Mauzoleum
Můj svět je jako mauzoleum,
Mauzoleum ztracených lásek,
A ztracených životů,
Ještě teplý chomáček chlupů,
Zvláštní sen
Zdál se mi včera zvláštní sen,i Ty sám byl jsi v něm,byl jsi jako hollywoodský akční hrdina,i jako tulák, jenž před mrazem si kabát zapíná,jako teenager na rockovém koncertě,i jako bezbranné dítě, co, nechtěné, je na cestě,byl jsi jako vášnivý a něžný básník,však hrubý, neotesaný jak chasník,byl jsi bláznem, avantgardním umělcem,schovaným pod máminou sukní zbabělcem,byl jsi milionář, pod oknem mým, s kyticí růží,chudý student, co, v hospodě na rohu, i za sirky dluží,v beránčím rouše ukrytý vrah,bláhový král všech lučních trav,byl jsi vším, čím jsem Tě chtěla mít,jen svíčku sfouknout a přestat snít. Byl jsi mým snem a já zase tvým,teď jsem tu sama a vymýšlím rým. (a ty jsi s kým. ).
Živly
Jen vítr dokáže odvát můj strach,je starostí mých ukrutný vrah,soudí mou duši na miskách vah,odnáší hříchy mé do mléčných drah. Jen oheň ten pohltí srdce žár,dá počátek životu z mlžných par,smysl dá domu, co žádný nemá,naději tomu, kdo neví, co hledá. Jen déšť obdaří zemi svou vláhou,odkryje duši mou celou a nahou,z hlubin vypustí touhu dravou,co proletí nocí jak šíp hlavou. Jen půda začátkem může být novým,živným substrátem lidským a snovým,z ní všechno vzešlo a do ní zas padne,aby nikdo z nás v životě neměl to snadné.
Měsíc
Odsouzená k samotě, odsouzená k utrpení
za nevinné lidské duše, i za svou vlastní hříšnou,
klestím si cestu životem,
jako výhonek předurčený podlehnout kruté zimě,
Vzdech pouštní lišky
Mrazivé tušení snáší se k zemi,
jako horoucí vábení stoupá vždy k nebi,
utápím se v tónech žalostných,
za zvuků písní až přesládle milostných,
Mít srdce je RETRO!
Nehraju si ani s panenkami, ani s lidmi,
to nedělají asi jen lidé opravdu divní,
a já jsem divná,
což půda je živná,
Řekni mi pivní tácku
Řekni mi pivní tácku pohádku,
o životě, který jsme žili,o životě o němž jsme snili,o bláznovstvích, které boří hráze,o lásce, co působí nesnáze,o touze k žití,o marnotratném bytí,o válce s životem,a o životě za plotem,kde končí náš výběh,teprv začíná ten příběh.
Pověz mi tácku pivní,nebudeš jistě první,o těch, co na tobě pili,o těch, co zatraceni byli,mluv o dekadencích,a osudu milencích,o undergroundu bytí,jak každý z nás to cítí,svěř se s touhou po svobodě,mluv i o stoleté vodě,povídej mi svou pohádku,od konce až do začátku,
tak nenech se prosit a povídej.