Matka

                                                            Matka

Jmenuji se Kvído a je mi 46 let. Jsem úspěšný muž ve středním věku, mám ženu, 2 děti, psa a matku. Žena je milá a půvabná, děti jsou krásné a chytré, pes je čistý a vychovaný. Ale příběh, který chci vyprávět, není o dokonalosti mé rodiny, ale o neskutečnosti mé matky.

Pokud, co do minulosti trápím paměť, nepamatuji se, že by moje mamka nějak vybočovala od ostatních matek. Bylo jí 46 let, mírně obtloustlá, mírně slepá a mírně k nesnesení. Jediné, co ji odlišovalo, byl všudypřítomný šepot. Ať byla kdekoli, ať dělala cokoli, pořád si něco brumlala. Jako správný zástupce pubertální mládeže jsem si myslel, že je cvok, ale přesto… něco na tom bylo zvláštní. Když se člověk zaposlouchal do jejích tichých hovorů, mohl rozpoznat úlomky vět: “Jen počkej, ty rošťáku“ „Až já tě pochopím“ „Už tě skoro mám“

Nemyslím, že bych se jí bál, ale vždy, když takhle mluvila, byl jsem nervózní a jaksi napjatý.

Jednou, to mi bylo 17, vracel jsem se z nějakého tahu a uslyšel jsem matku, jak houká ze svého pokoje: „už jenom kousíček, už tě skoro mám…“

A než jsem stačil vyplenit lednici v kuchyni, ozval se neskutečný povyk. Bylo to něco mezi chechotem kojota a zpěvem kostelního zpěváčka. Vběhl jsem do matčina pokoje, odkud se ten zvuk linul a zůstal zděšeně stát.

Moje mamka tam skákala po zdech, houpala se na lustru, ručkovala po záclonách a vůbec se nechovala jako standardní stárnoucí žena. Najednou seskočila, rozrazila okno a začala ječet „Mám ho, prevíta, teď už je jenom můj“ a pak vyskočila z okna.

Když jsem seběhl dolů, běhala tam mezi auty a poskakovala po lampách. „Mami, co to děláš?“

„chachacha“

„já tomu nerozumím, mami, co je?

„chachacha“

Pak se vyhoupla, vlepila mi pusu a utekla někam do lesů.

To bylo naposledy, co jsem ji viděl; tedy naposledy až do minulého týdne.

Bylo zhruba 9 hodin, chystal jsem se natáhnout si záda a skouknout nějaký nenáročný film, když tu někdo zvoní u dveří. Ježkovy zraky, kdo to otravuje takhle pozdě…otočil jsem se na bok a dělal, že tam nejsem. To se mi dařilo docela dobře, ale jen do doby, než mi někdo začal klepat na okno. Samozřejmě, je to absurdní, proto jsem nejdřív nadskočil, překonal malý náznak infarktu, dočasnou slepotu a vykuckal chomáč chlupů, pak jsem se podíval směrem k oknu a omdlel. Když jsem se probral, kouknul jsem oním směrem znovu a omdlel. Vlastně si nepamatuju, kolikrát jsem takhle padal a sbíral se a padal a sbíral se… až jsem se nakonec trochu vzmužil a šel otevřít okno. Za ním totiž seděla moje drahá matička, růžolící 46-ti letá průměrná žena, mírně buclatá, mírně slepá a na mírně nezvyklém místě.

„Ahoj mami, co tam na tom okapu děláš?“

„Mrznu, Kvído, jsem tady už totiž docela dlouho“

„Aha“ „Pojď dál“

Máma vskočila do pokoje a požádala o malé kafe.

Když dopila 4. malé kafe, oznámila mi, že mě chce s někým seznámit.

Nedivil jsem se už vůbec ničemu, i když…

 Sotva jsem se otočil, stál za mnou ČAS.

„Ahoj Kvído, jak je?“

„…dobrý ty vole…“a omdlel jsem