Jeho Smrt

„Pane K., ve Vašem díle se často objevuje motiv smrti. Proč?“

„Podívejte, kdybyste vedle mě usínala večer Vy a ráno se mnou snídala, kdybyste mi stále byla nablízku a nikdy mě nenechala samotnho, psal bych o Vás. Ale všichni spisovatelé přece píší o tom, co znají nejdůvěrněji…“

…

   Nechodila se mnou odjakživa, ale na tu dobu před ní si už téměř nepamatuju. Myslím, že se u mě v pokoji zabydlela někdy v pubertě. Nemůžu říct, že bych se jí divil, ze společnosti, která tam v té době chodila, ani příliš nevyčnívala. Snad jen ta mrtvolně bledá tvář vypadala až příliš realisticky. Můj pokoj však už dávno před ní tak trochu připomínal Hádovo podsvětí. Světlo vzdalo pokusy dostat se skrz tmavé závěsy a podobně na tom byl i vzduch, kusy nábytku byly opuštěnými náhrobky a temná metalová hudba se stala natolik součástí tohoto světa, že tudy proznívala, i když zrovna nehrál magneťák. Smrt, sedící věčně v mém křesle, tomu všemu jen dodávala šmrnc.

   Byla to moje Smrt, to jsem věděl od začátku, a vlastně jsem na to byl docela pyšný. Moje Smrt byla tragická, depresivní a působivá, přesně taková, jaký jsem chtěl mít Život. Ani za nic bych nechtěl veselou Smrt nebo se smyslem pro humor, i když jsem slyšel, že někteří mudrcové takovou Smrt mají. Mně však přišlo takové chování velmi nedůstojné. A na své důstojnosti jsem si opravdu zakládal.

   Zlom v mém vztahu k ní přišel, když začala dělat melouchy. Bylo vážně škoda, že tím melouchem se stala moje mladší sestřička. Byla to tehdy tak trochu i moje vlastní smrt, cítil jsem, jak něco vě mně umřelo. Nelíbilo se mi, že si mě brala takhle po kouskách a od té doby jsem s ní nechtěl mít nic společného. A už vůbec ne pokoj. Teď mi nepřipadala zajímavá, byla odporná. Tehdy jsem nechtěl žít, abych nikdy nemusel umřít.

   Na všechno se však dá zvyknout a tak jsem se naučil žít s ní v patách. Šla stále za mnou a hlídala každé mé zaškobrtnutí. Tančil jsem jako artista na vysokém laně, stále hledaje rovnováhu, kterou jsem chvílemi úplně ztrácel. To jsem se pak chytal ochranného zábradlí, které vedlo kolem mého lana, a lidi, kteří mě asi milovali, mi honem podávali ruku. Vždy jsem se jich rychle pustil a předstíral, že se nic nestalo. Koneckonců, kdyby tam nebyli, tak to prostě zvládnu sám.

…

Někdy v době, kdy jsem si na ni začal opět zvykat, kdy už jsem se jí nelekal, ani se jí nepyšnil, jsem s ní začal diskutovat. Seděla v mé garsonce na parapetě a trpělivě mě poslouchala.

„Ale něco tam pak je, že ano? Chci říct, tebou to nekončí, že ne? Nezlob se, ale…“

Chvíli mlčela. „Proč se ptáš, když to nechceš vědět?“

Jako kdyby mi někdo utáhl smyčku okolo krku. „Nemuselas mi hned odpovídat, víš,“ zamumlal jsem nakonec ublíženě.

„A ty malé děti! To přece není spravedlivé!“

„Já jsem Nejvyšší Spravedlnost.“

„To říká můj šéf taky.“

„Nemá pravdu.“

„A ty ji máš?“

„Já mám vždycky pravdu.“

„Vidíš, a tohle říká taky…“

…

Kdo žije vedle Smrti, má nevyčerpatelný zdroj inspirace, což se spisovateli vždycky hodí. Zároveň je to ale hrozně vyčerpávající. A mně už nohy zdaleka netančily tak dobře…

…

Zase jsem stál na laně a tančil, aby mi všichni tleskali. Naučené kroky, mnohokrát použitá slova, trošku ironický, ale milý úsměv. Diváci zezdola sledovali moji nasvícenou siluetu, která se jim téměř ztrácela ve výšce, siluetu úspěšného spisovatele a člověka. Tenkrát jsem udělal špatný krok. Zamával jsem rukama, chtěl se opřít o zábradlí, ale to tam tentokrát nebylo. Padal jsem a moje Smrt vstala z první řady hlediště a nastavila mi svou náruč. Dopad byl měkký, mohl jsem si gratulovat, téměř nic se mi nestalo. Smrt mě postavila na zem, z pláště vytáhla hodinky a netrpělivě na ně poklepala. „Tak teď ti před očima proletí celý tvůj život. Opravdu proletí, víc času už po mně nemůžeš chtít.“

...

Svítá...okna jsou dokořán...

Obří Broskev, Flow