Běžím nahoru. Prusové střílí a vzduch těžkne olovem. Kulky a kartáče se míhají všude kolem a naši muži padají jako podťatí. Kartáč sráží fyzilíra přede mnou, který ve stříkancích krve odletuje a odhazuje mě dolů z kopce. Fyzilír padá mrtvý na mě. Odvaluji ho ze sebe a slyším zvuky vřavy. Vybíhám na kopec, avšak bitka je již rozhodnuta. Na zemi leží muži v černých pruských a modrých francouzských uniformách. Vrch je náš. Draze zaplacen naší krví. Mrtvých však bylo pouze málo. Většina vojáků byla zraněna, všichni křičeli bolestí. Tolik utrpení pro nějaký kopec.

Dívám se doleva, kde je slyšet zvuk polnice. Pruské polnice. Dle rozkazu vytváříme linii. Jsem v druhé řadě a přebíjím. Prusové běží do bodákového útoku. Střílíme a mnoho z nich padá k zemi. Avšak neustále pokračují. Nadále ostřelujeme jejich linie a ty řídnou. Doráží k nám, noříce bajonety do našich řad. Chvíli se bijeme, ale poté ztrácí i ten poslední kousek odvahy a ustupují.

„Victoire!“

Le Chapitre 9

         Mezi Bitvami

Po bitvě jsem byl rozhozený,  leč již ne tak  jako po Slavkovu.  Že bych si začínal  zvykat  na

život vojáka? Na krutý, nemilosrdný a krvavý život vojáka? To ne! V žádném případě. Vždyť já jsem učitel! Ne voják. To jsem si neustále opakoval, i když jsem začínal pochybovat, zda je to ještě pravda.

Zda mě Grande Armée nepřetvořila úplně. Zda jsem stále ten učitel z Brouges. Zda mě Jeanne stále miluje. Byla to snad náhoda, že mi nedošel žádný dopis? Nebo ani žádný dopis nikdy nenapsala? Teď mohu pouze doufat.

V následujících měsících jsme se pouze pomalu přesouvali dále na východ. Bez větších obtíží jsme vstoupili do Berlína, Hamburgu a dobyli Štětín. Prusko ale ještě nebylo poraženo. S podporou Rusů shromáždili armádu a obsadili s ní městečko Jílové. Navzdory nepříznivému počasí se Napoleon rozhodl zaútočit.

Le Chapitre 10

         Jílové

Pruské Jílové 7. února 1807.

Císař posílá sbor maršála Augereaua, aby zaútočil na ruské levé křídlo.

Stojím v hluboké sněhové závěji. Hustě, velmi hustě sněží. Téměř není vidět na krok. I tak ale dostáváme rozkaz zaútočit. Máme rozrazit jejich linii útokem na bajonety.

Snažíme se běžet, i když to v závějích moc dobře nejde. Vůbec nevidím ruská postavení, přestože by měli být přímo před námi. Pořád jsme ještě klopýtali sněhem, když vtom se bouře trochu zklidnila a nabídla nám hrozivý výjev. V bouři jsme zřejmě ztratili směr a teď jsme se ocitli vstříc ruské dělostřelecké baterii!

Samozřejmě ihned zahájili palbu. Již jsem zažil dělostřelbu, avšak tohle bylo něco hrozného. Od baterie nás dělily pouze přibližně dvě desítky metrů. Na tuto vzdálenost měly kartáčové střely smrtící účinek. Tu někomu utrhly hlavu, nohu, či prolétly tělem. Sníh se začínal zbarvovat, již ne do růžova, ale rovnou do ruda.

Běh touto krvavou lázní jsem už nemohl déle vydržet. Tak jsem se otočil a začal utíkat z bojiště. Nebyl jsem ale sám. Celý náš sbor prchal. Poté maršál konečně zavelel k ústupu. Teď už poněkud zbytečně, neboť všichni stejně utíkali zpátky. Tedy až na pár osamocených karé granátníků, které byly chyceny hlouběji v nepřátelských postaveních.

Ustoupili jsme zpátky k našemu trénu u vesnice Schloditten. Tady jsme zůstali až do večera, kdy jsme pouze vítězně napochodovali do města. Pro sbor a maršála Augereauea to byla bitva velice neslavná, nicméně Napoleon zde dosáhl svého dalšího, pravda trochu krvavého, vítězství.

Le Chapitre 11

         Pád Pruska

V této bitvě jsem sice nemusel nikoho zabít, ale jaké to bylo krveprolití! Skoro celý Augereaův sbor byl zničen a jeho zbytky byly přerozděleny k ostatním jednotkám, aby vynahradili ztráty z boje. Náš pluk nebo přesněji řečeno pár nekompletních rot se dostalo pod velení maršála Massény, který se právě vrátil z Itálie. Poté jsme táhli zpátky na západ, kde stále vzdorovalo město Gdaňsk. Na cestě nás však zastihla zpráva o jeho pádu. Tak jsme se obrátili zpátky. Jenže válka již byla rozhodnuta. U Friedlandu Napoleon rozprášil zbytky pruské armády a vyhrál tak válku.

Konečně se vracíme do Francie. Dostáváme dovolenku. A na celý měsíc! Tolik času jen s Jeanne.  Bez armády. Bez války. Bez všudypřítomné smrti. Otázkou ovšem zůstává, jestli dovedla čekat celý rok. Či já. Sice jsem jí psal láskyplné dopisy a neustále na ni myslil, ale již je to rok. Celou tu dobu jsem ji neviděl. Ani neslyšel její líbezný hlas. Celý dlouhý rok...

Le Chapitre 12

         Návrat

Cesta probíhala klidně. I když pomalu. Až moc pomalu. Napoleon chtěl, abychom se vraceli důstojně a s grácií. Jako bychom se nemohli hlavně vracet rychle. Jakmile jsme se však přiblížili k Francii, tak jsem si přestal být jistý. Jistý, zda na mě Jeanne doma čeká.

Přešli jsme hranice Francie a pokračovali dále do vnitrozemí. Do Bourges se měl vydat pouze náš pluk. Máme vítězně vpochodovat do města předvést slávu císařství a poté se rozejít na dovolenku. V sevřené koloně předpisově mašírujeme městem, zatímco nás obyvatelé zdraví, jásají a provolávají nehynoucí slávu císaři a Francii. V čistých, vyspravených a mnohdy i nových uniformách musíme vypadat skutečně impozantně.

Za pochodu vyhlížím, zda někde v davu nespatřím tu mě dobře známou tvář s kouzelnýma hnědýma očima. Nikde nic. Pokračovali jsme dále na náměstí, kde nás lidé vítali vyhozenými klobouky do vzduchu a ojedinělými výstřely tatam. Naše rota se začala rozcházet. Na některé vojáky čekala rodina, jiní spěchali do hospod a hostinců. Jen já jsem se otočil a nešťastně zamířil domů.

Vtom slyším, jak někdo volá z vedlejší uličky : „Philippe! Philippe!“ A ne jen tak někdo. Běží ke mně, vrhá se mi kolem krku a já jí jen šeptám do ucha: „Jeanne...“ Jak jsem jenom mohl pochybovat? Jak jsem jen o ní mohl pochybovat? Hladím ji po tváři a něžně líbám na čelo. Usmívá se a zakrátko se naše rty setkávají. Následně se vydáváme ruku v ruce domů.

Le Chapitre 13

         Domov, Sladký Domov

Tam jsem Jeanne oznámil, že si ještě musím něco zařídit u pluku a s úsměvem na rtech jsem zamířil k nedalekému jezeru.

Když jsem se vrátil zpátky,  tak se již začalo stmívat.

„Co jsi celou tu dobu dělal?“ zeptala se mě Jeanne.

„Jak jsem říkal. Byl jsem si něco zařizovat.“ Pousmál jsem se a vzal ji za ruku. „Pojď.“

„Kam?“ podivila se.

„Uvidíš,“ řekl jsem tajemně.

Ačkoliv jsme vyšli ještě za slunce, nyní už na obloze vládl měsíc. A v jeho záři vypadala tvář Jeanne jako odlitá ze stříbra, což ostře kontrastuje s jejími tmavými, hebkými vlasy, po kterých pouze přelétávají platinové jiskřičky měsíčního svitu.

Oči se jí rozšířily překvapením, když spatřila na pláži malý dřevěný stolek s lahví červeného vína a dvěmi skleničkami. Poté jsem k Jeanne přistoupil blíže, poklekl jsem a pronesl: „Jeanne, vezmeš si mě?“ Současně jsem také z kapsy vytáhl docela malou, červenou krabičku. Jeanne ji otevírá a uvnitř se zablyští stříbrný prstýnek. Rozpláče se štěstím a se slzami v očích odpovídá: „Ano.“

Po návratu domů jsem spěchal převléci uniformu a také se trochu umýt. Posléze však Jeanne nebyla nikde k nalezení. Začal jsem ji tedy hledat. Vkročil jsem do ložnice a spatřil ji, jak leží na posteli. Potichu jsem zavřel dveře a sfoukl lampu.

