A tak chráním svého anděla

O letním slunovratu si k sobě Bůh povolal anděly strážné, aby jim přidělil jejich svěřence. Zástup čekajících nebešťanů se pomalu zkracoval, jeden za druhým si spěchali přeleštit svatozáře a obout pracovní sandály. A před Bohem stanul poslední z andělů. Brejličky se zlatou obroučkou trochu nakřivo, andělská říza urousaná od ranní mlhy, a pod zkoumavým pohledem Boha mu z jednoho křídla zbídačeně vypadlo pírko.

Bůh si ho chvíli bedlivě prohlížel, a už už se chystal nespokojeně zamlaskat, pak ale s přepracovaným povzdechem nahlédl do úředních lejster a kývl.

"Dávej na ni pozor," řekl andělovi varovně. Ještě jednou si ho nejistým pohledem změřil, a odešel naslouchat motlitbám.

Anděl strážný si automatickým pohybem narovnal brýle na nose. V mysli se mu objevil obraz jeho nové svěřenky.

Když jsem otevřela oči, bylo podezřele světlo. Nejdřív mi nedošlo, co je na tom špatně. Poránu mi to nemyslí nijak závratnou rychlostí, takže mohlo trvat dobře čtvrt hodiny, než mě napadlo podívat se na budík.

No nazdar.

Tři čtvrtě na osm.

A ještě než jsem se stihla vyrovnat s touhle skutečností, docvakla mi jedna ještě horší.

Maturitní písemka.

DohájedohájedohájezelenýhodoPrčic.

Vylítla jsem z postele jako bodnutá sršněm. Jak se mám za deset minut dostat přes půl města do školy?

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy.

Úzkou saténovou sukni nechám ležet, kde je, a obleču si džíny. K šípku s dress codem. K tomu první tričko, které mi přijde pod ruku – ke vší smůle batikované na zuřivě červeno, sakra práce – a vzít klíčky od auta. A nezapomenout čerstvý řidičák.

Vy běhnu ze dveří, rychle zamknu, probojuju se do auta. Otočím klíčkem v zapalování a dupnu na plyn. Jen ať není zácpa. Prosím prosím.

Anděl poodstoupil a hrdě si svoje dílo prohlédl. V lávce vyměnil dvě nahnilá prkna a zbytek výkopu ohradil zábradlím. Dokonale bezpečné i pro životního smolaře. A navíc v parčíku na druhé straně ulice nechal vykvést několik čajových růží. Jo jo, umí se postarat děvčeti o příjemný ráno.

Ještě zauvažoval o tom, jestli by náhodou neměl trochu zaúřadovat v tématech maturitního slohu, ale nakonec to nechal plavat. Jeho svěřenka měla problémy s mnoha věcmi, ale s fantasií a vyjadřováním, potažmo se slohem, ne.

Jo, vyjadřování měla každopádně rozvitý a na úrovni. Rozhodně nějaké úrovni. Tolik nadávek, , jako když před týdnem sletěla z kola do příšerně rozmoklýho pole s návdavkem několika ovčích tentononc, slyšel naposledy od velitele šumavských werwolfů v roce 45. Ale copak mohl tušit, že dostane smyk na rovný cestě?

Ale dneska bude-

Za zády mu zuřivě zařval motor červené Fabie. Na poslední chvíli uskočil autu z cesty, praštil se do hlavy o značku Dej přednost v jízdě a srazil si z nosu brejličky. Nevěnoval tomu pozornost.

Nepřiměřeně rychle se pohybující automobil řídila jeho svěřenka.

To zas bude průšvih.

Maturitní písemku jsem nakonec dopsala v půlce času. Při čtvrté kontrole už se mi z každého jednotlivého slova dělalo nanic. Odevzdala jsem čistopis i koncept, vzala z lavice klíčky od auta – nic jinýho jsem si samozřejmě vzít nestihla, i propisku jsem měla půjčenou od spolužačky – a šla.

V přízemí na mě svůdně poblikával automat na kafe. Hrome, dala bych si. Zkusmo jsem zalovila v kapsičce džínů, do které si vždycky dávám drobné; třeba mám dost alespoň na čokoládu.

