Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta

Katedra kulturní antropologie

SEMINÁRNÍ PRÁCE

Stravovací zvyky u Židů

                                                          Jméno: Jakub Urbanec

                                                         Ročník: I. (bc.)

          Předmět: Antropologický proseminář 2

          Vyučující: A. Preissová-Krejčí

                                                                                                        V Ostravě 14. srpna 2009

1. Obsah

1. Obsah. 2

2. Úvod. 3

3. Židovská strava. 3

3.1. Kašrut 5

3.1.1. Košer a trejfe, co Žid smí a nesmí jíst 7

3.1.2. Oddělování mléka a masa. 7

3.1.3. Rozdělení potravin na masité, mléčné a parve. 9

3.1.4.1. Masitá strava. 9

3.1.4.2. Mléčná strava. 10

3.1.4.3. Parve. 10

3.2. Šabat (Sabat) 10

3.3. Závěrná úvaha. 13

3.4. Recept – Šoulet 14

3.4.1. Šoulet s husou. 15

4. Použitá literatura. 15

2. Úvod

            Téma stravovacích zvyků u židů jsem si vybral, jelikož se o téma výživy zajímám již delší dobu. Zajímám se zejména o indické, čínské a japonské zvyky stravování a chtěl jsem si rozšířit obzor o další „kuchyni“. Původně jsem chtěl srovnat různé kulturní odlišnosti ve stravování Židů, Indů a Číňanů, ale zjistil jsem, že židovskou kuchyní vyčerpám celý předpokládaný rozsah. Budu se tedy ve své práci zabývat pouze židovskou kuchyní a vším, co s ní souvisí.

Před psaním této práce jsem si uvědomil, že jsem se doposud nezabýval otázkou, proč v té které kultuře mají lidé různé předpisy či zákazy a co se skrývá v pozadí těchto stravovacích pravidel. Zajímají mne motivy, jež vedou člověka k dodržování specifického jídelníčku, který nám může připadat tak jiný a někdy i divný. Ale to je pouze náš vnější pohled.

Předpisy tradiční židovské kuchyně již nejsou tolik dodržovány, ale v minulosti nebylo pro žida pomyslitelné, aby si dal například vepřové, a mne zajímá proč. Filosofie stravování je ovlivněna rovněž filosofickými koncepty dané oblasti. I to hraje významnou roli. Náboženství se obecně na stravovacích návycích projevuje u různých kultur nejvýznamněji. U židů je to židovství a křesťanství, ve kterém se vše točí okolo Hospodina. V původně zamýšlených zemích, tedy v Číně, má hlavní vliv taoismus se svou naukou o jin a jang, a v Indii se podepsala na stravování filosofie buddhismu a hinduismu, jež prosazují nenásilí a s tím spojené vegetariánství.

Nekladu si za cíl, že vysvětlím všechny okolnosti, to ani není možné, ale pokusím se proniknout do základů a zkoumat počátky stravovacích zvyků. Popíšu, jak se židé stravovali a budu se zamýšlet nad významem jejich zvyků a pravidel.

3. Židovská strava

            U Židů je světské neodlučitelně spjato s posvátným. „Příprava a požívání jídla je náboženským obřadem právě tak jako modlitba k Bohu.“[1] V judaismu je stravování posvátné, neboť se při něm řídí Božími příkazy. Stolování je pro Židy bohoslužbou. „Snad v žádném jiném náboženství není víra natolik spojena s jídlem jako v židovském.“[2] Zásady židovské rituální kuchyně jsou obsaženy v kašrutu. O něm více řeknu v další kapitole.

            Nejvíce se duchovní a náboženský rozměr projevuje o svátcích. „Sváteční hostina je součástí náboženského rituálu, při němž jednotlivé pokrmy promlouvají svou vlastní řečí, plnou skrytých významů a symbolů.“[3] Příkladem může být Pesach, jehož liturgie se neodehrává v synagoze, nýbrž doma u svátečně prostřeného stolu.

