Poslední cesta

Poslední cesta

Vzbudila se někdy uprostřed noci, okny její dřevěné chatrče proudilo dovnitř studené měsíční světlo, když v tom se klepání na dveře ozvalo znovu a jakoby naléhavěji.
Vstala, zapálila svíčku na nočním stolku a jen v noční košilce se vydala vstříc dveřím. Trošku se třásla, z polen v krbu už zbyl jen popel a pár rudě žhnoucích žhavých uhlíků.
A měla strach.
Než došla ke dveřím, klepání se ozvalo znovu. Popoběhla, otevřela dveře a zarazila se.
Stál tam On, přesně jako z jejích snů: vlnité hnědo-černé vlasy lemovaly jeho hladkou, jen na čele trochu vrásčitou tvář a pokračovaly dál až na ramena. Jeho blyštivě modré oči odrážely měsíční svit a jí připadalo, že vidí skrz tělo až do duše.
Když řekl „Pojď“, s jeho rty si pohrával lehký úsměv. Pak se otočil a šel, ona ho mlčky následovala, neschopna jiné volby.
Její bosé nohy zanechávaly ve sněhu mělké šlápoty, které ještě chvíli osvětlovalo světlo svíčky pronikající nezavřenými dveřmi.
Vítr si pohrával s větvemi stromů a zpíval si svou píseň. Oni se krok za krokem nořili stále hlouběji do temnoty lesa.

Už nemohla dál, kůži měla modrou, rty popraskané mrazem.
Zastavila. Otočil se, upřel na ni své zářivé oči a znovu řekl snovým hlasem: „Pojď!“
Jako by jí prostoupila nová vlna síly a ona znovu vykročila.

Košilku už měla roztrhanou od nízkých větví a na kůži se začaly objevovat první kapky krve z drobných oděrek - bolest však necítila.
Když došli na kraj mýtiny, její zkřehlé tělo upadlo do sněhu.
Znovu se otočil, svýma silnýma rukama ji zvedl, jako by vážila tolik co sněhová vločka, postavil ji na nohy. Pak ji vzal za ruku a jeho dotek příjemně mrazil. Zavedl ji doprostřed mýtiny, kde ji posadil do kruhu kamenů.

A pak odešel…

---