Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ větrné hlásky
20. 06. 2009
16
10
1272
Co ty víš o tom
když se šeří
a na večeři není chuť
už ani slova
se mnou buď
tak nechutnají
jako kdysi
létáš si vzduchem
čechráš listy
v korunách
snivých básníků
co chtěli by psát
neumějí
a přesto píší
ze zvyku
*
Když košatěla koruna
starého stromu
v polostínu
jsem pobývala den co den
a preludiím naslouchala
co po větvích
jak po strunách
či pažích ženy
tančila
podzim
už listí opadalo
a co se zdálo
je tatam
opřená v chladu o kmen zády
jsem prokřehlá se vzbudila
zdál se mi sen
či nezdál se mi?
to fantazie loudila
po mysli pár útržků léta
za zavřenými víčky snad
v nevinné plátky
bílých květů
má jabloň když se šatila
už napořád?
je listopad
jí závoj spad´
do jabka slunce vmalovalo
zarudlý chtíč
vysoko
neva
schází tu Eva
co by svedla
dělit se s mužem o sladkost
kde chutných plodů není dost
a po kmeni se vzhůru plazí
divoce živá trpká réva
*
Až přijde čas
rád ustelu si
ve tvém stínu
zas
myšlenkám známým
na pospas
a s mízou
tvého těla
navždy splynu
já
vítr živý
jí se živím
dávno syt
svých splínů
*
Vyhlédni
slunce
z šedých mračen
má píseň pláče
těmi slovy
co bolí mě
ač nevypoví
proč jinak tomu nelze být
pohlédni na zem
aspoň chvilku
zahlédneš mezi krustami
dva páry stop
vždy patří snílkům
neznají směr
a přesto nutí
je vnitřní pocit vstát
a jít
*
Býval mi nejbližší
šelest
co neslyším
doteků užívám si
známých
ve spaní
vzbouzím se doslova
hebká a růžová
a v duchu proklínám
že přišla svítání...
*
Kde nové příběhy
s něhou
či bez něhy
kde jsou?
ztraceny v bezmoci
z nemoci nemoci
nic
vůbec nic
proto nejsou?
*
Mít střelku
v tajném kompasu
uprostřed svojí hrudi
takovou
co by poznala
kdy hřeje
a kdy studí
ten vítr
co se do vlasů
mých
k toulkám znova budí...
*
Když s probuzením
k rozbřesku
své zraky upínáme
ještě je stále naděje
že v sobě sebe máme...
*
Ne všechny
velikosti kruhu
jdou
nám lidem
vždycky k duhu
stačí snad
jenom dát
si kávu
než
časem stírat
sopel
do rukávu
*
Zjistíme často
až tam
na rozcestí
že slzy naše
kapalné jsou štěstí
byť sebevíc by bolely
zarudlé oči
že všechno
co se děje
dít má se tak
pak
nic nás nezaskočí