            Židovská kuchyně je velmi pestrá, neboť když Židé putovali po celém světě, absorbovali do své kuchyně mnohé z receptů a předpisů cizí země. Židovská kuchyně je z velké části nežidovského původu, přejímali recepty z jídel Francie, Itálie, Německa, Polska, Ruska, Ukrajiny, Čech, Moravy atd. a ty poté přetvářeli k obrazu svému.[4] „Výsledkem je takřka nepřeberné a jen obtížně zmapovatelné množství pokrmů, z nichž každý má svou vlastní historii, většinou natolik spletitou a zajímavou, že by vydala na celou knihu.“[5]

            Už Židé věděli, že způsob životosprávy výrazně ovlivňuje náš duchovní a emocionální život. „Tím, že se potrava stává součástí těla, má přímý vliv na duši, která je s ním neoddělitelně spjata. Nesprávná výživa tedy nepříznivě působí na duševní stav a charakter člověka v každém období jeho života. Jedním slovem: „Jsi to, co jíš.“[6] Je na tom zcela jistě mnoho pravdy. Židé se snažili plnit boží přikázání, týkající se stravování z bázně před Hospodinem, nechtěli si jej totiž rozhněvat a rovněž chtěli být Hospodinu co nejvíce na blízku. Jestliže bylo jejich tělo správně vyživováno, mohla se jejich duše povznést k Bohu. Otázky typu co je to správně a kdo nebo co je to Bůh, by vydaly na další práci… Co se týče Židů, pro ně bylo správně to, co stálo ve Starém zákoně, jenž jim byl dán od Boha – Hospodina. 

S podobnou filosofií se setkáme i v moderní makrobiotice, kde je pořekadlo „Jsi to co jíš.“ dohnáno do absurdních rozměrů, kdy se spekuluje o tom, zda-li pohankové nudle jsou dobré na podpoření bystré mysli. Připomíná mi to spekulace rabi Abraháma Danziga, o kterém ještě bude řeč. Makrobiotika je zajímavá praktika, ale jak se říká, všeho s mírou. Myslím, že mi to trochu myslí i bez pohankových nudlí…

             Osobně si také myslím, že potrava má přímý vliv na naše vědomí. Jestliže se nám nedostává určitá složka v potravě, například jednoduché cukry či živočišné tuky, naše mysl na to může reagovat různými způsoby, ale je zde velká pravděpodobnost výskytu deprese. Rovněž jestli budeme jíst nustále maso, také se to na nás podepíše, budeme nejspíš více živočišní. Nebo budeme-li jíst pouze zeleninu, nedostaneme do těla potřebné látky, budeme s velkou pravděpodobností chudnout a ztratíme sílu cokoli dělat, ale na druhou stranu se naše tělo neskutečně očistí a budeme vnímaví na různé jemnější podněty. Dalo by se o tomto tématu povídat velmi dlouho, ale to není náplní mé práce. V následující kapitole se budu zabývat kašrutem.

3.1. Kašrut

Nyní se dostanu k tomu, co je to kašrut. Jak jsem již zmiňoval, jedná se o zásady židovské rituální kuchyně. „Kašrut je dieta určená pro tělo právě tak jako pro duši.“[7] Od Boha jsme dostali obě složky a díky příkazům kašrutu můžeme rozvíjet a prohlubovat harmonickou koexistenci duše a těla. Jak se dočteme v knize R. Bondyové Boží hody, nemá smysl hledat logické důvody pro příkazy kašrutu.[8] Ale právě ony důvody mě zajímají. Nevím, zda-li mají nějaký historický základ či pouze praktický smysl. Jak se lze dočíst dále v knize, dají se pro zákaz konzumace vepřového, odstraňování krve ze zvířat, košerování masa atd. nalézt rozumné důvody. „Zákaz pojídání vepřů zabraňuje nebezpečí nákazy příživníky, trichinózou. Přeříznutí hlavní tepny zvířat je nejrychlejším způsobem jejich usmrcení. Zákaz požívání živočicha, který chřadne či byl nalezen mrtvý, je ochranou před nákazou. Košerování masa v soli a vodě a odstranění vší krve zabraňuje rozkladu…“[9] Z psychologického hlediska může jít pouze o racionalizaci, tedy zpětné rozumové zdůvodnění určitých iracionálních příkazů.

„Talmud přirovnává židovskou domácnost k malému chrámu, prostřený stůl k malému oltáři.“[10] A na oltář smělo přijít pouze taková oběť, jež odpovídala předepsaným rituálním praktikám. „Společné posezení u stolu se tak stává obětním rituálem, při němž se všichni stolovníci mění v chrámové kněze.“[11] Pro Židy je zvykem pronést před jídlem požehnání a po jídle děkovnou modlitbu. „K jídlu a stolování se vztahuje nejméně 50 ze 613 božích příkazů.“[12] Příkazy udržují mezi Židy pospolitost a důležitost těchto pravidel neztrácí na významu ani dnes. Ale proč tomu tak je? „Pro Židy není kuchyně pouze místem, kde se připravuje jídlo, je to především duchovní centrum jejich domácnosti.“[13]

Hlavními zásadami kašrutu jsou rozdělení na košer – čisté a trejfe – nečisté živočichy z hlediska jejich poživatelnosti, požadavek rituální porážky – šechity, důsledné oddělování mléčné a masité stravy, zákaz požívání krve.[14] Příkazy jsou motivovány úctou ke všem Božím tvorům a vědomím, že pouze Bůh může život dát i vzít.

