Legenda časů dávno minulých, I.

 Budiž pozdraven, věrný čtenáři!

Již nemohl jsem déle vydržeti ve své samotě a mé srdce plno čekání na Tebe mysli pokyn vydalo, bych napsal Ti co prožil jsem o víkendu jednom minulém. Nuže, usaď se v sesli své a vyslechni si pověst o časech dávno minulých, kdy draci proháněli se nad zemí a lesy byly plné skřetů a zla toho jiného...

 Když v pátek Slunce již k západu se schylovalo a dešťové kapky padaly z těžkého to mraku nad námi, my přijeli povozem pekelným na místo, kde příští dva dny a tři noci stráviti nám bylo souzeno. Nu, vybalili jsme své vaky a výcvik bojový začíti se mohl. Já, učeň cechu hraničářského, ponejprv problémy měl jsem se zbraně držením a ovládáním jejím, avšak když rudý kotouč slunce k večeři pokyn dal, složil jsem bojovou zkoušku toliko na

úrovni "bojovník".

 Pak poslední kouřící tyčinku doby této zapálil jsem si, s rukama klepajícíma jsem vykouřil ji a pak přesunul se na pokoj. Tam s ostatními dobrodruhy převlékli jsme se do oděvů to středověkých, mobily vypli a odložili a hodinky hluboko do batohů uschovali. Převlečeni již, sešli jsme schody a vstoupili do hostince U Tančící víly, kde již jen lucerny svítily - tato chvíle přesun do časů středověku znamenala...

 Právě mistr kuchař na stůl nosil, když my hrdinové setkali se prvně se siry z Lakrisu, mistry svých povolání a učiteli našimi. Učitel cechu mého, tedy hraničářského, Akiros se jmenoval a ten řekl nám, že až ta skromná krmě co na stolech jest, pozřena bude, bude následovat přijímací zkouška do cechu. Inu, všichni tři hraničáři, co tou dobou v hostinci se nalézali, dojedli a s těly rozechvěnými a očekávání plnými se vydali do lesa, aby se naučili co znamená pánem hvozdu být.

 Zjistili tedy, a s nimi i já, že hraničář nejen mečem jest živ. Zná některá kouzla léčivá i útočná, jež pramení z jeho s přírodou semknutí. Však kouzla aby mohl vyvolávat, musí meditaci každého dne provádět. Tato spočívá v soustředění se intenzivním po dobu, kdy Slunce o palec na obloze postoupí, během které hraničář s přírodou se sžívá. Po době této novou energii nabyde a může kouzla sesílati... Mistr náš naučil nás i tiše v lese našlapovat a rozpoznávat, co pohyb nepřítele a co pouhý vítr jest. Však tuto schopnost hned vyzkoušeli jsme, když na lesní cestě uviděl jsem postavu.

 Šerým lesem plížili jsme se, abychom do zad se jí dostali a přepadnout ji mohli. Strach se zmocnil našich duší a meče v rukách našich netrpělivých nacházely se. Když sir Akiros zabavil onu postavu řečí, přikradli jsme se k ní a napadli ji - jaké bylo naše překvapení, že pouhý kmen stromu to byl! Inu, Akiros nás pouze pocvičit chtěl a měl radost, že jeho záměr splnil se.

 Po této zkoušce nás hostinec U tančící víly opět uvítal a v něm již čilý ruch. I učni ostatních povolání, kouzelníci, válečníci, alchymisté i obávaní zloději, vrátili se se svými mistry ze zkoušky a vypadali spokojeni navýsost. Šenkýřka, lady Poljana, roznášela každému kdo si co objednal azábava pomalu rozproudila se. Tu vkročili do hospody obchodníci a začali vybalovat své cennosti a obchodovat s nimi tak, jak snad jen oni na celém širém světě umí.

 Vše co toho večera u sebe měli prodali a své měšce ryzími i obyčejnými zlatými a stříbrnými mincemi obohatili. Mezitím však v hostinci různé návštěvy vystřídaly se. Mezi jinými a rytíř Tomas, který přiopil se a o ruku lady Poljany s cesty strážným Borinem zápolil. Také jakýsi Varba s Pardálem, podivní to společníci, kteří nikomu sympatičtí nebyli, pili za cizí a roztržky vyvolávali, navštívili toho večera hostinec, aby poseděli a popili něco zlatavého moku.

 Mistr alchymie, sir Deron, každému svou dýku ukazoval - však kdo s takovým nádherným Dračím artefaktem nechlubil by se! I několik vesničanů navštívilo - mezi jinými kovář a několik seláků. I mně lady Poljana několik žejdlíků zlatého i černého piva přinesla a tak usínal jsem až dne příštího v hodinách to ranních. Kdo mohl čekat, že již za Slunce výcodu odehrají se takové věci...

 "Vraždááááááá!!!! Vraždáááááá!!!"

