KDYŽ SE ZKAZÍ POČASÍ

Kamil ležel ve stínu velkého slunečníku a upřeně hleděl do malé obrazovky fotografického přístroje. Martina ho pozorovala se zachmuřeným výrazem v obličeji a pak ostře pronesla.

„To jsi celej ty! My si vyrazíme po dlouhý době na výlet a ty pořád něco fotíš!“

Kamil zakoulel očima a zvedl hlavu od fotoaparátu a pohlédl na svou přítelkyni.

„Já jsem ti přeci říkal, že potřebuju vyzkoušet tenhle novej foťák. Dělá úžasný makro fotky. Jen se podívej!“ vyhrkl a dal jí před obličej zadní část fotografického přístroje. Na obrazovce Martina poté uviděla detailně vyfotografované stéblo trávy s jakýmsi broučkem.

„Ty víš, že nemám ráda brouky!“ vyhrkla.

„Ale tenhle je úplně neškodnej.“
„Ty si ho vyfotil schválně, abys mě naštval!“

„Tak to není pravda!“

„Hele, už mě to tady nebaví. A za chvíli se něco přižene! Začíná se zvedat vítr a podívej se, jak támhle zčernala vobloha!“ vyhrkla Martina. Zároveň ukázala k jednomu z obzorů, kde nad kopci byly k vidění černočerné mraky.

„No nazdar. To vypadá na pěknou buřinu,“ mínil Kamil a hned přiložil k obličeji fotoaparát. Jeho objektiv zamířil nad vzdálené kopce a po chvíli několikrát stiskl spoušť.

„No, to bude teda pěknej ceďák. Slyšíš to vzdálené dunění? To je kanonáda bouřky,“ řekl.

„To je teda bezvadný! Radši mi pomoct všechno uklidit!“ vyhrkla Kamila.

„Hlavně klid,“ řekl jí a opět se přes fotografický přístroj zadíval na oblohu. Po ní se rychle začínala roztahovat temná mračna, ve kterých se stále častěji objevovaly blesky.

„Prosím tebe přestaň fotit! Za chvíli se to přižene sem!“ vyjekla Martina.

„Okamžik! Udělám ještě pár fotek. Ta obloha má teď fantastickou atmosféru.“

„To je vopravdu skvělý! Takhle tu akorát zmokneme!“

„Nepanikař!“

„Já nepanikařím!“

„Tak mi pomoct to tady uklízet!“

„Už jdu!“ řekl naštvaně, přičemž vítr prudce zesílil a oblohou se mihlo ostré světlo blesku, po němž okamžitě burácivě zaduněl hrom.

„A je to tady!“ vykřikla Martina.

„To stihneme uklidit!“ vyhrkl Kamil, který vytřeštil oči, když uviděl, jak vzduchem začínají létat různé drobné věci a stromy se pod náporem větru ohýbají.

„Chyť ten slunečník!“ křičela Martina a on se okamžitě k němu vrhnul. Vzápětí ho chytl rukama, ale než se nadál, tak mu ho sílící vítr vyrval. Rozeběhl se za ním a záhy jej opět uchopil za rukojeť. Jenže jeho rozevřená horní část zafungovala na způsob plachty na stěžni. A on o chvíli později běžel za křiku svíraje slunečník ve vodorovné poloze před sebou, zatímco ječící Martina zápasila ve větru s vlající dekou.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI