Krok do prázdna

Lenka vstoupí do pokoje a rozhlédne se. Její tatínek tu ještě není. Má štěstí. Udělala maximum proto, aby ho nezastihla doma. Vynechala oběd a tím pádem stihla dřívější autobus a pro jistotu ještě běžela od zastávky až domů.  Shodí z ramene tašku, svlékne si kabát a jde ke svému stolku. Z nejspodnějšího šuplíku si vytáhne dívčí časopis, který je asi dva měsíce starý, nalistuje ještě nepřečtenou stránku a začte se do ní. Když si ho před dvěma měsíci kupovala, musela také vynechat oběd, aby byla doma brzo a mohla si zajít do trafiky. Od koupení tohoto časopisu si přečetla už asi deset stránek. Snaží si vyšetřit si na čtení nějakou chvilku každý den, ale nedaří se to.

Najednou v zámku zarachotí klíč. To bude Lenčin tatínek. Rychlým pohybem schová rozečtený časopis do šuplíku a raději ho překryje sešitem z češtiny. Co kdyby se tatínek podíval do šuplíku?

„ Ahoj tatí!“ Zavolá Lenka a rozběhne se mu naproti.

„ Ahoj Lenko.“ Odpoví jí tatínek odměřeným hlasem a hned pokračuje. „ Co jsi dnes dostala z té písemky? Jak jsme se na ní včera učily…myslím, že byla z matematiky“

„ Dvojku. Ale jednička mi utekla jen o jeden jediný bod.“ Lenka sklopí pohled, aby nemusela pozorovat tatínka, jak rudne vzteky.

„ Dvojka?! Lenko, na tvou vysněnou školu berou jen ty nejlepší! Jak se tam chceš dostat s dvojkou z matematiky? „

„ Já jsem se snažila…i paní učitelka to říkala…“

„ Zítra se necháš vyzkoušet a tu známku si opravíš, rozumíš? A ještě něco…já nechci, abys byla dobrá. Jestli mi chceš udělat radost, musíš být nejlepší.“

Když Lenka přikývnutím hlavy odpoví, její otec pokračuje:

„ A teď si jdi připravit věci na trénink. Máme tam být za deset minut!“

Lenka rychle odejde do svého pokoje a tam se tiše rozbrečí. Zase tatínka zklamala. Snaží se, ale copak může za to, že ji matematika nejde? Sáhne pod polštář a vytáhne si velký látkový kapesník. Osuší si horké potůčky slz a pokusí se na sebe usmát do zrcadla. Musí být silná.

Popojde ke skříni a z tašky si vytáhne zmačkaný letáček. Je to reklama na dnešní pouť. Zkusí si ho vzít s sebou a třeba tatínka přemluví, aby se tam podívali. Ještě nikdy nebyla na pouti a moc by si přála vidět všechen ten hluk, prach, cítit vůni cukrové vaty a chuť zmrzliny, slyšet vrzání houpaček a vyolávání pořadatelů.

„ Lenko! Dělej!“ Tatínek už začíná být netrpělivý a tak Lenka honem hodí do sportovní tašky kraťasy, tričko, ručník a pití, přibalí tenisovou raketu v novém obalu a vyběhne ven. V ruce žmoulá už tak dost zmačkaný lísteček s reklamou na pouť. Nasednou do auta.

„ Lenko? Jak to, že nemáš stažené vlasy do culíku? Za chvíli budeme na kurtech a já nehodlám ztrácet čas tvými vlasy!“ Hned nato stoupne na plyn a zrychlí. Lenka je přimáčknutá do sedadla a neodvažuje se nic říct. Pomalu si vlasy stáhne do culíku. Pak pozoruje kapky vody, jak rychle stékají po skle auta. Venku pořádně prší. Snad se Lenčin tatínek umoudří a nenechá ji hrát v dešti. Ozve se zaskřípání brzd a auto se zastaví.

„ Jsme tu, vystupuj!“

Lenka pomalu vyleze z auta a běží k šatně. Převlékne se a vyleze ven na tenisový kurt. Tatínek již stojí v kabátě pod deštníkem a čeká, až Lenka začne hrát. Po pár odehraných setech je již Lence docela zima a tak se zkusí zeptat: „ Tati, mě je zima. Mohla bych jít do šatny?“

„ Cože? Do šatny?! V žádném případě. Jestli se chceš vypracovat na světovou špičku, musíš být odolná a silná! Hraješ strašně! Musíš více trénovat!!“

„ Dobře“ Vzdychne a i když by ráda tatínkovi něco řekla, ví moc dobře, že to nemá cenu. Jen by na ní začal křičet.

