Elizabeth Callidorská

 kapitola prvá

                Letěli. Pod nimi spalo zasněžené údolí, nad kterým se proháněl mrazivý fičivý vítr. V rozlehlé dolině čekala protivníkova armáda, která ničila údolí. Samotinké údolí pod jejich nohama doslova vzplanulo, jejich řev se rozléhal až kamsi. Ta nejtemnější a snad i nejkrutější, jež neměla obdoby. Pekelník kolem sebe shromáždil bledé upíry, dravé vlkodlaky, Temnonoše a další pekelné obludy.

                Elizabeth Callidorská. Zastánkyně dobra, Povznešená Elfka, která měla dovést Světlou armádu k vítězství. Světlonoška, kolem které zářila její aura tak silně jako nějaký ochranný štít.

                Její zrzavé vlnité vlasy svítily pod měsíčními paprsky jako koruna královny, která vede vojsko do kruté bitvy.

                Svého okřídleného černého Jednorožce hnala neviditelnou stezkou po svahu vysoké hory dolů do údolí.  Její Jednorožec rozsvítil  černý osrstěný roh. Oslnivá záře, která vzešla z jeho rohu zalila celičké údolí. Strana temna byla poprvé zasažena.

                Elizabeth napřímila pravou ruku, z  které vytryskl paprsek bílého světla. Ten  připomínal velkého stříbrného draka s dlouhým krkem a ušlechtilou hlavou. Drak při střetu se stranou Temna podruhé ochromil armádu Krampusovu.

                Oči Satanovy a Elizabethiny se střetly. Tehdy oblohou proklouzl bílý blesk a vojsko Satanovo zahlédlo armádu Spasitelky dobra - bílí a stříbrní draci, Světlonoši, mágové. Armádu Spasitelky následovalo bílé průsvitné mračno.

                V Krampusových očích vzplanul plamen vzrušení , když spatřil pod hvězdnatým nebem odlesky duchů oděných v rytířských brněných – dávno zesnulých vojáků, kteří byli prokleti strašlivou kletbou.

***

                Bitva skončila právě, když se na oblohu s červánky vyhouplo nové zlaté slunce, snad vítězné.

                Světlí Jezdci na okřídlených statných hřebcích bojovali ze všech sil. Někteří z nich však marně.

                Nejkrutější byl však samotný střet vůdců – krále a královny, dvou stran jedné mince.

                Elizabeth se probojovala až k samotnému Krampusovi. V tom okamžiku, byly sťaty poslední hlavy. Nastalo ticho.

                Krampus šibalsky zkřivil tvář.

                „Elizabeth Callidorská. Podívejte na ni! Tohle má být ta Vaše Spasitelka?!“ zasmál se hlasitě Krampus, přičemž vycenil upírské zuby. Z hlavy mu spadla kápě, která odkryla jeho černé stočené rohy, co vyrůstaly z jeho hlavy.

                „Ne nadarmo se říká, že i tam, kde vládne ta nejtemnější tma, existuje světlo.“ Dodala Elizabeth.

                Její jasné modré oči zazářily.

                „Tak se předveď, Elfko!“ vyzval ji s pochybným smíchem Krampus.

                Upír po ní s vyceněnými zuby skočil. Napřáhl obě ruce, jako by ji chtěl začít škrtit, jenže byl odražen. Elizabeth nezaváhala. Krampusův útok postřehla včas, to jí což jí umožnilo vytvořit kolem ní sebe samé nebesky modrý průsvitný štít, který Krampuse účinně odrazil.

                Satan padl k zemi. Krampus se pomalu ztěžka zvedl.

                „Jestli mě chceš zabít, udělej to hned, protože až zabiju tebe, tví věrní budou už dávno mrtví.“ Zachechtal se pod září té nejjasnější hvězdy.

                Znovu se zdivočele vrhl po Elizabeth.

***

                Elizabeth viděla kolem sebe jen tmu.

                ´Jsem na živu? Sním?´pochybovala.

                Pak zkusila rozsvítit svůj pravý palec. Z toho se rozlila záře po celém prostoru.

                Dívka zjistila, že je oděná v bílém nočním prádle. Uvědomila si, že je v pokoji. Pohlédla ven z okna. Na obloze kraloval bílý měsíc, který hlídaly hvězdy.

