Výkřiky

Je ticho, jen tikot hodin

pravidelně ruší klid,

klidný dech hučí jak vítr z rovin,

tlukot srdce jak slyšet zvony bít.

Kolem jen čtyři holé stěny,

já chvěji se uprostřed místnosti,

šaty bíle, jak šité z mořské pěny,

hlavu v dlaních plnou starostí.

Proč slýchám ty hlasy ve své hlavě,

někdy šeptají, jindy křičí zas,

nyní v mé mysli křičí právě

jeden velice neobytný hlas.

Že všechno je marné, že bolest nemizí,

že nikdy nebudu, jaká chci být,

že myslet mám na sebe, ne jenom na cizí,

že musím se rozhodnout, jak dál chci žít.

Proč mě ty hlasy stále mučí,

proč nenechají mě klidně spát?

Skřípají zuby, úpěnlivě skučí,

snad měla bych se o svůj rozum bát.

Proč slýchám výkřiky ve své hlavě,

zvuk tisíce hlasů, však jen ten můj tu zní,

jsem to snad já, kdo křičel tu právě,

to můj hlas děsí mě tolik dní?

Jsou to jen myšlenky, výplody fantazie

či hlasy podivných přízraků?

Snad pouze záchvěv bláznivé poezie

ve světě, kde není zázraků.

Snad je to všechno jen strašný sen,

noční můra plná přeludů,

všechny ty vzlyky, skřípot jen

smítko prachu v pletenci osudů.

Je ticho, jen tikot hodin

pravidelně ruší klid,

ve vzduchu vůně lesních plodin

a malým oknem přichází sluneční svit.

Já sedím tiše na holé zemi,

rukama kolena objímám,

osamělá jsem mezi všemi,

dopředu, dozadu se kolíbám.

Vnímám hlasy, co jiný neslyší

a můj vlastní je mi cizí,

chci znát, co ty výkřiky utiší,

když vlastní život mi v nedohlednu mizí.