Le Chapitre 14

         Posel Špatných Zpráv

Ve středu, den od mého příchodu, jsme se s Jeanne vraceli z města. Byli jsme zařizovat datum svatby. Ta připadla na příští týden.

Už se pomalu zešeřívalo a u našeho domu stál jezdec, koně měl opodál a klepal na dveře. Nebo spíše bušil.

„Co chcete?“ otázal jsem se ho.

„Monsieur Verger?“ zeptal se a nečekal na odpověď: „Svolává se armáda. Válka je na spadnutí.“

„Prosím?“ nemůžu tomu uvěřit. Kdo by se ještě chtěl postavit Francii?

„No, svoláváme armádu.“

„A proti komu?“

„Proti všem nepřátelům Francie!“ odpověděl nebo spíše vykřikl vlastenecky.

„Takže Francie je napadena?“

„Ještě ne, ale je to již jen otázka času. Proto svoláváme vojsko.“ řekl už poněkud klidněji.

Při představě, že bych se musel tak brzy znovu odloučit od Jeanne,  se neudržím a začínám na něj křičet: „Ale já mám ještě měsíc dovolenky! Do žádné vaší války nepůjdu!“ Začal chladně a naučeně předříkávat: „Je povinností občana bránit svou vlast, pokud je v ohrožení...“

„Jsou snad nepřátelé v Paříži?! Stojí snad nepřátelská vojska před Fontainebleau?!“

„K tomu může brzy dojít.“ přerušil mě a rychle pokračoval: „Dostavte se zítra do kasáren.“ A odjel.

Už jsem mu ani nemohl říci, co dalšího si o údajném „ohrožení státu“ myslím a byl pryč.

„Ty tam nepůjdeš, že ne?“ zeptala se mě Jeanne s nadějí v hlase.

„Musím. Ale vrátím se. Slibuji.“

„A co svatba?“ otázala se již se slzami v očích.

„Bude muset počkat.“ Odpovídám zarmouceně a Jeanne se mi nešťastně vrhá do náruče.

Le Chapitre 15

         Do Války

Po dlouhém a srdceryvném loučení jsem se vydal na cestu. Do kasáren jsem přišel před polednem. Večer již byl náš pluk připraven. A v plném počtu. Ještě před setměním jsme se vydali na cestu. Celý St. Florentský pluk pochoduje na jih k Touluese, kde se máme spojit s tamějšími posádkami. Tyto pluky mají posílit sbor maršála Murata.

Na místě jsme se dozvěděli, že tou „hrozbou‘‘ je Portugalsko. Princ Jan odmítl uznat Napoleonovy Berlínské dekrety o zákazu plavby anglických obchodních lodí do kontinentálních přístavů. Naším úkolem je Portugalsko obsadit a tyto dekrety v jeho přístavech prosadit. Musíme však projít přes zatím neutrální Španělsko.

Cestovali jsme přes tuto vyprahlou, horkou a zaostalou zemi a vstoupili do Madridu.

Tady však vypukla rebelie, při které Španělé svrhli svého krále Carlose IV. Následně jsem se doslech, že královská rodina odjela do Francie. Nevím proč. Možná do exilu, možná vyjednávat.

Už jsme tu měsíc. Měli jsme pochodovat do Portugalska, ale náš pluk zůstal zde pod velením generála Grouchyho a maršála Marmonta. Generál Junot pokračoval dále do Portugalska sám. My tu ale zůstali. A nevíme proč. V Rakousku a Prusku jsme alespoň věděli co se děje. Tady ne. Všechny cíle politiků, státníků a monarchů tu byly zapleteny do sítí intrik a spiknutí, takže řadový voják jako já nemohl o momentální situaci ve Španělsku nic moc vědět.

Za pár dnů jsem potkal Claire. Přímo tady. V našem táboře

„Bonjour, Claire.“ Pozdravil jsem ji.

„Ach, Philippe. Kdes celou tu dobu byl? Myslela sem, že jsi mrtvý.“

„Jak vidíš tak nejsem.“ vzpomněl jsem si na naše poslední setkání a zastyděl se: „Promiň, za to jak... za posledně.“

„Ale to nic. Tak kdes byl?“

„Vytáhli mě z dovolenky. Měl jsem se ženit...“

„Ženit?“ opakovala nevěřícně.