Po asi dvou hodinách hraní konečně může Lenka přestat. Oblékne si své oblečení a rozkašle se. Divila by se, kdyby tohle neodstonala.

Doma Lenka běží hned do koupelny, kde ve vaně leží její matka. Na vlasech má napatlanou vlasovou masku, na obličeji má podivnou bílou hmotu a na očích plátky okurek. Její ruce jsou natřené modrým krémem a zabalené do igelitových rukavic. Píská si nějakou písničku a užívá si sladkého nicnedělání. Po dni stráveném pobíháním po obchodech a nakupováním nepotřebného oblečení její matka potřebuje odpočinek.

Lenka v ruce svírá ten leták. Tatínka se raději neodvážila zeptat, a tak to chce zkusit na svou matku.

„ Mamí? Můžu ti něco ukázat?“

„ Zlatíčko teď ne.“

„ Prosím, já ti chci ukázat jeden leták.“

„ Maminka teď nemá čas. Jdi pryč…“

„ Jen se na to podíváš.“

„ Miláčku…nejde to…“ Zvedne si kolečko okurky z pravého oka a podívá se na ní. „…copak se ti tatínek dost nevěnuje? Strávil s tebou celé odpoledne hraním tenisu. Važ si toho taky trochu!“

„ Ale mami…on se mnou přece…“

„ Mlč…mě nezajímá, co s tebou dělal. Jdi si s něčím hrát…“

„ Tak jo…“ Lenka sklopí hlavu a pomalu odchází.

„ Počkej! Lenko, podej mi támhle ten ručník. Ne, ten ne, dej mi támhle ten, je červený. Díky“

 Uplynulo spousta dní a teď Lenka, nyní vlastně už žena, sedí v čekárně u psychologa. Sedí, v ruce svírá malou červenou kabelku a prohlíží si ostatní pacienty. Když se pohledem zastaví u jedné staré ženy, zavolá jí sestra dovnitř. Lenka váhavě vejde do ordinace a zašeptá nějaký pozdrav.

„ Dobrý den, slečno, posaďte se prosím…“

„ Ano.“ Lenka si ihned sedne a jakoby čekala na další rozkazy.

„ Tak…můžete začít povídat.“ Psycholog je značně v rozpacích, většinou na něj lidé své příběhy chrlí, že se v celém vyprávění ani nevyzná. Lenka je ale jiná. Sedí rovně jako pravítko, ruce má ukázkově složené v klíně, nohu přes nohu, je skvěle nalíčená…nikdo by zkrátka neuhodl, co jí trápí.

„ Víte pane doktore…já ani nevím, kde mám začít. Tak asi od mého narození? Nebo ještě dřív? Než jsem se narodila? Vím přesně, co se dělo, než moje matka otěhotněla…vím, jaký měla s otcem vztah…a vím, proč si mně pořídila. Jak to vím? Asi tak před měsícem jsem četla její deník, docela mě to rozhodilo. Nemám začít od četby toho deníku? Ne? Tak já tedy budu pokračovat...víte, já jsem se nikdy neměla narodit.  Měla jsem být kluk…ale to přeskakuji. Řeknu vám to pěkně popořádku.  Abyste rozuměl, moji rodiče byli hodně bohatí. Tedy spíše otec. Matka si ho vzala a myslím, že ho ani nemilovala. Prostě chtěla žít v luxusu. Povedlo se jí to. Ale pak si oteci našel nějakou…jak jí mám nazvat, abych nemluvila vulgárně? No…prostě si našel nějakou ženu. Matka se bála, aby jí nevyšachovala ze hry. Líbil se jí ten život…a tak jednoho dne vysadila antikoncepci a do měsíce otěhotněla. Otec byl nadšený…a myslím, že přesně tohle matka chtěla. Potřebovala prostě něco, co by k ní otce připoutalo. No, a tak jsem se tedy narodila.“ Lenka se kysele ušklíbne a mlčí. Jakoby čekala na další povel. Psycholog také mlčí, je totiž zvyklý na lidi, kteří se potřebují uprostřed řeči zamyslet. Když však pauza trvá více jak deset minut, opatrně se zeptá: „ To je celé, co jste mi chtěla říct?“

