Karetní mistrovství pána domu

Muž v zahradě vítal přátele, kteří přišli na nedělní partičku. Veliké bubliny se řinuly z hrnců, když paní domu odháněla dva divoké kloučky od rozpálené trouby. Vše je tu přeci tak žhavé, tak žhavé.

Přivedli s sebou nováčka, přišel z daleka, je cizinec. Prý hrajete nejlépe z celého města, možná ještě lépe, řekl. Zná strategii, potvrdil jeden z přátel. I ďábla bych si troufl obehrát, kdyby přišlo na mou duši a to ji mám rád. Ostatní se šibalsky zasmáli a muž je vedl ke stolu. Krásně to voní z kuchyně, říkal ten, co míchal, tvá žena je zlatíčko. A rozdávají se karty. Paní si spálila prst.

Káry, piky, ten cizinec má tak žensky jemnou a pravidelnou tvář. Dává srdce. Pán domu kříže. Kloučci se perou kolem stolu a výskají u toho. Ach, ty boží děti, posteskne si jiný spoluhráč. Cizinec se usmál, jako na děti nebo jen tak, ne, bylo to na tatínka. Dnes bude velmi vydatná polévka, říká a oplácí mu úsměv. Přichází umouněná žena. Miláčku, doděláš tu polévku? Zranila jsem se. Když miláček vstává, letmo se jej dotkne neznámý. Celý se zachvěl tím zapomenutým pocitem. Zvedl se vítr. Má tak rudé rty, myslí si. V kuchyni leží srdce, v barvě cizincových rtů. To bude dobré do polévky. Ubráním se, co bych prohrával, přemýšlí a s trochu brutálním požitkem zaboří nůž do srdíčka.

Vrací se, aby dohrál partii. Děti se válí pod stolem a o něco se přetahují. Nikdy neprohrál, ale vidí, že karty jsou mizerné. Cizinec srdce. To nedopustím, ty děvko, myslí si. Měl by triumfovat. Nemá čím. Chlapeček ho tahá z kalhoty. Sfoukl ji vítr, šeptá ten andílek. No jistě, jak na ni mohl zapomenout. Tak, řekl s vítězoslavným úsměvem na rtech. Poslední karta, má duše, vtipkoval a pokládá ji. Přátelé se smějí. Vždyť je celá pokřivená a poznačená. Jako bys ji měl v rukávu, ty šibale jeden. Radši nám tu nech manželku, smějí se. Měl byste se jít podívat na polévku, řekl cizinec. Muž jde do kuchyně, bublají tam hrnce, trouba se žhaví, jde z ní žár, takový žár.