Člověku bylo na počátku Bohem určeno, aby se živil jako „vegetarián“. „Řekl ještě Bůh: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž [jest] na tváři vší země, a všeliké stromoví, (na němž [jest] ovoce stromu), nesoucí símě; [to] bude vám za pokrm“ (Gn 1,29). Lidé se údajně živili „bylinami“ až do časů Noeho, kdy bylo člověku povoleno shánět si potravu zabíjením zvířat. Jednalo se o nutnost kompromisu mezi ideálem a reálnými životními podmínkami. Zabíjení zvířat bylo chápáno jako ústupek Hospodina člověku, lidé ale mají zakázáno vybíjet živočichy pro zábavu či kvůli ukojení agresivity.

Tyto příkazy jsou pro mne velmi sympatické a naprosto souhlasím se zákazem zabíjení živočichů pro zábavu či ukojení agresivity. Je to podle mne zvrhlé, pokud nejde o ukojení hladu. Byl jsem několik let vegetarián, jsem tím poznamenán (myslím, že kladně) a vím, co to obnáší. Není jednoduché pro muže v 21. století se živit vegetariánsky, natož vegánsky. Jak bylo zmíněno, zabíjení zvířat je určitým kompromisem, mezi ideálem rajské zahrady, kde žil Adam s Evou, a reálnými podmínkami, v nichž člověk žije na zemi. Určitým způsobem soucítím s živočichem, kterého v současné době jím, ale tělo si maso vyžaduje. Souhlasím se Židy, že když musíme mít maso, mělo by zvíře zemřít důstojnou smrtí a ne jak tomu je v současných masokombinátech, které jsou příkladem toho, jak by to nemělo být.

            Židé smějí konzumovat pouze maso ze zvířete, které prošlo bezbolestnou rituální porážkou – šechitou. Při šechitě jsou zvířeti přeťaty životně důležité tepny, žíly a průdušnice, takže během krátké chvíle vykrvácí a zemře.[15] Zakázáno je jíst maso zvířat, jež zemřela přirozenou smrtí, byla zabita jiným zvířetem nebo byla nemocná. Maso těchto živočichů je považováno za nečisté. Židé mohli jíst maso, pouze když nabídli oběť Bohu. „Nečistý úkon zabíjení byl očišťován a posvěcován tím, že byl začleněn do rámce obětního rituálu.“[16] Člověk, jenž měl být znalý v rituální porážce a zabíjel by zvířata dle přikázání kašrutu se jmenuje šocheta neboli řezník. Toto povolání by měl vykonávat zručný člověk, který žije bezúhonně a dbá Božích přikázání. Neboť kniha Leviticus praví: „Protož řekl jsem synům Izraelským: Nižádný z vás nebude jísti krve; ani příchozí, kterýž pohostinu jest mezi vámi, nebude krve jísti. A kdož by koli z synů Izraelských aneb z příchozích, kteříž jsou pohostinu mezi vámi, honě, ulovil zvíře aneb ptáka, což se jísti může, tedy vycedí krev jeho a zasype ji prstí“ (Lv 17, 12-13).

3.1.1. Košer a trejfe, co Žid smí a nesmí jíst

Košer znamená v překladu čistý, vhodný, způsobilý a jsou jím označovány všechny povolené potraviny a současně i způsob jejich přípravy. Opakem košer je trejfe což znamená nečistý, doslovně znamená roztrhání. Původně se tímto pojmem označovala masa košer zvířat, která byla zabita jiným zvířetem nebo uhynula přirozenou smrtí. V širším smyslu trejfe zahrnuje všechny nekošer potraviny a způsoby přípravy, jež odporují pravidlům kašrutu.[17]  

Co tedy patří mezi košer potraviny? Ze zvířat jsou košer ta, jež mají rozdělená kopyta, tedy sudokopytníci, a přežvykují: hovězí dobytek, ovce, kozy, vysoká zvěř, gazely a antilopy. Dále zde řadíme drůbež: husy, kachny, slepice, krůty, krocany, bažanty, koroptve, křepelky a holuby. Povoleno je jíst ryby mající ploutve a šupiny.