„ Ne.“

„ Aha, tak…pokračujte.“

„Ano. Víte, táta byl sice nadšený, že konečně bude mít potomka, ale mělo to malý háček. Můj otec…byl to typický chlap…prostě chtěl syna. A já jsem, jak vidíte…dívka.“ Na chvilku zmlkne, ale pak pokračuje. „ Víte, můj táta v mládí…pořád opakuji slovo víte, že ano? Jsem strašná…jo…a já to vím…no, prostě můj táta chtěl syna a já jsem dcera…to už jsem vlastně říkala, ne? Tak pardon. No a právě můj otec byl v mládí docela uznávaným tenistou. Hrál a mohl být mistrem světa, či co. Jenže pak si zranil nohu…konkrétně měl něco s kolenem…a doktor mu zakázal hrát. Otec se uzavřel do sebe…ale to asi nemá cenu vyprávět, ne? Chcete to slyšet? Je to totiž dost nudný…já vám to nebudu říkat, nerada totiž nudím lidi. Takže tátovi se celý jeho život sesypal jako domeček z karet. Chápejte, celý svůj život obětoval tenisu…a teď, bez nějakého vzdělání…on jen hrál a neměl čas na školu…prostě nevěděl, co dál…“

Lenka zase přestane mluvit a nervózně se rozhlédne po ordinaci.

„ Máte hezkou ordinaci…a támhle ten obrázek…ten se mi obzvlášť líbí.“

„ Ten malovala moje dcera…můžete pokračovat?“

„ Jistě…odbíhám od tématu, co? No…začal obchodovat s tenisovým vybavením…nejdřív měl jen malý obchod, ten se ale postupně rozšířil na ohromnou firmu…teď je to velká mezinárodní společnost…řídí jí tátův společník…táta už…“ Lence se zlomí hlas a do očí jí vhrknou slzy.

„ Pardon…“ Otře si slzy a pokračuje.

„ Táta už je hodně nemocný…skoro mě nepoznává…a ten jeho společník mu každý měsíc posílal hodně velké peníze…z firmy.“

„ To je celý váš příběh?“

„ Ne…to, proč tu jsem, jsem vynechala. Tátovi se tedy zhroutil tenisový sen, začal podnikat…vzal si mamku, narodila jsem se…a byla jsem holka…měla jsem být kluk…a táta mě začal trénovat…každý den jsem hrála tenis. Taťka chtěl ještě jedno dítě…syna…ale mamka několikrát potratila…a tak jsem zůstala jedináček. Ten trénink…táta byl hodně tvrdý…musela jsem třeba několik hodin hrát v dešti…táta si chtěl splnit svůj sen z dětství…“

„ A použil k tomu vás…ten sen jste mu měla splnit vy, že?“

„ Ano…to jste řekl výstižně…nebavilo mě to, ale co jsem měla dělat? Tátovi se nešlo vzepřít…jenže pak…jsem si taky zranila koleno…je to nějaký dědičný, říkal doktor. Bylo mi stejně jako tátovi. A on…zhroutil se z toho…přestal se mnou komunikovat, jako bych za to já mohla! Chápete to? Za tohle ho nenávidím…ale je to můj otec…takže ho mám vlastně i moc ráda.“

„ A proč jste tedy tady?“

„ Já nemám co dělat…nic neumím…táta pak chtěl, abych převzala vedení v jeho firmě…to byl ještě zdravý…jenže já se v tom nevyznám…ani trošku…vybavení mi vždy kupoval táta…neumím ani základy účetnictví…ve firmě bych byla na nic.“

„ Zatímco vašeho otce tenis bavil…vás ne…a otec myslel, že vás to baví…“

„ Přesně…nemohla jsem nic! Nesměla jsem se malovat, nesměla jsem číst dívčí časopisy…koupat v bazénu jsem se nemohla, musela jsem jen plavat sem a tam…žádné cákání…žádná legrace…chápete? Moje dětství bylo sice…žila jsem v přepychu…ale nic z toho jsem si neužila…“

„ A váš problém?“

„ Táta mě zavrhl…matka o mě nejeví zájem…ostatně ten nejevila nikdy…vždy jsem měla chůvu. A do toho všeho jsem bez práce…nic neumím…nikoho nezajímám…“

Lenka na chvíli zmlkne a pak tiše, těžko slyšitelně vysloví svůj problém: „ Občas si říkám, že jsem jen lidská troska…a možná by bylo lepší, kdybych tu už nebyla…stačí se přece postavit na most a udělat krok do prázdna…“