Lhostejnost

Lenošivě jsem se zavrtěla. Chtělo se mi zůstat v posteli ještě několik minut, hodin, dní. Mohla bych zůstat v posteli navždy. Ale takhle to v normálním životě nefunguje. Proto jsem se zvedla, párkrát zívla a pomalu se začala vymotávat z peřiny.  Došla jsem do koupelny, vyplázla na sebe jazyk a pracně začala vymačkávat pastu z tuby, neboť byla opět prázdná. Nechápu, proč mi dělá takový problém zrovna kupování pasty, ale neustále na to zapomínám. Když jsem se svým šnečím tempem doloudala ke skříni, nastal další obvyklý problém. Zírala jsem dovnitř a nemohla se rozhodnout. Džíny? Sukni? Oboje? Nakonec jsem sáhla po něčem, co leželo na vrchu a mělo tvar jakési zmuchlané koule. Natáhla jsem to na sebe, ještě triko...mrknutí do zrcadla. Ujde. Tak a vzhůru do nového dne. Popadla jsem tašku, jablko, klíče, mobil,....stejně na něco zapomenu. Zabouchla jsem dveře (opravdu nahlas, přesně tak, jak to moje máma nesnáší), zamkla na deset západů a utíkala na autobus, který mi jako obvykle ujel.

Sluníčko jemně vykukovalo zpoza mraků a příjemný ranní vánek mě hladil po tváři. Nemuselo by být tak špatné jít jednou do práce pěšky. Způsobovala to má lenost, že jsem se každé ráno, místo patnácti minutové procházky centrem Prahy, cpala do přeplněného autobusu a jela s ním ty dvě nedaleko od sebe vzdálené zastávky.  Po dlouhém přemýšlení, kterým jsem opět ztratila několik minut drahocenného času, jsem donutila levou nohu dát před pravou a šla jsem. Po chvilce jsem zjistila, že se mi to líbí. Dívala jsem se po lidech, usmívala se na ně a občas mi někdo úsměv oplatil. Má špatná nálada se nejspíš vyděsila a někam se schovala, neboť jsem se cítila opravdu skvěle. Zahnula jsem za roh, ještě pár kroků a budu v práci. Vlastně jsem skoro litovala, že to byl jen takový kousek. Na zemi přede mnou jsem spatřila bezdomovce v, pro ně tak typické, ,,prosebné poloze“. Znáte to. Klečí na kolenou, obličej zabořený do země. Zamračila jsem se. Dokonce jsem v sobě začala pociťovat špetku nenávisti. Zkazil mi náladu, vybavila jsem si všechny otravné, opilé a smradlavé lidi, které pod záminkou, že jsou chudáci a potřebují jídlo z Vás vymámí peníze a jdou si koupit další alkohol, aby mohli otravovat jiné soucitné, těžce pracující lidi. Přešla jsem na druhou stranu a se svou obvyklou špatnou náladou jsem rozrazila dveře vedoucí k mé kanceláři.

Když jsem po osmi a půl hodinách překročila práh, znamenající svobodu, bezdomovec už byl pryř. Uff, pomyslela jsem si, aspoň že odtáhl někam jinam. Doma jsem odhodila bundu, vzala z ledničky jednu z mála poživatelných věcí, co tam ještě zůstávaly a zapnula jsem televizi. Zprávy. Začalo to obvyklou sprškou událostí. Tragická nehoda na dálnici, atentát v Iráku – 150 mrtvých, americký školák zastřelil několik svých spolužáků. Nic z toho mnou nemohlo pohnout, slyším to každý den, znova a znova. Děje se to pořád a navíc někde daleko. Došla jsem do kuchyně a natáčela si vodu do skleničky. ,,V centru Prahy dnes policisté objevili tělo bezdomovce...“. Doběhla jsem k televizi. ,,Dle předběžného vyjádření soudního znalce se nejspíše jednalo o infarkt, všechny oživovací pokusy byly marné. Vše ukáže teprve pitva, ale policisté vylučují, že by muž středního věku byl pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek...“ S otevřenými ústy jsem se koukala na obrazovku, ale obsah zprávy už jsem nevnímala. Byl to ,,můj“ bezdomovec.

Opravdu vypadal jako, že žebrá o peníze? Nebo byl zhroucen na zemi, vypadal, že potřebuje pomoc, a můj mozek se mě snažil odehnat od problému, který ,,se mě netýká“?