Mezi trejfe se řadí tito živočichové: vepři, osli, koně, velbloudi, kanci, zajíci, králíci, draví ptáci jako jsou sova, orel, sup, jestřáb, ale i vrána a čáp, dále hlodavci, tlustokožci a vodní savci. Zapovězeni jsou také plazi, obojživelníci, měkkýši a korýši, jako jsou úhoři, raci, sépie, ústřice či žáby a také není povolen hmyz. Zakázáno je jíst predátory, neboť ti se živí krví jiných živočichů.

3.1.2. Oddělování mléka a masa

Co se týče příkazu oddělování masa a mléka, souvisí s příkazem Bible, jenž zní „Nebudeš vařit kůzle v mléce matky jeho“ (Dt 14,21). Obě složky musí být odděleny jak při přípravě pokrmu i při jeho konzumaci. Mléko a výrobky z něj nesmíme kombinovat s masem během jednoho jídla. Mezi pojídáním masového a mléčného jídla musí být přestávka. Protože maso zůstává mezi zuby, doporučuje se dle Talmudu vyčkat 3-6 hodin, liberálnější Židé vyčkávají alespoň hodinu. Pokud je pořadí opačné, že maso následuje po mléčném pokrmu, jedna kniha říká, že „Stačí odříkat modlitbu po jídle, vypláchnout si ústa a vyměnit ubrus.“[18]  I tak máme poté půl hodiny až hodinu počkat. V druhé knize se uvádí „Mezi mléčným a masitým pokrmem je potřeba jen malá přestávka anebo vypláchnutí úst, umytí rukou a sousto chleba.“[19] Vidíme, že jen ve dvou knihách máme různá doporučení co dělat a co ne. Možná mají obě pravdu a možná by se mezi sebou dohodly a možná taky ne. Tato pravidla jsou pro mne těžko uchopitelné a nedávají mi smysl. Zejména mě zarazilo, proč by bylo potřeba měnit ubrus mezi mléčným a masitým pokrmem. To je opravdu podivné. O nic méně podivnější je i informace o jistém rabi Abrahámovi Danzigovi, který studoval v 18. století na ješivě v Praze. Zabýval se tím, zda je dovoleno péct masový a mléčný nákyp ve stejnou dobu ve stejné troubě.[20] Ale jak uvádí sama autorka R. Bondyová, úvaha tohoto druhu je naprosto nevhodná.

Další rabi Jomtov Lipman Mülhausen, jenž působil v Praze ve 14. století, tvrdil, že mléko vařené s masem se změní na krev,[21] což je pro Židy nežádoucí. Tato představa se však nezakládá na jakýchkoli logických či vědeckých základech. Je to pouze způsob, jakým si člověk bez větších fyziologických znalostí a s velkým náboženským zapálením snažil zdůvodnit zákaz konzumace masa a mléka zároveň.

Jaký je však pravý důvod? Má nějaký důvod striktně oddělovat mléko a maso? Ano, pro Židi je zde jeden velmi pádný důvod a tím je Boží přikázání. Ostatní nevěřící se mohou poradit s lékaři, zda-li je to vhodné, a zda-li to zatěžuje lidský organismus. Zajímala by mne skutečná lékařská studie, jež by toto vyzkoumala. Také sami dobře víme, co nám nedělá dobře a co nám naopak prospívá. V české kuchyni se často dělají omáčky z mléka či zakysané smetany a k tomu se podává maso. Co je tedy správné a co není?

