Válečné Kladivo Kapitola II.

 Válečné kladivo

Kapitola II. - Štěstí

Doufal jsem že soud bude mít pro mé jednání pochopení. Byl to nezvyk vyjít ven z vězení a vidět zase krásu a rozmanitost okolního prostředí. Ty krásné hlasy žen vábících muže do svých nevěstinců, ten krásný zvuk zlaťáku cinkajíc o sebe, ta krásná vůně čerstvého vzduchu.

Blížili jsme se k velké hradní budově se zdobenými dveřmi. Když jsme byli uvnitř tak mě vlekli tolika chodbami, že kdybych chtěl utéct tak ani nevím kudyma bych šel. Konečně jsme dorazili do soudní místnosti.

„Zasedání začíná !“ řekl s klidným hlasem soudce.

Zmítající se dav pomalu ustával jak všichni usedali na svá místa.

„Takže“ prohlásil hlavní mluvčí „Jméno : Samuel Lokter, Věk : 28, Povolání : Kovářův učeň, Obvinění : Při zatýkání podezřelé osoby za prodej zbraní druhému království napadl domobranu a tvrdil že podezřelá osoba neprodává zbraně do ciziny. Máte k tomu nějáké poznámky nebo snad námitky ?“

Na chvíli se rozhostilo hluboké ticho.

„Ano. Mám.“

„Mluv.“

„Pracuji se strýcem už hodně dlouho a ve svém řemeslu se celkem vyznám. Strýce znám už od svých 13 let a nikdy bych neřekl že by zradil svoji vlast nebo prodával zbraně nepřátelskému vojsku. Zatím máme na jídlo a živobytí dost peněz. A i kdyby prodával, nevím proč by to dělal.“

„Ale my jsme vašeho strýce dokonce přistihli, jak v noci prodává nějáký balík neznámému muži.

Muže jsme potom prohlédli a našli jsme u něj 20 čerstvě naostřených čepelí.“

„TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA! LŽETE!“

„Klid prosím! Máme i dopis v němž se píše (odkašlání) : Doručte prosím svoji pravidelnou dávku mečů na naše tajné místo přesně v 11 hodin večer. Pokuste se aby vás nikdo neviděl.

Není tohle dosti přesvědčující důkaz?“

Nemůžu tomu uvěřit ! Můj strýc kterého jsem tak obdivoval je vlastně pašerák zbraní ! To snad není možné. Celou tu dobu mi to tajil...

Všechny pohledy se v tu chvíli upínali na mě. Cítil jsem jak mi propalují kůži.

„Nyní se soud poradí o tvém rozsudku.“

Soudní sbor se seběhl do jedné skupinky a síní se šířil šepot. I v ostatních trybunách se začalo něco šuškat. Cítil jsem se hrozně. Byl jsem kluk pašeráka. To mi teda o hodně zhorší pověst. Přemýšlel jsem co budu dělat až budu v armádě. Vždyť ani neumím pořádně zacházet s měčem !

„Rozsudek byl dokonán! Takž-“

Najednou přiběhl k němu posel a něco mu šeptal. Po tom to oznámil soudci.

„Změna rozsudku. Samueli Loktere, kvůli nedostatku kovářů na hradě, i přes tvůj prohřešek ti udělujeme milost. Staneš se kovářem naší armády. Ale nemysli si že to bude pohodová práce.

Budeš dřít ve dne v noci. Přijímáte tento rozsudek ?

Mě udělují hodnost kováře ??? Žádná armáda ? No to je úžasné !!!

„Ano. Souhlasím.“ řekl jsem sebevědomím hlasem.

„Tím to, je zasedání ukončeno!“ a bouhl kladívkem třikrát do stolu.

Když se všichni začali rozcházet tak ke mně přišel soudce a vyprávěl mi ty zbytečné řeči jako jsou že mám pracovat pilně a že to dělám pro svoji vlast a další podobné žvásty. Odvedl mě na dvůr kde svolal skupinku starších mužů. Něco jim říkal, v jednu chvíli se na mě všichni podívali a pak si zase něco říkali. To nevypadá dobře. Přišel ke mně a poplácal mě po rameni.

