Čas Robotů

Příběch se odehrává v budouctnosti, kde pobíhají mezi lidmi roboti které někteří lidi mají rádi a využívají je a jiní se jich bojí. A, jak už se dozvíte v říběhu, bojí se oprávněně.

Tenkrát se psal rok 2040. Bylo mi asi 20. Nejsem si jistý kolik přesně. Věda postoupila o velký krok kupředu a den co den nás obklopovaly haldy robotů, kteří se nám snažili vždy nějak pomoct. Někteří lidé je odsuzovali, protože si mysleli že nám jednou přinesou jen zkázu a zánik lidstva. Jiní je zase vítali, jako skvělé pomocníky. Uměli padesát jazyků, kompletní matematiku, fyziku a dokázali odhadnout, v procentech, výši nebezpečí, pokud nějaké hrozilo. Ano, doufáte správně. Tento příběh bude o robotech a jejich skutcích. Pardon, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Vilém Krostok. Mé jméno možná zní divně, ale ujišťuji vás že je zcela české.

 Můj příběh začíná 1. 12. 2040. Celou zemi zasáhlo vánoční šílenství. Tenkrát se vůbec vánoce slavily úplně jinak než před nějakými dvaceti lety. Lidé měli spoustu času, nakupovali přes internet v takovém množství, že jediná firma, která vlastnila celí internet na zemi, měla co dělat aby internet zůstal funkční. Slavili se jinak, protože vědci přišli na způsob, jak nějakou věc rozebrat na atomy a poslat je správným směrem až k adresátovi, kde se zase poskládala do původní podoby. Linky teleportů byly přetížené a podle toho ty dárky taky vypadali. Občas se stalo že se atomy srazily a odeslaly se úplně někam jinam. Potom takovému dárku chyběl třeba šroubek, nebo obsahoval úplně jinou součástku než původně měl obsahovat. V tu dobu měli plné ruce práce i roboti, kteří přenášeli dárky ručně, protože teleport je výhodný jen na velkou vzdálenost. Jinak to je velmi drahá záležitost. Po celé zemi se platilo kredity, které měli hodnotu 1cr - cca 2kč.

 Ten den sem se dostal do prekérní situace. Šel jsem takhle po ulici a najednou kolem mě běží robot, který do mě strčit takovou silou až sem z toho upadl. Ještě než jsem se stačil vyškrábat na nohy, už ke mně běželi lidi a začali mi nadávat, „co že si vůbec o sobě myslím že vrážím do nevinných robotů“ a tak dále. Hned jsem je poznal. Byli to lidi z jakéhosi spolku na ochranu práv robotů, kteří by hned každého robota adoptovali a založili mu vlastní kreditní účet. Ti lidé neměli rozum. Samozřejmě že se do toho začala motat i policie. Tak sem skončil, už ani nevím jak, na policejní stanici. Po výslechu, při kterém zjistili že jsem zcela nevinný a že ten robot běžel ke svému majiteli, aby mu zanesl léky, které si zapomněl doma, mě pustili domů.

 Už se stmívalo. Na obloze byly vidět jen obrysy kluzáků, jak osobních tak přepravních, jak si to šmejdí po, pomalu rudnoucí, obloze a vysoké obrazy mrakodrapů. Cestou domů jsem si nadešel městským parkem, abych přešel na jiné myšlenky. V půlce parku mě zastavil robot. Trochu sedřený a na některých místech i malinko narezlý. „Nejspíš starší typ“ pomyslel jsem si. A ten robot mě oslovil.
„Pane?“
„Já nic nepotřebuji“ odpověděl jsem.
„Ale já také nemám v úmyslu vám s něčím pomáhat.“
To mě zarazilo. Nikdy jsem u robota takovéto chování nevyděl. Ano, slyšel jsem o bláznech, kteří své roboty učí normálně mluvit a uvažovat jako člověk, ale moc jsem tomu nevěřil.
„A… co teda potřebuješ?“
„Vy jste ten kterého jsem dnes tak strašně srazil, že? Za to se vám hluboce omlouvám a chtěl bych vám to někdy i vynahradit. Ale teď mě trápí jiný problém.“
Měl jsem chuť po něm vyskočit a roztrhat mu všechny obvody v trupu i hlavě. On mě nejprve srazí, potom mě nějací aktivisti začnou proklínat a nakonec skončím na policejní stanici a ještě ke mně přijde že má jiný problém. Mohl jsem mu udělat to co jsem původně chtěl, ale je známo že roboti jsou asi desetkrát silnější než průměrný kulturista.
„A co je to za ten problém?“
„Můj pán zemřel. Není to mojí a ani vaší vinou. Měl nevyléčitelnou nemoc. Její příznaky potlačoval léky, které mu podávali různí lékaři z různých koutů země. Můj pán mi dal lidské myšlenky a pocity, abych pochopil jaký je svět lidí a až jednou umře abych měl snazší vybírání nového pána. Dosud se roboti řídili třemi základními zákony. Ale já můžu tyto zákony měnit, nebo je úplně ignorovat. Nyní potřebuji vaši pomoc. Můj pán nepřeměnil nejen mě, ale ještě jednoho robota. A jak říkal můj pán „na světě existují dvě vlády. Dobro a zlo“ . Já se přidal k vládě dobra. Ale můj bratr ne. Dal se na vládu zla a teď chce předělat všechny roboty podobně jako to udělal můj pán, jen s tím rozdílem že je bude učit zlu.“
„No a co já s tím mám udělat?“
„Od vás pane chci abyste mi pomohl zničit bratra dřív než ovládne všechny roboty.“
„Ale to já nemůžu. Chceš mě opět dostat do problémů nebo co? Já se chci jen dostat v klidu domů a vyspat se.“
„Chápu vás pane ale jinak to nejde. Policie mi neuvěří a lidé také ne. Vy jste jediný člověk který by mě mohl pochopit.“
„A nepočká to do zítřka?“
Z rohu parku se ozval zoufalý výkřik nějaké ženy. V tom se z toho místa vynořilo hned pět postav. Ta první postava byla nejspíš žena která křičela. Za ní další čtyři. Na první pohled bylo poznat že to nejsou lidé.
„Už to začalo. Teď už mi musíte pomoct.“
„Nemůžu. Ani nevím jak to mám udělat.“
Roboti dál pronásledovali ženu, která bezmocně klopýtala jen aby byla co nejdál od nich. Roboti ji pomalu doháněli a už si chystali své silné ruce, kterými chtěli tu ženu zaškrtit.