Ještě se vrátím k rozdělení potravin na košer a trejfe. Bible neobjasňuje proč právě jedna potravina by měla mít „nálepku“ košer a jiná ne. Kdo tedy rozhodl, byl to Hospodin, jehož mluvčím byl Mojžíš? Nebo se na tomto výběru podepsala zeměpisná poloha, zvyky, tradice? Nalézáme zde příliš mnoho nezodpovězených otázek, na to, abychom uznali za relevantní tento výběr. Dle mého názoru se jedná pouze o víru, jež není ničím dokazatelná, je iracionální. Bible jen říká, jsi Žid, tak se stravuj tak, jak ti to Hospodin přikazuje a neptej se proč. Pro nevěřícího člověka je tak nepochopitelné, proč mají zrovna ta určitá pravidla povznést mého ducha a jiné předpisy mají mého ducha srazit k zemi. Nalezneme jistě nespočet lidí, jež tato pravidla nedodržují, a přesto žijí harmonicky a spokojeně. Proto si myslím, že na židovském způsobu stravování se podepisuje tradice a snaha dodržovat „správná“ Boží přikázání. Ovšem abych jen nekritizoval, nutně i židovská přikázání mají pozitivní dopad na lidský organismus. Nejedná se o zcela iracionální příkazy. Například nejíst maso umrlého zvířete je jistě přikázaní zdraví prospěšné. I postup košerování masa má něco do sebe. Ovšem jak k těmto přikázáním židé došli je pro mne zatím stále „záhadou“.

3.1.3. Rozdělení potravin na masité, mléčné a parve

„Všechny druhy pokrmů v židovské kuchyni patří k jedné ze tří základních kategorií: masité, mléčné a parve (neutrální jídlo).“[22] Jak jsem již uvedl dříve, mléko a maso se nesmí jíst zároveň, zato parve jídla mohou být součástí jak masitých, tak mléčných pokrmů s výjimkou ryb, které se spolu s masem podávat nesmějí. Jaké potraviny patří do kategorie parve uvedu v další kapitole, začnu nejdříve masitou stravou.

3.1.4.1. Masitá strava

Co se týče masných pokrmů, všechny musí pocházet ze zvířat poražených šechitou. Před přípravou masa je potřeba z něj odstranit všechnu krev košerováním. Postupujeme takto: maso důkladně opláchneme a nejméně na tři hodiny ponoříme do nádoby s vodou. Nádobu nesmíme používat na nic jiného. Poté maso vytáhneme z vody, položíme na děrovanou podložku, aby mohla odtékat krev a celé jej posypeme solí. Nakonec maso opláchneme pod tekoucí vodou.

Speciální postup uplatňujeme při košerování jater, neboť obsahují příliš mnoho krve. Játra důkladně opláchneme, pokrájíme a posypeme solí. Poté je grilujeme nad otevřeným ohněm, dokud nezmění barvu a na povrchu se neutvoří kůrka. Následně je můžeme dále upravovat.

Vidíme, že péči o maso, je věnována značná pozornost, což si myslím není vůbec na škodu. Lednička je vynález poměrně mladý a tak je podle mne zcela pochopitelné, proč je maso tak opečováváno. Maso se nemohlo příliš dlouho skladovat, a v teplém prostředí, kde židé z počátku žili, než se rozprchli do celého světa, se velmi rychle kazí, takže aby se předešlo možnému riziku nákazy z nedobrého masa, sloužilo košerování pro bezpečnější spotřebu. Zejména sůl se i v dnešní době používá jako dlouhodobý konzervant u různých druhů pokrmů a je možné ji použít i jako dezinfekci. Těžko říci, jestli tyto vlastnost soli znali i Židé, ale využívali je.

3.1.4.2. Mléčná strava

            „Zahrnuje mléko a všechny mléčné výrobky. Mléko musí pocházet z košer zvířete. Pokrm nesmí obsahovat jakoukoli nekošer složku ani žádný živočišný tuk.“[23]

3.1.4.3. Parve

            „Tento pojem označuje potraviny, které nejsou ani mléčné ani masité. Patří sem především košer ryby, vejce, ovoce, zelenina, houby, obiloviny, těstoviny, luštěniny, chléb, některé typy moučníků a nápoje.“[24] Jak již víme, parve potraviny se mohou kombinovat jak s masitými tak mléčnými pokrmy a proto jsou považovány buď za masité či mléčné a podle toho se připravují v příslušné sadě nádobí. Bývá však zvykem mít i pro parve zvláštní sadu nádobí.

            Ovoce a zelenina nevyžaduje speciální přípravu, pouze se musejí pečlivě očistit a prohlédnout, zda v nich nejsou červi. Totéž platí i pro mouku, cukr, sůl a koření.[25]  

Co se týče vajíček, obsahuje-li zárodek, nesmí se jíst.

            Všiml jsem si jedné zajímavosti, a to té, že parve odpovídá zhruba potravinám, jež jsou upřednostňovány v makrobiotice. V makrobiotice není doporučováno jíst maso, vyjma ryb a mořských plodů, a rovněž mléčné výrobky nejsou preferovány. Ovšem co se týče přípravy a postupů se jedná o naprosto jiný systém a hlavně makrobiotika je na rozdíl od židovského stravování velmi mladá, vnikla v na přelomu 19. a 20. století. Ovšem kořeny, z nichž makrobiotika čerpá, jsou čtyři tisíce let staré a sahají do dávné Číny.

