Duše umělce

Špinavé, hnusné, umolousané dlaně napřažené ke mně.  Slunce, které svým světlem začíná probouzet všechny lidi v ulici skrz mezery mezi záclonami.

„Neměl byste drobák, pane?“

„Neměl, pane,“ odpovídám tomu ubohému muži.

„Já už jsem tu dlouho, pane. Práce je málo, pane, jsem slušný člověk. A večer je zima, pane.“

„Odpusťte, neumím francouzsky,“ snažím se říct s potlačeným francouzským přízvukem a naopak zkouším napodobit přízvuk jiný. Možná americký. Ten parchant mě ale prokouknul, jak můžu usoudit z jeho úsměvu.

„No tak fajn,“ vzdávám se a vyndávám ze zadní kapsy peněženku.

„Děkuji pěkně, pane,“ ušklíbne se ten chuďas s roztrhanou mikinou a trochu se pokloní.

Letmo nakouknu do peněženky a uvědomím si, že jsem mu dal celých padesát euro. To už je ale chuďas dávno svým rychlým krokem v nedohlednu a já jsem stejně celý ztuhlý, neschopný se pohnout.

Přemýšlím, kolik může být hodin. Lavička, na které sedím, je naproti vchodu do supermarketu. Tam mají ale v neděli celý den zavřeno. V proskleném vchodu vidím obraz člověka, sedícího na lavičce, s roztaženýma nohama v plátěných kalhotách, ve kterých je nasoukaná drahá košile krémové barvy. Kožené neokopané boty má ten chlápek pečlivě naleštěné. Chlápek, kterým, jak už to tak vypadá, budu já, jelikož nikdo za mnou ani vedle mě nesedí. Pěstěným účesem mu prolézají šedivé nitky. Kolem očí má vějíř hlubokých vrásek, pro které ho ale tolik starých i mladých žen obdivuje. Už mu neříkají Paulie, jak máš krásnou a jemnou tvářičku!, teď se mu vždycky nejdřív zhluboka zahledí do očí, zkontrolují, jestli se někde poblíž nepohybuje jeho manželka, a koketně mu zašeptají: „Ten knír ti moc sluší, Paule.“

Už je mi padesát. A tobě, můj obraze, není ani o hodinu méně. A přece jsi takový fešák! Límeček vždycky tak, jak má být. Když ti metro rozcuchá vlasy, připadá to všem nedbale elegantní. A když v zimě nosíš po večerech na hlavě klobouk, říkají ti tvé staré známé „Ach, Paule, sundej si to z hlavy nebo tě zaživa sežeru.“

Šedivějící. Starý. Brzy snad nemocný. Ale pořád ještě světem uznaný za přitažlivého. A co může chlap chtít víc, než se nechat se smrtí na jazyku obdivovat mladými okatými děvčaty? Možná snad jenom lehčí dech a rychlejší nohy. A snad trochu víc květin v parcích. Jo, a možná ještě věrnou manželku.

Když si sebe tak prohlížím, dostávám úplný vztek. Já bych tě, Sharon, kdybych byl hajzl, mohl podvést každý den třeba dvakrát. Jenže, já hajzl nejsem. Snad bych byl ale radši hajzl, než ubožák, paroháč. A debil.

Ještě dneska vidím matku, jak stojí v chodbě a obléká si kabát. „Ty si chceš vzít Angličanku?“ ptala se mě tehdy a snažila se zakrýt tenké proudy malých slziček. Alespoň tenkrát jsem měl být patriotem a víc si to s tou svatbou rozmyslet. Vyhnul bych se tak nejen hanbě, ale i cholesterolu, který mi má žena každodenní přípravou anglické snídaně vypěstovala.

Jenže ona měla tenkrát tak krásné zelené šaty, že kdybych se mohl přetočit o těch pár let zpátky, vzal bych si ji znovu.

Vidím svou tvář, ten sarkastický úšklebek a oči, které se vysmívají mému hloupému sentimentálnímu monologu. I tomu vnitřnímu promítání obrázků ze včerejší noci, kdy jsem viděl z okna svou ženu přicházet zavěšenou do ramene muže, kterým jsem nebyl ani já, ani můj obraz ve skle. Potom se zastavili. Políbili se. On ji pohladil po tváři. Ona laškovně pohodila hlavou a teprve po tom se oba rozešli.

Vstávám a rozhlížím se po náměstí. Lidé už nějakou dobu procházejí kolem, zatím jsem je ale vnímal jen jakoby zdálky. Oprašuji si košili a při chůzi se vyhýbám zakaleným loužím vody. Najednou slyším známou melodii a mojí pravou nohou to začne cukat.

„Drahá?“ řeknu do telefonu.

