jaký život, takové chutě...každý se užírá jiným cukrovím, že?
další o cestách
po tobě chtěl bych opisovat krok
chodník je osel
neporadí jak
za chůze rozprodal se slunci
dvoustrany
…
z druhého strany vždycky bývá jinak
co zprava bouří, zleva tichounce vře
jsme větve v sobě tolik zakleslé
trochu prostě o létě
v jednom létě hučel splav
až obracel rybám břicha
kameny
a unavené trávy vodou
LDN.cz
tohle snad dělají děti:
zavřou oči ať nejsi
a není nic
na sklo trochu dýchnou
přečkat noc /a další...
přečkat noc
dnem ulistován / je úzko mezi řádky
nedovařil čaj / a vsrdci vyvřelo
půl neděle
koncerty
ticho jdebouří po klávesách
servat se o půl tónu
tak to má být
proč ruce schováváme v květech
oka mžiky
potrefí úsměvem a sklouznem se
spolu až přílišná je noc
do ulic kuropí
muž nesoucí anděla
den o těžkých očích
jako poslední oheň
co děda rozdělával sám
ještě dřevo nehořelo
když třesem vzplály ruce
loňská modlitba šeptem
na každém rohu povídá se: nejsi
snad že neochvějně hledáš brod
když proudem v němž pili vlci na útěku
ještě krev je cítit vpěnách pod jezem
zimajemizimajemizimazizimajejemizim
včas mrazy nakloňme si do oken
prosme a výsknou zbláta
jen nerozbít a dotknout
chvíli co lehounká tak
proč let začíná bázní
přes prsty mne stokrát asi
ukovala noc
potmě šila
stehem ztraceným
chutnat dým
-/-
chutná jak
po ohni zmýlený
než srovná se žárem vzhůru
o nebi
celá zem vhloubi ví
to pro stesk na povrchu
zapomíná
zpříma pohlédnout
cukřenka
Ten někdo nahoře už aby to skončil.
TAKOVÝ život. To nebývalo…
NEMÁM CUKR. KRADOU.
malá procitnutí
jsme si
neznámými tratěmi
setkáním křižovatek bolestí a díků
proto máš srdce velké
soustředěný výluh zpráv
/stalo se/
Paní Boženě ze třetího patra spadla celá šňůra sprádlem pod nohy kolemjdoucích
Jeden zručníků počural venčící se pes
Bez pána
nad ránem
budí mne strach že nedýcháte
ale to já
malinké smrti napřahují ruce
jedna za druhou
neboje IX
budiž Světlo
a budiž k Něčemu
přibliž až za dotek ohně
jímž neprojít není o nic lepší
neboje VIII
celé dny cítím vpovětří
vydechnuté z rozhraní
věčnost
bez potřeby ega
neboje VII
rozum vykonal své
a staří démoni se vraceli
spolehnout
na okraji srdce
neboje VI
překročen vlastními prahy
vytržen zlíčidel času
stávám se pěnou
od božích úst
neboje IV
První zvuk vydáváme pláčem
sléváni ven
skrz nerozum
chápat čisté
neboje V
včera jsem si vzpomněl
jak padá duše
nedobře naslouchaná
tísní nemoci nástrojů
neboje II
žes´ vyslovil pravdu dřív
než ukryl
do očí cikánské madony
a věděl že nebudu slyšet
bezelstné perspektivy
tisíc
a naučit se zbývá
poslední půlnoc
chorál svítá po hlasech
žalm za trochu světla
tušení
/nebude tak snadné překlenout se
milosrdenstvím. radějiproklínáme/
ostýchám se
do větru...
Když ke žním odkvete réva
je hlína svatá dozráváním
Nedá se jen tak projít
Neslýchané je neukrojit
zoknadívání
prostor vzlétnout
jemně na vážkách
nedýchá a slábne
po dvou decibelech
poslední trnkobraní
Z polámaných rukou
vatry u silnice
nezabolí vítr
neposedá sníh
o myšlenkách
Bolestně vykloubené v kolenou
tiché jak vzlyky larev pod zemí
švihnutí bičem krátká zazebou
od kůže dlaně předloktím k rameni
čekání v síti
houpám se v síti
u keře růží
občas mě chytí trn
za kůži
minuta před spadnutím many
zpoza mříží s pastorelou od Brixiho
v hlavě 100x přehranou
okvětí si sčítáš lichá
význam sudých