Čekání u zubaře

Bylo mu tak sedm, jak je v takovém věku možné se bát zubaře. Ranní paprsky dopadaly na šedé paneláky a tím říkaly, že sdílejí radost s žákem, který nemusí do školy, a šedé mraky na obzoru soucítily se sevřeným hrdlem jako s poupátkem růže, které studí rosa a šimrá zlatohlávek. Šero v čekárně zalknulo se chlapcem. V rohu místnosti ze samé sterility zemřela květina. Chlapecké ruce se chvěly na opěradlech křesla a zbytek těla se vpíjel do obrazu antické sochy z Říma. Bílá prsa bohyně a alabastrová tvář zachránkyně objímala štíhlými pažemi to místo daleko od ní a chlapec, aby trochu pozapomněl, ji přijal. Bylo mu vedro a horečně sliboval tomu horkému jasu, že bude pilný a hodný. Šeptal, že když už bude moct jít, udělá vše, aby ji mohl opěvovat. Bude jí věrný. Pro tu dálku prý udělá něco velkého, něco, čemu dá co nejvíc síly. Prý jen pro sochu a pro ty paprsky, co na ni dopadají v dalekém Římě. Přitisknut v zubařském křesle s kovovým zrcátkem v pusince, zašišlal chlapec, odvodiv vše z kulatého bříška a tvarů antického palce u nohy: „Tatum tlum non efugies.“ Divila se lékařka a sestřička a chlapec jim pověděl, že se latinu ve škole neučí. Vlilo se slunce do ordinace rozhrnutými závěsy a sestřička vyprovodila hocha ven. Rozběhl se jako vlnka po hladině a ona za ním ještě volala, zda ví, co řekl, nebo jestli to někde slyšel. Chlapec, hopsaje, dvakrát upřímně zavrtěl hlavou a zavolal vysměvačně z dálky, že už stejně neví, co to vlastně řekl a utekl do víru dětských koupališť. Nechal za sebou antickou sochu, první bohyni, kterou kdy opustil.

---