Úvodník od autora Santi€

Úvodník (Básník prorokem...?)

Píšu, ale rodičovstvo to vždy pokládalo za mrhání časem. Jen jedinkrát jsem jim dala nahlédnout do svých veršíků. Pověděli mi na to, že básní se člověk nenají. Tak jsem na dlouhou dobu pro ně šuplík zasunula. Evangelista Marek ve čtvrtém verši šesté kapitoly své radostné zvěsti tlumočí Ježíšova slova: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ Stejně tak tvor píšící sotva dosáhne uznání ve svém nejbližším okolí.
Najde se spousta mazačů medu kolem úst, pochlebníků, plácálků po zádech, slepých uctívačů svatých obrázků a milosrdných lhářů. Ale do očí nám konstruktivní kritiku, abychom zkrátka věděli, jak na tom jsme, poví málokdo. Proto se před domácím publikem stahujeme do anonymních vod literárních serverů.
Před pár dny mi přišla smska: „Zdeni, cetla jsem si v sobotu tvoje basnicky, skoda, ze ti je nekdo nevydal, mohla jsi ziskat cenu Magnesia Litera. Pises porad basne? Vzpominam. M.“ Usmála jsem se a zamyslela jsem se. Vlastní rodiče jsou (alespoň pro mě) těmi posledními, ale zároveň prvními kritiky, kteří drží na pupeční šňůře mé sebevědomí. A toho je potřeba minimálně menší než malé množství k tomu, aby člověk začal publikovat byť i na Písmáku. To však z člověka ještě samo o sobě nedělá básníka. Troufám si tvrdit, že básníkem se člověk stane tehdy, dokáže-li své texty nezištně beze studu bez vedlejších úmyslů (šokovat, ublížit,…) prezentovat před svými rodiči. (A takovým způsobem i psát.)
Přiznám se, po letech jsem v sobě našla tu odvahu. Sedla jsem k počítači, vybrala jsem texty, několikrát po sobě jsem stiskla klávesy CTRL+C a CTRL+V, přiložila jsem k emailu soubor a odeslala jsem. A i když třeba mé proroctví nepřijmou, zůstane mi ten pocit vlastní spokojenosti, vědomí sebe a bude se mi klidně spát. Jsem básník!