                Ve vedlejší světničce zhaslo potemnělé světlo. Elizabeth zahlédla jediný rozsvěcený prst.

                „Elizabeth?“ zeptal se příjemný hlas.

                To si její přítel lehal k ní.

                „Ach, Charlesi.“ Zavzdychala.

                „Zlý sen? Neboj, jsem tady s tebou.“ Dodal. Pohladil ji po tváři a políbil ji na čelo.

                Elizabeth se neubránila té myšlence, že by Charles mohl zahnat její zlý sen. Proto rozsvítila lampičku.

                „Copak?“ zeptal se tichým hlasem Charles.

                Dívka pohlédla do jeho černých lesklých očí, v kterých panoval záchvěv strachu a obav. Jeho  černé vlasy a bledý sympatický obličej ozařovalo tlumené světlo, stejně jako jeho propracované tělo.

                „Mám strach.“ Zašeptala Elizabeth.

                „Jsem u tebe.“ Zašeptal a znovu ji něžně políbil.

                „Mám strach, že tě ztratím, Charlesi.“ Zavzlykala.

                „Ale dnes to nebude, drahá.“ Pohladil ji po ramínku, usmál se na ni a políbil ji.

                Elizabeth spočinula svoji ustaranou hlavou na jeho hrudi, on ji objímal, aby ji chránil před vším zlým. Před vším, co by ohrozilo jejich lásku. V objetí při světle z lampičky společně usnuli.

Dějství prvé, část druhá

                Následující den je vzbudil povyk dětí, které si hrály na dvorku tamějšího hostince. Elizabeth si připadala celá rozlámaná po té dlouhé cestě. Charles spal. Dívka se opatrně zvedla z postele a vkročila do vedlejší světničky – koupelny. Na okenním parapetu kvetlo několik květin, jejichž vůně se rozléhala po celém prostoru světnice. Elizabeth k nim přičichla a nechala se unášet jejich vůní.

                Charles se mezitím probral. Když zjistil, že jsou dveře koupelničky otevřené, došlo mu, že tam bude Elizabeth. Napadlo ho, že ji překvapí.

                Neslyšně vkročil do malé místnůstky, kde objevil dívku u kosmetického stolku, u kterého si dívka rozčesávala svoji zrzavou vlnitou hřívu.

                „Dobré ráno, princezno.“ Pozdravil ji, přiklonil se k ní a políbil ji.

                „Dobré ráno, Charlesi.“ Odvětila posmutněle a odložila hřeben.

                Charles se zarazil.

                „Zdravíčko, lidi!“ vklouzl do ložnice štíhlý statný muž s hnědými vlasy a zelenýma očima, oděn v jezdeckém šatu nesouc si jezdecký bičík.

                „Slyšel jsem, že jste už …“ nedořekl, když bezmyšlenkovitě vkročil do malé světničky.

                Přitom zahlédl, jak Charles konejší svoji dívku – obsypává ji něžnými polibky po tváři a hladí ji po ramínku -.

                Když jej Charles spatřil, došlo mu, že má zmizet.

                „Roxburry!“ zahřměl Charles.

                „Já jsem jen …“ zakoktal Roxburry.

                „Co?“

                Když se Roxburry snažil vykoktat svoji odpověď, zahlédl něco, co spatřit neměl. Na pravé paži Charlesově zahlédl vytetovaný hologram Farkasských pánů (znak podobný vlčí hlavě, jímž se vyznačovali vlkodlaci).

                Roxburry ztuhl.

                „Nic, já jen že…“ zadrhl se Roxburry.

                „Roxy, tak už se vymáčkněte!“ naléhal Charles.

                „Nic, nenechte se rušit. Dobrou noc. Tedy chci říct zatím.“ Celý roztřesený odkráčel Roxburry ven z malé komnaty a mířil k chodbě.

                „Omluvíš mě, drahá?“ zaváhal Charles s posledním polibkem, který věnoval Elizabeth.

                Dívka přikývla. Její oči se zaleskly.

                Charles ji pohladil po tváři a otočil se od ní. Dívka ho lehce přitáhla zpátky k sobě.

                „Musím jít.“ Dodal polohlasem a odvrátil se od ní.