 Toto volání probudilo nás, dobrodruhy, již časně zrána. I nazuli jsme se do svých škorní a vyrazili dolů, do hostince, abychom uzřeli co událo se. Lady Poljana v krvi na stole ležela, vedle ní

dopis. (V něm stálo, že jí strýc umřel a ona se svým nevlastním bratrem zdědila jisté pozemky a to včetně této hospody.) Dále obchodník Abrahám u vedlejšího stolu spal a dýku od krve v ruce třímal a proti němu ležel s hlavou na stole rytíř Thomas. Když oba se probudili, uzřeli mrtvou lady a obchodník se zhrozil. Dýka v jeho ruce! Jak je to možné? On to přece být nemohl, ujišťoval

nás! Vždyť právě jeho v noci někdo okradl o osm ryzích zlatých...

 Ale osud nenechal nás vydechnot a dlaší trable na naši hlavu seslal. To Deron, alchymií protřelý, přiřítil se aby zvěstoval ztrátu své dýky a odměnu sta zlatých za nalezení vypsal. Dlouho, předlouho se ráno řešila vražda i krádež. Obviněn byl takřka každý, však viník nalezen nebyl. Kdo však možná zmizel i s životem lady Poljany, dýkou a ryzáky obchodníka byli Varba s

Pardálem, které v hostinci od rána nikdo neviděl...

 Prvním úkolem našim tedy býti mělo najít tyto dva a optat se jich, zda-li něco o tom nevědí. Vyrazili jsme tedy v houfu, nás deset dobrodruhů povolání různých, po cestě směrem, kterým nás vesničani poslali, až na mnicha jsme narazili. Ten poslal nás za poustevníkem, v lesích sídlícím, že ten prý nám poradí kde dýka a možná i ti lotři jsou. I vydali jsme se směrem tím a skřeti na nás podvakráte zaútočili - mnicha potulného bojem jsme ochránili a

skřety tyto rozprášili. Pak stoupali jsme lesy vzhůru a hledali chatrč poustevníkovu. Když konečně našli jsme, podivínský člověk ten řekl, ať v partii šatrangu poradíme mu daší tah. Když pěšcem na D6 potáhli jsme, dal nám poustevník tři úkoly - přinést mu co k jídlu, k pití a kytičku jakous. Jídlo našli jsme, pití také. Však kytičku hledali jsme předlouho a když potom našli jsme ji, podíval se poustevník do své koule magické a sdělil nám, že dýka v domečku v oblacích jest a past je u ní připravena. Také

svitek s runami elfími svěřil nám a poslal nás pryč...

 I jali se kouzelníci runy přeložiti a v nich cesta k pokladu ukryta byla - však také kdos nechal se slyšet, že pousevník za vyzrazení této zemřít musí... Avšak my nedbali tohoto varování a vydali se ke věži kamenné, která jak mysleli jsme si bude domem v oblacích tím, o kterém poustevník hovořil.

 Však na cestě k němu přidal se k nám jakýs tajemný bojovník v hábitu černém, mlčenlivý a velmi mocný. Vyrazil s námi a když skřeti nás napadli, přidal se na naši stranu a s podivnými zaklínadly pobil jich pár. Ani to ale nepomohlo a někteří z nás, včetně mně, zajati byli. I odtáhli nás, zajaté, do skřetího tábora a někoho za štít, někoho za zlaťáky vyměnili. Jen já byl prodán do

otroctví do kuchyně v hostinci, okraden o zlaťáky a meč. Tam umýval jsem nádobí a tím vykoupil se - nakonec peníze od svých nezajatých druhů vypůjčil jsem si a kovář vyrobil mi zbraň novou.

 Opět k věži vyrazili jsme, nyní již bez tajemného bojovníka který kamsi v lesích zmizel, a na cestě válečníka z Čech, Stalkera, potkali. Ten rozhodl se přiložiti svou ruku třímající mocnou sekyru k dílu a vydal se s námi za věží. Když došli jsme tam, skřeta jsme spatřili. Vyřitili jsme se na něj a zpoza horizontu se na nás v tu ránu hnalo pět jeho druhů! Bitva tato na pasece udála se, kde nebylo kam schovat se - i bili jsme se do poslední krve, jeden z alchymistů našich v boji padl. Však skřeti všichni s ním a my

jali se dobývat věž, na které jeden z nich obrnil se. Po mnoha strastech skřet konečně sestoupil a na útěku zabit byl. Nalezl jsem u něj dýku, kterou jsem si pečlivě uschoval.

 Dalším našim cílem, kam však vyrazila pouze méně početná skupina pod velením mým, byla opět chatrč poustevníkova. My, polomrtví dobrodruzi, se strachem jsme procházeli lesem a obávali se každého zvuku, zda nezpůsobil ho zákeřný skřet. Na ty jsme však narazili až u chatrče a když porazili jsme je, nalezli jsme pouze poustevníkovy ostatky. Kosti a krev. Barbarská to

vražda, která musela být potrestána!!!