„No ano. Přijde ti to zvláštní nebo...“

„Ne to ne. Já jenom... A kdo je vlastně ta šťastná?“

Zasnil jsem se: „Jeanne. Jeanne Bocorttová. Z Bourges. A kde jsi vlastně bydlela před válkou?“

„Před válkou?“ opakovala po mně.

„No ano. Před válkou.“

„V Arpajanu. Takovém malém městečku u Paříže.“

„A jaký to tam bylo? Měla jsi tam někoho?“

„Hezký,“  řekla roztržitě a pokračovala: „Promiň, už musím jít.“

„Claire?“ zavolal jsem na ni, odpovědi se mi nedostalo.

Le Chapitre 16

         Konec?

2. květen 1808.

Již tu čekáme na místě přes dva měsíce.

Ráno je jako každý den k uzoufání horké. Při vzpomínce na Jeanne potlačuji slzy a malátně se vydávám k polní kuchyni. Tu vidím Claire. Mířím k ní, odhodlán se optat na její divné chování. Ona mě však předbíhá a běží ke mně. Že by se chtěla omluvit? bleskne mi hlavou. Ale asi ne. Běží a tváří se smutně.

„Philippe!“

„Ano?“

„Je... je mi to líto.“ blekotá.

„Co je ti líto?“ ptám se nechápavě.

„No...“

„Co se děje?“ ptám se důrazně.

„V Bourges vypukly nepokoje. Zřejmě podnícené anglickým špehem.“

„V Bourges?“ opakuji nevěřícně.

„Bohužel. Je mi to líto.“

„A co je ti líto?“

„No, víš...“ vykroucela se.

„Co vím?“

„Došlo ke zraněním a... mrtvým.“ poslední slovo takřka šeptala.

„Mrtvým?“ opakuji nevěřícně.

„Ano. A byla mezi nimi i... i ta tvoje Jeanne.“

„Co prosím?“

„Bohužel.“

„To... to není možné. To nemůže být pravda.“

„Upřímnou soustrast.“

„Kde jsi to vzala?“

„Co myslíš?“

„Tu... tu informaci.“

 „Villeneuve právě dostal hlášení z Paříže.“

„A jak jsi se to dozvěděla ty?“

Začervenala se.

„Musím s ním mluvit.“

„Ne! Počkej.“

„Já mám čekat?! Moje snoubenka je možná... možná...“ nedokázal jsem to vyslovit. Claire zmlkla. Rozbíhám se ke kapitánovu stanu, když náhle zazní naléhavý pokřik: „Do zbraně! Nástup!“

Můj dotaz bude muset počkat. Popadám mušketu a běžím ke zbytku roty. Jakmile jsme nastoupeni, tak generál Grouchy začíná svůj proslov. Já ho však neposlouchal. Jen jsem myslil, že to nemůže být pravda. Že to nesmí být pravda.

„Hrdinní vojáci Francie! Hrstka krále podporujících rebelů obsadila Madrid. Teď jděte a vyžeňte je odsud. Lidé vás budou oslavovat jako osvoboditele. Jako hrdiny. Celé Španělsko vám bude ležet u nohou. Tak běžte a smeťte je!“

Všichni jásají a provolávají slávu císaři. Až na mě. Já nemám důvod jásat.

Rychlým krokem pochodujeme do města. Hned za branou, v protější ulici stojí barikáda. A na ní Španělé. Ne profesionální vojáci. Ale domobrana. Normální muži s rodinami. Jejich muškety se však netřásly strachem svých majitelů. Naopak. Hlavně mušket na nás mířily chladně a odhodlaně. „Nasadit bajonety.“ Bezmyšlenkově šroubuji bajonet na ústí muškety, když zazní rozkaz: „Útok!“

Běžím proti barikádě.

V myšlenkách mi vytanula tvář Jeanne.

Pour mon amour. Pro mou lásku.

Španělé vystřelili.

Epilogue

Jeanne Bocorttová vzlykala. Nebyl to žádný decentní pláč, ale hluboký, srdceryvný pláč. Však k tomu také měla důvod. Právě se vracela z města, kde se na veřejné tabuli dočetla tu špatnou, velmi špatnou zprávu. Na této tabuli byly jména padlých ve Španělsku. A mimo mnohá jiné tam bylo i jméno jejího snoubence. Takže teď se domů vracela tak smutná, jak jen člověk dokáže být. Přemýšlela, co bude dál. Co bude sama dělat v tomto krutém světě.