                Téměř polonahý přešel k ´němému sluhovi´, z kterého sebral jeho oblíbenou černou košili z kasanými rukávy. Pak se vrátil do ložnice, kde ze země sebral tmavé džínové kalhoty. Oblečený ve slušivém oděvu se vrátil ke své dívce a rozloučil se s ní.

                Vzápětí potom se octl na opuštěné chodbě, kde zářilo jedno tlumené světlo. Celá chodba byla zdobená freskou a červeným zaprášeným kobercem. Vydal se ke schodišti, které ho navedlo do společenské haly. V místnosti objevil pětici Světlonošů, kteří ho sjeli vážnými pohledy. Zabořeni v červených pohodlných ušácích hráli u kulatého stolku dámu s dračími figurkami. Mezi nimi však Roxburryho nenašel.

                Přešel tedy celou místnost před zraky šuškajících si čarodějů. Proklouzl pootevřenými dveřmi do další chodby. Chodba by mohla být něco jako z oblouků bo tak, ze sochami chrličů.

                Došel ke dveřím s klepadlem. Zaklepal.

                „Kdo tam?“ vyzval jej hostinský skrz kukátko.

                „Á, to jste Vy! Sám jsem byl zvědav, kdy Vás tady uvidím. Konečně!“ zamumlal hlas vysokého mága s bílými vlasy a bledou tváří, s jedním zalepeným okem.

                „Albiero, Vy ho znáte?“ zachraplal hostinský.

                „Jistě. Je tu ubytovaný stejně tak, jako mnozí z nás. Jako třeba Romero.“ Dodal Albiero.

                „Albiero?“ ozval se pisklavý hlas malého hubeného kouzelníka, který dolehl ke dveřím od stolu, kde hráli mágové Dračí osud.

                „Nic, Romero.“ Odvětil Albiero.

                „Dobrá. Znáte heslo?“ zadrmolil hostinský.

                „Vdekur (alb.) Whirling (angl.).“ Pronesl Charles.

                „V pořádku.“ Přitakal hostinský a dveře vedouc do hostince Charlesovi otevřel.

                Charles vešel do zatuchlého brlohu scházejících se mágů a potulných kejklířů. Všichni přítomní ztichli. Nikdo ani nedutal, ani nešpitl. I šeroslepá Dolores zvedla hlavu s šedivými řídkými vlasy od čočkové polévky.

                „Netušíte, Albiero, proč všichni ztichli?“ zašeptal Charles před zraky všech okounějících.

                „Zřejmě to tuším. Pojďte, něco Vám chci ukázat, Averane.“ Dodal Albiero, který si to namířil k zaprášeným černým dveřím. Otevřel je a pobídl Charlese, aby ho následoval. Jakmile vkročili do temné chodby a zavřeli za sebou dveře, mágové se rozpovídali a v místnosti opět zavládla ta pravá hostinská atmosféra.

***

                Ušli sotva pár kroků, když stařičký Albiero pozvedl pochodeň s modravým plamenem. Ve světle oslňujícího plamene se objevily zlaté zaprášené dveře s vyrytými nejasnými symboly. Charles ani nedutal. Jen tiše sledoval Mistra Albiera, jak pootvírá záhadné dveře.

                „Stále vržou. Někdo by se měl o ně lépe starat.“ Zamumlal Albiero.

                „To by měl.“ Zašuškal Charles.

                „Tak. Půjdeme.“ Dodal Albiero.

                Otočil se k Charlesovi a jako první vykročil přes práh zlatých dveří.

                Před nimi se vynořilo místo, kde panovala zvláštní atmosféra. Toto místo vzdáleně připomínalo nádvoří přístavního hostince, na kterém si hrály děti včasně ráno.

                „Je to tu jiné.“ Špitl Charles.

                Starý Albiero se pousmál.

                „Sám jsem byl zvědav, kdy Vám to dojde, Charlesi.“ Hlesl Albiero.

                Charles pak jen zaslechl zavrzání zlatých dveří, jenže ty z tohoto pohledu byly zcela jinačí – černé a zrezivělé. Vypadaly jako ty dveře, které už léta nikdo nepoužíval. Zamyslel se nad tím, jak se dostanou zpátky. Vlastně začal mít jisté pochybnosti nad tím, proč jej sem Albiero zavedl. Proč až dnes? Co tím získá? A k čemu to bude Charlesovi prospěšné? Zda-li bude? Vůbec?