Měla jsem štěstí. V kapse mi bůhvíproč zbyla desetikoruna. Nakrmila jsem automat bronzovou mincí a on mi na oplátku vydal kelímek z tenkého plastu plný horké, životadárné tekutiny. Vzala jsem ho do obou dlaní, abych si je trochu zahřála. Za mnou se bez varování rozletěly dveře učebny a na chodbu se vyvalil pokřikující a dusající houf primánů.

Prý že jsme výběrová škola. Kde jsme vybrali tyhle, v poradně pro postižené hyperaktivitou? Vážně už-

Zezadu do mě vrazil jeden z primánů a já si rozlila čokoládu po celým tričku.

Rozhlédla jsem se po dozor konajícím kantorovi, ale místo toho jsem se střetla s dlouhým pohledem spolužáka. Kterej, hrom do toho, se mi už asi tak od kvinty líbí.Tohle je snad poprvý, co si mě všimnul. A já tu stojím a z trička mi odkapává čokoláda.

Umřu. Normálně umřu.

Anděl strážný se vyčerpaně sesul na schodiště před školou. Pomocí hrazení a několika značek Práce na silnici se mu povedlo odklonit provoz od školy na tu chvíli, kdy měla vyběhnout ze dveří a bez rozmyslu se pustit přes silnici k vlastnímu autu. Fabii ještě dotáhl šrouby na levém předním kole a na zadní sedadlo pohodil deštník.

Káplo na něj. Jednou. Dvakrát. Pak se rozpršelo. Tmavé šmouhy na jeho původně sněhobílé řízevýsměšně zůstaly na svém místě. Olej vodou nepustí.

Anděl se nervózně podíval ke vchodu. Tak kde je?

„Pitomec...nechceš odvézt domů?“ usmál se na mě úplně samozřejmě, vzal mi z ruky prázdný kelímek a vyhodil ho do odpadků.

„Já jsem tu taky autem,“ zamumlala jsem bezradně. Teď bych měla vymyslet nějakou tu světobornou věc, kterejch mají limonádový hrdinky v zásobě hromady. Stačila by jedna. Něco, cokoliv, co by ho přimělo podívat se na mě lípnež jako na oběť jedenáctiletýho gaunera. Ale jak už to bejvá, v hlavě vymeteno.

„Tak pojď,“ postrčil mě lehce k východu, aniž by specifikoval, kam vlastně jdeme. Společně jsme vyšli ze školy na déšť. Tričko se mi během pěti vteřin promáčelo skrz naskrz. Ještě lepší. Pokusila jsem se zůstat o krok za ním.

Odněkud ze školy se ozvala melodie hraná na klavír a postupně s ek ní přidal dost nesehraný sbor hlasů. Po několika taktech jsem poznala obehranou folkovou písničku. Zastavila jsem se, abych mohla chvilku poslouchat.

Pak jsem si všimla, že se zastavil i on. Nejdřív s lehkým úsměvem poslouchal, pak se ve valříkovém rytmu písničky začal pohupovat – a pak mě prostě popadl a začal se mnou tančit. Před školou. V dešti.

Tohle je naprosto šílený. Musela jsem se zbláznit. Nebo se mi to jenom zdá.

Ale v tom případě se nechci probudit.

Anděl zoufale sledobal fleky od čokolády na její tričku, rozpaky, se kterými se dívala na spolužáka, a studený déšť, který zákonitě musela odskákat nejmíň angínou. Měl pocit, že to zvoral. Kolosálně.

„Dobrá práce,“ ozval se za ním pochvalný hlas. Anděl vyjekl leknutím a rychle se obrátil. Přes rameno mu nahlížel Bůh.

„Výborná práce. Tomu se říká štěstí. Nebo spíš,“ pousmál se pro sebe, „tomu ona říká štěstí.“

A zmizel.

Anděl se zády sesunul po zdi školy a sedl si na zmáčený chodník. Většina jeho snah o pomoc svěřence končila fiaskem, a už kvůli tomu byl párkrát na koberečku. Zato jedinou pochvalu mu vysloužila událost, se kterou neměl do činění ani takhle malinko. Rozhlédl se kolem a skoro čekal, že za nějakým rohem uvidí, jak mu strouhá mrkvičku jeho vlastní strážný anděl.

Pak mu pohled sklouzl na dvojici, tančící v deště, a lehce se pousmál. Ona má svého anděla strářného...

...a jak to tak vypadá, on, anděl, má svoji strážnou slečnu.