 Najednou se ve mně probudil hrdina který se ve mně probudil už jen v deseti, když jsem pomáhal rodičům z hořícího domu. Ale to je jiná historie. Popadl jsem větev která ležela poblíž a rozběhl se proti robotům. Jakmile jsem se k jednomu z nich přiblížil, praštil jsem ho tou suchou větví vši silou do krku, až se o něj větev zlomila. A mělo to úspěch. Robotovi se zpřetrhaly obvody po krku a hlava se mu svěsila po krku. O pár vteřin později se svalil i robot k zemi. Toho si všimli jeho kamarádi a vrhli se po mě. Neměl jsem na vybranou. Musel jsem utíkat. Utíkal jsem až do jedné uličky, kam se za mnou roboti neměli šanci dostat, protože byli moc širocí. Po chvíli marného drápání zdiva, to vzdali a odešli. Velice opatrně jsem se proplížil až do parku, kde už na mě čekal ten robot i s ženou, která málem zemřela. Dál už si pamatuji jen to, jak mi děkovala a že se jmenuje Lara. Neměla kde přespat, protože jí roboti rozbourali celý dům. Prý se podílela na výzkumu volného myšlení robotů. Tak jsme všichni tři přespali u mě doma. Ráno mě probudil křik z ulic který se prolínal celým městem. Lara i B1 už stáli u okna a pozorovali to dění v ulicích. B1 se jmenoval ten robot. Jeho bratr se jmenoval B2.
„Nedokážu si vůbec představit že by B2 něco takového dokázal. Byl to milý robot“ promluvila Lara.
„Kdyby byl milý tak teď nepustoší celou zemi“ odpověděl jsem.
„Nejspíš jsem se v něm zmýlila“.
„Nevíš náhodou jak ho vypnout“?
„Ano.Na patě má spínač který ho donutí se sám vypnout. Ale neví o něm. A doufejme že ho ještě nenašel. Ani tady B1 o něm do dneška nevěděl.“

 Víc si nepamatuji. Snad jen to že jsme potom stáli uprostřed ulice plné nehybných robotů a v rukou jsme měli samopaly a pistole. A vím že B1 bojoval holýma rukama. Nikdy jsem nepochopil jak jsme se tam dostali. Další vzpomínky mám až když jsem byl před domem pána B1. Pana Lakosty. Uvnitř jsme našli spoustu součástek z různých typů robotů, spoustu počítačů a papírů.
V koutě se něco hnulo. Bylo to slyšet jen malinko, ale byl to razantní zvuk který slyšeli všichni. Dostali jsme strach. V koutě, ze kterého vyšel zvuk, byla tma. Vystřelili jsme tam pár nábojů. Nic se nestalo. Bylo slyšet jen cinkání prázdných patron na podlahu. Najednou se za náma zjevila temná postava. Byl to B2. Okamžitě jsem po něm začal pálit dávku. Ale netrefil jsem. B2 je rychlí jako blesk a včas uskočil. B1 se po něm vrhl, ale bratr byl obratnější. Celé se to odehrávalo v malé temné místnosti. Bylo tam tak máto místa, že se oba roboti prali jen kousek od nás. V tom B2 uskočil a udeřil mě patou do hlavy. Z toho mám asi ty výpadky paměti. Potom si na nic nepamatuji, ale podle Lary mě trefil patou kde měl spínač, takže se sám vypnul.

 Probral jsem se v Lakostově domě, obklopený svými přáteli. Z venku doléhala rozsáhlá palba z kulometů, jako by vypukla válka. Lidé bojovali proti obrovské armádě robotů, proti kterým neměli lidé absolutně žádnou šanci.
„Ale B2 přece už nežije.“
„B2 ne. Ale jeho potomci ano. A ti se množí jako hmyz. Brzi bude celá planeta plná jeho potomků a lidstvo zahyne“.
„Ale to nejde. Bojujeme přece proti nim. Nebo snad ne“?
„Ano bojujeme, ale z posledních sil“.
Dále jsem podle Lary usnul a probudil jsem se až v bunkru, plný vojáků. Od té doby se můj život zcela změnil. Bojoval jsem proti robotům za pomoci Lary a B1. Bojovali jsme kde se dalo. Až do dnes. Už ani nevím co je za den, jaké je datum a ani jaký je rok, ale vím že jsem zestárnul. Ale stále bojujeme. Už si ani nedělám naděje že lidstvo vůbec zachráníme. Roboti se rozmnožili po celém světě a zavládlo jimi zlo. Začalo to vánocemi a končí zkázou.

---