***

                Mezitím už Elizabeth snídala v přístavním hostinci U Sedmi hlav. Pohlédla ven z okna a zamyslela se, kde Charles může být. Spatřila rozbouřené moře s černou hladinou – přesně takové, o jakém se jí zdávalo. I samotná obloha byla zvláštní. Dostala podivný odstín purpurové. Na obloze se zároveň jako jasné zářivé démanty třpytily stříbrné hvězdy.

                V jejích snech se pak moře zbarvilo do krvavé červeni – když z pobřeží do moře stékala krev padlého vítězného vojska Spasitelské armády. Elizabeth byla unášena podivnými až matoucími myšlenkami. V té chvíli nedokázala rozpoznat, zda jsou její myšlenky pouhými myšlenkami či jsou skutečné.

                Volánky jejích světlých šatů u nohou se zbarvily krvavou barvou a byly celé zmáčené. Jako by stála v tu chvíli na potápějící se poslední lodi, jež nyní kotvila na divokých burácejících vlnách v přístavu, kousíček od hostince. Elizabeth vypískla.

                Měla bledý obličej, byla celá udýchaná a záda jí zalil mrazivý pot. Všichni přítomní na ni hleděli. Splašení, nevídaje co se děje.

                Roxburry, který hovořil za oknem s neznámým mužem, všechno viděl.

                „Je mi líto, ale musím běžet. Víte, povinnost volá.“ Dodal mladík, když se loučil se záhadným cizincem v černém plášti s kápí, kterému nebylo vidět do obličeje.

                Mrazivý vítr rozrazil dveře, ve kterých se vzápětí octl Roxburry. Všichni hosté si začali pošeptávat, co se to vlastně děje. Roxburry v potrhaném plášti vyrazil k Elizabeth. Dveře za ním se podruhé rozrazily. Nejvyšší v místnosti leknutím trhl a shodil svůj šálek máslového ležáku.

                Venku se v návaznosti na Elizabethininu vidinu spustil silný déšť. Zahřmělo. Zlatavé blesky křižovaly temnou oblohu.

                Roxburry, sledován přítomnými čumily, přiběhl k uplakané a zděšené Elizabeth. Zjevně tušil, co se stalo.

                „Mohu Vám pomoci, Elizabeth?“ zeptal se šeptavým klidným hlasem Roxburry, přičemž se mu v očích zablesklo, že by samotinká Elizabeth mohla být …

                Pak vypadl proud a všechna světla v celé budově zhasla.

***

                Charles následoval mistra Albiera po mramorovém schodišti tvrze. Když vkročil na pevnou zem, ohlédl se na moře. Měl pocit, že před obzorem vidí přístavní hostinec. Přitom se zarazil.

                „Albiero?“ hlesl Charles.

                „Charlesi?“ vyzval jej Albiero.

                „To je …“ ukázal prstem Charles na vzdálený hostinec.

                Mořské vlny byly černé. Na purpurové obloze se jako nejkrásnější démanty blýskaly zlatavé hvězdy.

                „Ano. Je to ono. Vím, co máš na mysli, Charlesi.“ Přitakal Albiero.

                „Kam mne to vlastně vedete, Mistře?“ zeptal se Charles.

                „Pojď a zjistíš to sám.“ Zabroukal Albiero.

                „Mám takový pocit, že bych měl být s ní. Něco mi říká, že je v nebezpečí. Měl bych být u ní. Slíbil jsem…“ nedořekl Charles.

                „Vím, cos jí slíbil.“ Zašeptal Albiero.

                „Jak?“ zaváhal Charles.

                „Hm.“ Hlesl.

                Albiero prošel kolem fontány s chrličem. Nádvoří tvrze lemovaly oblouky, které podpíraly maličké balkónky. Charles měl pocit, že má být opravdu někde jinde.

                „Tudy.“ Přikrčil se Albiero pod sníženou římsou.

                Pod tou římsou byly černé dveře. Vedly do sklepení. V chladné temné uličce pocítil Charles pach zatuchlin. Na vlhkých stěnách rostl mech.

                „Zastav se, Charlesi.“ Zastavil jej Albiero.

                Charles strnul. Albiero pootevřel dveře s vyrytým obrazem lva s andělskými křídly a červenou korunkou. Třikrát zaklepal. Pak dveře otevřel. Z nich se linula bílá záře.

                „Pojď.“ Vyzval jej Albiero.

                „Kam mne to vedete, Mistře?“ zaváhal Charles.

                „Není cesta zpátky. Potřebuje tě, Charlesi. Potřebují tvoji ochranou ruku.“ Dodal Albiero.

                Jakoby prošel tím světlem, jakoby to ani nebylo světlo, ale kapalina. Kolem ní byly vyryté jakési podivné neznámé znaky. Charles s polknutím prošel.

***

                Za okny hostince se mihly dvě postavy v černých pláštích. Ozvalo se zatroubení rohu.

                Elizabeth se vzmohla. Jako jediná z přítomných rozsvítila palec na pravé ruce.

                „A bylo světlo.“ Špitla.

                Její obličej vypadal pod záplavou světla strašidelně.

***

                „Vážení přítomní, je načase oznámit Vám to, co se stalo v posledních dnech. Ty tragické události, při kterých přišli někteří ze Společenstva o život, nebyly pouhé náhody.“ Spustil mág s šedivýma očima a kaštanovými vlasy.

                „No jistě.“ Špitl mladičký mág, který seděl u kulatého stolu v hlavní sedací síni Precendencia.

                „Jistěže.“ Zasyčel kouzelník, který seděl vedle učence.

                „Jedno je jisté. Nastaly kruté časy. Proto všem doporučuji mít se na pozoru.“ Dodal nejvyšší mág.

                „Xarro, Xarro! Tohle Vám posílají!“ vtrhl do místnosti s křišťálovým lustrem malý ušmudlaný mužík s pár černými vlasy na hlavě.

                Xarius ztichl. Jeho tvář zbledla. Shrbený čaroděj se k němu téměř doplazil. V ruce držel potrhanou obálku zapečetěnou kapkami krve.

                „Kdo …“ zajímal se Xarius.

                „Tady.“ Dodal shrbený kouzelník a natáhl ruku s dopisem ke Xariusovi.

                Xarius zkřivil s nechutí obličej. Celý zbledl. Otevřel obálku a vytáhl pergamen, na kterém stálo:

Brzy.

K

                Xarius nechápavě pohlédl shrbenému čaroději do očí. Ten polkl. Nic neříkal.

                „Je čas na to, vyhlásit nejvyšší stupeň pohotovosti.“ Dodal Nejvyšší.

                Místností se ozvala vlna protestů a šeptajících se kouzelníků.

                „Ticho!“ zaprotestoval Nejvyšší.

                Hala se ztišila.

                „Ale co ona?“ namítl chladný hlas, který se octl ve dveřích.

                „Albiero? Kdo?“ ohradil se Nejvyšší.

                „Přece E..“ začal Albiero.

                „Vím, kam míříte, starý příteli.“ Zašuškal Nejvyšší.

                Plamen v krbu zmodral.

***

                Následující den se Elizabeth probudila časně ráno. V pokoji byla sama.

                ´Kde může být? Takhle dlouho se nikdy nezdržel.´ zamyslela se při vzpomínce na Charlese.

                Co když se něco stalo? Co mohlo být tak důležité, co by Charlese tak zdrželo? Co ….? Elizabeth plavalo v hlavě tolik nejrůznějších otázek. Jedna důležitější než ta předchozí. S každou novou myšlenkou se poddala strachu o svého milovaného. Seděla na posteli a přemýšlela.

                Kdy se vrátí?

                ´Ach, Charlesi. Kdepak jsi?´pohlédla z okna na zlatavé slunce.

                ´Víš, Elizabeth, někdy můžeš milovat někoho, kdo tě ani vlastně nemiluje. Co když utekl jenom proto, že se tě třeba jenom bojí?´našeptával  jí čísi hlas v její hlavě.

                ´To není pravda! Charles není zbabělec!´zastávala se Elizabeth Charlese.

                Asi po dvaceti minutách se objevila v hostinci U Sedmi hlav. Hostinský ji přivítal s úsměvem a s obavami v očích.

