Vzdech pouštní lišky

Mrazivé tušení snáší se k zemi,

jako horoucí vábení stoupá vždy k nebi,

utápím se v tónech žalostných,

za zvuků písní až přesládle milostných,

a při každém vzdechu pouštní lišky,

lapám po dechu a padám z výšky,

do temné jámy, do vlčí tlamy,

držená ve stísněné kleci,

hledám jen klíč do zámku přeci,

do zámku zapadlého v lesích,

jenž kdysi dávno utápěl se v plesích,

dnes však už zeje jen prázdnotou,

stejně jako má duše nahotou...