„Tvá vlast na tebe spoléhá.“

Pan soudce se ke mně choval celkem dost mile na to že jsem byl “kriminálník“. Pak jsme kráčel ke skupině mužů kteří na mě upínaly své pohledy.

„Takže vítáme tě mezi námi chlapče.“ zazubil se jeden z kovářů.

„Jsi tedy jeden z nás kterému se dostalo to štěstí a místo jít do armády vyrábíš zbraně. Není to špatná práce. Rozhodně lepší než někde chcípnout a pak tam hnít celé roky.“

„Hele co to kecáš ? Neříkal jsi někdy že bys tam v poho šel a nakopal jim jejich znetvořený zadky ?“

„No ale to už je dávno.“ a všichni se rozesmáli.

„No a jak se vlastně jmenuješ nováčku ?“

„Jsem Samuel.“

„Fajn. Práce nepočká. Musíme se do toho opřít. Máš nějáké zkušenosti s kovařinou ?“

„Pomáhal jsem strýci.“

„Myslim že to by mohlo stačit. Kdyžtak od nás něco pochytíš.“

A dali jsme se všichni do práce. V prvních chvílích jsem myslel že mi upadne ruka, ale potom si mé svaly navykly na těžkou práci a šlo to lépe. Samozřejmě že jsme toho moc neuměl a taky to tak vypadalo. Ale postupem času jsem ocel opracovával zručněji a obratněji.

Večer mě chlapy pozvali do hospody. Prý mě uvítají do své party. Přišli jsme do standartní hospody u hradeb.

„Á, naše stará, známá, řemeslnická parta !“ zahulákal hospodský skoro na celou hospodu.

„Čau Gery ! Tak co jaký jsou kšefty ? Jen tak mimochodem, doufám že ti nedošlo pivo.“ a kovář se začal chraplavě smát.

Po uvítání jsme usedli ke stolu a poručili si pořádný pivo.

„Hele my jsme se ti vlastně ani nepředstavili. Já jsem Ronald, ale všichni mi říkaj normalně Rone.“

Ron měl asi největší praxi. Taky na to tak vypadal. Měl z nich nejdelší plnovous a asi největší svaly. Nebyl zas tak vysoký jako ostatní, ale rozhodně bych se s nim prát nechtěl.

„Já jsem Will.“

Will byl hodně vysoký kovář. Neměl vousy, ale za to měl hodně dlouhé vlasy sepnuté do koňského ohonu. Taky už tady slouží nějáký ten pátek.

„A já se jmenuju Markus.“

Markus měl ošklivou jizvu na levé straně obličeje. Krátké vlasy a bradku. Kdysi sloužil v armádě, ale kvůli jeho kovářskému talentu ho radši přeřadili sem.

„Tak když už se takhle všichni známe tak pořádně oslavíme naši novou posilu do našeho mužstva ne ?“

„Hele klídek Marku. Zas tolik chlastat nepotřebujem. A navíc bych nechtěl mít ráno bolehlav.“ zašklebil se Ron.

„Ale stejně“ zvedl svůj džbán s černým pivem „jsem rád že je nás o jednoho víc. Ve čtyrech se to lépe táhne. Nazdraví !!“

„NAZDRAVÍ !!“

A všichni jsme podle kovářského zvyku vypili litr piva na ex. Potom si jen pamatuju jak jsme si dali ještě pořádnou večeři. A to bylo obrovské pečené prase. Užili jsme si večer znamenitě. Jako když sem flámoval za starých dobrých časů. Ron mi potom ukázal kde budu bydlet. Byla to taková malá, ale útulná místnost s postelí a stolem. Všichni spali jako zabitý, jenom já před spánkem zaměřil své myšlenky ke strýci. Jak se asi má ?...

---