                „Zdravím, Elizabeth.“ Přivítal Ji hostinský.

                „Díky, Dalmare.“ Přitakala Elizabeth, když očima hledala Charlese.

                „Dalmare, neviděl jste…“

                „Jistě, sedí támhle, u druhého stolu u okna.“ Odvětil hostinský.

                „Děkuji.“ Poděkovala Elizabeth a zamířila rychlým krokem ke skupince mágů, kteří seděli u druhého stolu u okna.

                „Sss, Charlesi.“ Upozornil Charlese vyhublý světlovlasý mág.

                „Copak?“ zeptal se Charles Gregora, když se u stolu objevila Elizabeth.

                „Zdravím.“ Šeptla tiše.

                Všichni pozdravili. Jen Charles ani nedutal. Měl špinavé zmáčené vlasy a roztrhanou černou košili.

                „Larkine, Gregore, prosím!“ zašeptala Elizabeth.

                Mágové se zvedli a odešli od stolu.

                „Charlesi, co se stalo?“ znejistila Elizabeth.

                „Vlastně bych měl už jít, promiň …“ hlesl Charles.

                „Kam?“

                Elizabeth si všimla přívěsku, který Charles nikdy před tím neměl. Vypadal jako křišťálové kyvadlo s ostrou špičkou zavěšený na stříbrném řetízku.

                „Ach, Charlesi.“ Špitla a přivřela oči.

                „Elizabeth,“ přitakal Charles.

                Elizabeth se zvedla od stolu a přešla ke dveřím.

                „Počkej, Eli ..“ dodal Charles a následoval svoji dívku potemnělou chodbou.

                Elizabeth kráčela jistým krokem. Charles ji však v jednom místě předběhl, otočil se k ní a zastavil se. Udýchaný spustil:„Vím, měl jsem…“

                Elizabeth nic neříkala. Pohlédla do jeho ustaraných lesklých očí. Charles ji objal.

                „Víš, já ne…“ začala.

                „Nemusíš nic říkat, jen si mě vyslechni, drahá.“ Zašeptal Charles.

                Elizabeth nic neříkala.

                „Za všechno může …“

                Jakmile si vyříkali, co se vlastně stalo, vtrhl do chodby splašený kouzelník – Larkin.

                „Slyšeli jste to?“ zeptal se jich Larkin.

                „Co?“ spustila Elizabeth.

                „Jsou tady. Musíme konat.“ Dodal Larkin, jemuž zbělaly obě dvě oči, jako by byl náhle slepý.

                „Darlingovi Jezdci.“ Zamumlal Charles.

                Venku se stmívalo. Charles chytil Elizabeth za ruku a táhl ji zpátky do hostince.

                „Charlesi, můžeš mi …“ vyzvídala Elizabeth.

                „Vydrž a důvěřuj mi.“ Dodal a pousmál se na ni.

                Táhl ji přes celou halu hostince, kde už nikdo nebyl. Tam zamířil Charles ke starým oprýskaným dveřím, které mu před tím ukázal Albiero. Otevřel je a s Elizabeth jimi prošel.

***

                Na velkém nádvoří přístavního hostince se shromáždili všichni mágové.

                „Kde jsou?“ šeptl Larkin.

                „Drazí přítomní. To, čeho jsme se obávali, přišlo. Pohlédněte!“ ukázal Nejvyšší mág na černý rozbouřený oceán, z jehož vln vybíhali černí Jezdci na osedlaných bujných hřebcích vedení nejobávanějším černým rytířem.

***

                Charles mezitím dovedl Elizabeth temnou zatuchlou chodbou ke zlatým dveřím. Ze shora zaslechli protesty mágů a bojové výkřiky nadšenců.

                „Charlesi, počkej prosím.“ Zastavila jej Elizabeth, když Charles zaklepal na zlaté dveře.

                „Kde to jsme?“ špitla Elizabeth.

***

                „Temní Elfové jsou předky nevyzpytatelných skřetů. Jsou to stíny, přízraky. Nedejte jim jedinou záminku strachu. Nemají v povaze odpouštět.“ Dodal Nejvyšší.

                „A jak se jim máme tedy postavit, když jsou v přesile?“ zasyčel hlas Larkinův.

                „Mýlíš se, Larkine!“ zaburácel Albiero.