„Takže ty čtrnáct dní víš, že dneska zveme domů hosty, že budeme slavit narozeniny mojí matky, a přesto se rozhodneš udělat si pětihodinovou ranní procházku, že?“

„Sharon, víš přece, že chlebíčky jsem nikdy dělat neuměl.“

„Tady nejde o chlebíčky, Paule. Všichni hosté už jsou dávno tady. Jsi jediný, na koho ještě čekáme. Moje matka tě už nejmíň pětkrát proklela tak, že by ti mohl závidět i sám premiér.“

„No jistě, já věděl, že se jí můj dárek nebude líbit.“

„Kde prosím tě jsi?“

„V parku.“

„Kde v parku? Tady je snad nějaký park?“

„Nejspíš je.“

„Jak dlouho tam ještě hodláš být?“

„Právě jsem odešel.“

„Co si tam tak dlouho dělal?“

„Bavil jsem se svým obrazem ve skle.“

„No, tak na tuhle otázku matce raději neodpovím.“

„Jen jí to klidně řekni, Sharon,“ musím se ušklíbnout, jak se sám v sobě plácám a vysmívám se svému utrpení. „Hlavně říkat pravdu, drahoušku, žádné zatajování nebo podvody.“

„Koukej si pospíšit,“ rozloučí se má žena. Má krásná žena, sladká jako citrónek.

Schovávám telefon a připadám si ještě hloupěji a beznadějněji než předtím.

Tenhle rozpor mezi vnitřní trýzní a vnější chladnou usměvavou tváří mě naučila také ona. Moje matka tomu říká „žrát sám sebe zaživa“ a také se to tomu nejvíce podobá.

Takže si jdu lehce a vesele ulicí, která se v mých očích propadla do šedi a hnusu. Usmívám se ústy, kterými bych nejraději rozcupoval tu ženštinu na kusy. A ruce, kterými bych fackoval toho červa, dokud by nezmodral, strkám klidně do kapes.

Svět je neuvěřitelně nespravedlivý, pokud člověk, který nic neprovede, trpí nejvíc. Ale není to svět, který se nespravedlivým dělá. Jsou to lidé, kteří si lžou už jen ze zvyku. Nespravedlnost by bez lži nemohla rozkvést stejně jako by nemohla rozkvést květina bez slunce. Lež je tedy slunce. Lež nás každý den budí z postele. Lež nás hřeje. A je to také lež, co nám svítí na cestu a občas odhalí věci, které bychom mohli jako fosílie převést do muzea a označit lístečkem „Nalezené zbytky čisté pravdy“.

V té chvíli se zastavím a opřu se o zeď. Kdo jsem? Co dělám? Jak žiju? Proč teď stojím? Proč se tak ptám? Něco se děje, odpovídám si. Něco opravdu důležitého. Podvedla tě. Nebyla první, kdo tě podvedl. A při tom, jak se ti zatemní mozek kdykoli se pro někoho nadchneš, nebyla ani poslední. Už se stalo, nemůžeš to odvrátit. Nemůžeš ji potrestat, pokud opravdu nejsi hajzl. Ale nemůžeš ji nechat úplně být, pokud nejsi víc než jen středně velký debil.

Vzhlédnu k obloze. Mezi rychle plujícími mraky svítí to obrovské znamení božstva. Naše matička lež. Přemýšlím, co by ji naštvalo víc. Jestli to, že bych nepřišel nebo že bych přišel. Představuji si ji v kuchyni, jak krájí veku na chlebíčky. Na nehtech hustý nános laku. Perfektně upravené vlasy. Provoněné šaty. Přísně semknuté rty, které se usmějí, jen když mají opravdu pádný důvod. Najednou cítím, jak mi tělem proudí mráz a můj veselý obličej bledne a oči nabývají lesku a ústa se tvarují do malé podkovy.

Poslední věc, kterou jí potrestáš, je že dorazíš s uslzenou košilí. Ha, návrat sarkastického úsměvu je tady! Všimla by si dřív toho, že pláču nebo toho, že mám něco na košili? Malá skvrna a její pověst spořádané ženušky čisťoučkého mužíčka praskne jako pouťový balónek.

Už to mám! Už jsem na to přišel! Strkám si prsty do pusy, jak nejdál to jde. Žaludek se poslušně zvedá a já cítím na čele studený pot. Nepředkláním se, zůstávám rovný jako pravítko. Za chvíli je moje krémová drahá košile bohatší o nejrůznější barvy přímo z mého žaludku. Nic příliš hnusného, ale stačí to. Vlasy si trochu rozcuchám. Oběma botami vstoupím do louže. A kousek od domu si kleknu na místo kolem stromu, kde se hlína proměnila v hnědé blátíčko.

Před domem se ještě shlédnu v prosklené části dveří. Tak teď se, prosím, směji upřímně. Žádný sarkasmus. Takhle mě Sharon ještě neviděla. A je to škoda. Teď jsem přece člověkem, ničím víc, než jen člověkem. Živoucí fosílie, kterou by mohli odvést do muzea.