 I navrátili jsme se a hostinec opět nám své brány otevřel. Tam přeložili jsme svitek poustevníkův a podle něj vydali se ke studni. Ve studni nalezl jsem pergamen další a ten po přeložení mne a Stalkera zavedl k pokladu, který jsme objevili a vykopali. Tento poklad pět stříbrných prutů čítal!!! Ukryli jsme tyto k sobě na pokoj a vyrazili pocvičit své bojové schopnosti v připravovaném turnaji. Lukostřelbu vynechali jsme a až na šermířský souboj

přihlásili jsme sebe. Sice Stalkerova obrovitá sekyra proti mému meči zvítězila, však získal jsem další cenné bojové zkušenosti. Když turnaj skončen byl, nadobro v hostinci usadili jsme se, neboť k večeru se schylovalo. Opět obchodníci přišli, opět karty hrály se, opět mnoho piva a nově i ďábla ve skle vypito bylo. Snad jen nálada byla poznamenána smrtí Poljany, kterou zaskakovala dcera kuchařova.

 Vprostřed noci najednou objevil se šlechtic zdejší a najal mne, ať seženu mu družinu co převede ho v noci přes les. Zaplacen jsem byl, družinu sehnal jsem a vyrazili jsme. Družina naše, sedm členů čítající, semkla se kolem šlechtice a jeho paní, kteří lucernami nám svítili, aby lépe je ochránila. Když skřeti nás tu noc přepadli, mnoho ran utržili jsme však šlechtice jsme doprovodili na místo setkání. Tam mluvil s jakýmisi lidmi o tom, že Poljana je konečně mrtva a že dýku již stejně mají!!! Tak on je ten zrádce, on ji zabil, on loupil! Zatím však nešlo nic dělat a chránili jsme jej i na zpáteční cestě.

 V hostinci Stalker rozhodl se vyzvat ho na souboj na život a smrt. Jejich konání však přerušil útok skřetů na hospodu...

 .... v tu dobu bránili jsme jediné vstupní dveře a všechna okna proti jejich výpadům, které byly tvrdé a nemilosrdné. Když ubránili jsme se a vše bylo uvedeno do pořádku, souboj pod měsíce svitem začal - Stalker s proradným šlechticem, který chvíli předtím přiznal se že vraždu tu si zaplatil, bili se za svitu měsíce a jedné pochodně. Třeba že Stalker bojoval statečně, nakonec zemřel ve stejnou chvíli jako zloduch onen. Smrt lady Poljany

pomstěna byla a veselí začalo. Té noci také má dohoda s Pardálem a Sedrickem o vzájemné pomoci stvrzena byla jedím ryzím penízem...

 Opět mnoho se pilo a opět velmi pozdě šlo se spáti. Někteří z reků ještě chtěli se v noci vydat na Zelenou louku spatřit Zlatého koně, který k pokladu jinému měl je vésti, však zhynuli v lesích útoky skřetů. A přesně v duchu posledního rána, i toto podivné bylo - voláním "HOŘÍ!!!" byli jsme my, hrdinové, probuzeni...

 To však pouze již jen žert vesničanů býti měl, a vesničané také zasmáli se. Neboť jediný, koho "požár" vzbudil, byl jsem já... Ráno naši mistři řekli nám, že dole v lesích se ukrývá tábor skřetí a dva lidé v něm vidění byli. I vydali jsme se tam, bychom skřety vyhubili a snad konečně předali vraha Poljany spravedlnsoti a dýku ukradenou Deronovi zpět. Boj v tomto táboře velmi krutý byl, mnoho hraničářské energie odevzdáno za léčení druhů i sebe sama. Mnoho útočných kouzel sesláno bylo, přemnoho potyček na ostří zbraně svedeno.

 Nakonec Varba do zajetí padl, dýka nalezena byla a Pardál utekl. Málokdo ví, že jsem ho nechal utéci a proč jsem to vlastně udělal...

 Obrovské množství zlatých a veliké poklady u skřetů jsme našli, které jsme hned po příchodu do hostince rozdělovat začali. To také bylo na vině, že Varba z hostince nám utekl a s Pardálem opět spiknul se. Však vše jž vyřešeno bylo a tak nastal zhodnocení čas. Trofeje rozděleny byly, rekové jenž se vyznamenali, tak do šlechického řádu povýšeni byli. Však já dostal dle mého názoru ocenění nejdůležitější - za postavu toho času nejlépe hranou. Dva prsteny obdržel jsem a obrovsky povznešen jsem se cítil.

 Tím však také celé dobrodružství skončiti mělo. Pak jsme se již jen převlékli do civilních oděvů našich, opět nasadili a aktivovali všechny stroje, nasedli znovu do povozů pekelných a odjeli. Již nyní však těšíme se na dobrodružství příští!!!

Tak sepsal své první dobrodružství

Redhel-Tak, hraničář lesů Lakriských