                Larkin nechápavě pohlédl na Albiera. Netušil, co má starý kouzelník za lubem, ale ať to bylo cokoliv, věděl moc dobře, že Albiero ví, co dělá.

***

                „Musíme si pospíšit, Elizabeth. Tudy.“ Charles ji vedl potemnělým nádvořím s chrličem.

                Elizabeth by řekla, že socha zamrkala.

                „Podívej, Charlesi!“ ukázala Elizabeth na rozbouřené moře, z kterého vyjížděli Darlingovi temní jezdci.

                „Pospěšme si!“ dodal Charles, který zmizel pod sníženou římsou.

                „Opatrně, jsou příliš strmé.“ Podotkl Charles.

                Podal Elizabeth svoji ruku a pomohl jí ze schodů. Octli se na chladném místě. Na místě, kde byly uchovávány sochy vznešených koní a šlechticů, kteří byli nuceni přijmout tuto strašlivou kletbu. Jen jeden člověk věděl, jak oživit mrtvé sochy s živýma očima.

                „Člověk se tu cítí nejistě, viď?“ zašeptala Elizabeth, která se mírně třásla zimou.

***

                „Albiero, kde jsou?“ zaváhal Larkin.

                „Neboj se, jen si musí pospíšit.“ Zamumlal Albiero.

                „Albiero, jestli víš něco, co my nevíme, je načase …“ Nejvyšší zmlkl.

                V jeho očích se objevil obraz černé létající obludy, která usedla na nejvyšší věžičku hostince a hlasitě přitom zařvala. Všichni si zakryli uši.

                Darlingovi Jezdci vyjeli na pobřeží zalité krví. Jezdce doprovázel mrazivý vítr.

                Obluda znovu zahřměla. Kolem ní pak projel stříbrný blesk.

                Světlonoši začali odrážet útoky Darlingových jezdců. Ti, jenž strážili lodě v přístavu, se druhého dne nedožili.

***

                V záplavě temnoty se za obzorem vynořila první jasná ´hvězda´. Albiero se usmál, když jednomu skřetovi sťal hlavu. Světlo. Světlo, které symbolizovalo naději na vítězství.  Blížilo se.

***

                Nádvoří hostince křižovaly smrtící kletby. Znělo cinkání dlouhých těžkých mečů. Vysoké vlny burácejícího se moře zalily nádvoří.  

***

                Po černých mořských burácejících vlnách přijížděla druhá armáda. Armáda Spásy. V čele armády zářilo jasné oslnivé světlo z rohu okřídleného černého Jednorožce, kterého vedla Elizabeth, za ní jel Charles na bílém pegasovi. Je pak následovali bílí vznešení hřebci s ozbrojenými průsvitnými rytíři. Duchové zkamenělých vojáků. Nad nimi prolétávali bílí a stříbrní draci, lvi s bílými křídly.

                Přibližovali se čím dál rychleji. Další vysoká vlna je vyvrhla na pobřeží. Projeli zdí a octli se na bojišti. Dvě armády se střetly. Dvě vlny na sebe konečně narazily.

                Boj skončil časně ráno s východem nového slunce. Všechno se odehrálo přesně tak, jak se odehrálo ve snech, které se Elizabeth zdávaly. Tedy skoro všechno bylo tak, jak v jejich  snech. Charles s posledním zakokrháním kohouta vyzdvihl dlouhý lesklý meč. Vítězný výkřik s posledními padlými temnými jezdci byl vítězný. Světlá armáda znovu spasila své věrné. Hvězda naděje zazářila.

                Draci, kteří prolétávali oblohou a hledali poslední zbytky temné armády, se vrátili na nádvoří, kde se proměnili do lidské podoby. Vznešení Elfové, kteří měli vzácný dar pomáhali léčit své zraněné.          Za doprovodu bojových písní odnášeli mrtvé k moři. Jakmile všechny, kteří již nežili, odnesli na kamenitou pláž, zazněla Poslední píseň. Mrtvé vojáky, ale i děti a ženy, které nepřežily dnešní noc, nechali unášet klidnými průhlednými vlnami s bílou pěnou kamsi do neznáma. Děti, které přežily, upletli věnce a na rozloučenou je naházely mezi pochované.