            Tolik malá odbočka, nyní bych se chtěl vrátit k velmi důležitému dni v židovském kalendáři.

3.2. Šabat (Sabat)

            „A požehnal Bůh dni sedmému a posvětil jej, neboť o něm odpočinul ode všeho díla svého, které Bůh stvořil, vykonav je“ (Gn 2,3). Šabat je den odpočinku, jelikož je člověk stvořen k obrazu Božímu, měli by i Židé v tento sváteční den odpočívat. „Každý týden tak vybočujeme z koloběhu všedního života, abychom slavili den odpočinku pro tělo i pro duši, ostrůvek svatosti a požehnání v moři všedních dnů.“[26] O šabatu platí přísný zákaz práce, čímž se rozumí záměrně vykonávaná činnost, jako například přenášení břemen, rozdělávání ohně, psaní, vaření, šití a atd. včetně cestování. Vyjmenování zakázaných prací nalezneme v talmudském traktátu Šabat.

            Jaký má být význam tzv. „volna“? „Zákaz veškeré tvůrčí práce nás vyvazuje ze sevření okolního světa. Jeden den v týdnu přestáváme svět ovládat a měnit, vědomě se nad ním vzdáváme kontroly a poroučíme se do vůle Boží, abychom si připomněli, že Bůh je stvořitelem světa i jeho jediným skutečným pánem a vládcem.“[27]

            Oneg šabat znamená v překladu potěšení ze šabatu. K tomuto dni patří seudot, sváteční oblečení a očistná koupel v mikve, rozsvěcování šabatových světel, kiduš,[28] nad vínem a především dostatek času pro zbožné rozjímání a studium Tóry.[29]

            „Podle talmudské tradice dostává o šabatu každý Žid duši navíc, a tato šabatová duše mu umožňuje studovat Tóru s větším zaujetím a porozuměním než kdykoli jindy. O šabatu zapomínáme na veškeré všední starosti a trápení. Odkládáme myšlenkové stereotypy, které nás svazují a odvádějí od podstatného. Ocitáme se v jiné časové dimenzi. Zastavujeme se uprostřed cesty, abychom se usebrali a očistili. V tento den máme blíže k Bohu i sobě samým.“[30]

            I když nejsem věřící, líbí se mi myšlenka odpočinku, kdy alespoň na jeden den v týdnu vypneme a strávíme den například v rodinném kruhu, provedeme rituální očistu, uzavřeme za sebou uplynuvší týden a strávíme den rozjímáním o vyšších mocích, které možná vládnou světu. Je to velmi povznášející a pro mne inspirativní.

            Již v pátek se Židé připravují na sobotní šabat. Je potřeba, aby se připravilo již den dopředu, neboť jak již bylo zmíněno o šabatu se nesmí pracovat, ale ani vařit atd.

Sváteční den je vítán zapálením šabatových světel. Toto privilegium náleží ženám, svíce rozžehávají nejpozději půl hodiny před východem hvězd, obvykle však asi čtvrt hodiny před západem slunce, aby se tak symbolicky předalo ze všedního dne ke svátečnímu.[31] Rozžehávají se nejméně dvě svíce, což odpovídá dvěma slovům, jimiž Židům Tóra přikazuje dodržovat šabat, „pamatuj a střež“ (Ex 20,8 a Dt 5,12). „Po zapálení svící se žena ohřeje ruce nad plamenem a zakryje si oči; poté tiše odříkává požehnání a modlí se za blaho svých blízkých.“[32]

Na stole při šabatu, jenž je prostřen bílým ubrusem, leží dva bochníky chaly[33], pohár s vínem pro Kiduš, nůž a slánka se solí. Poté otec žehná dětem a ženě pronáší tato slova z knihy Přísloví: „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist.“ (Př 31, 10-11)[34] Všichni si připijí vínem z jednoho poháru, následuje obřadní mytí rukou a požehnání nad chalou, při čemž každému z přítomných podá kousek chaly namočený do soli. „Víno a chléb byly již v biblických dobách považovány za symboly darů země a hrály důležitou úlohu v chrámovém rituálu. … Dva bochníky chaly rovněž symbolizují dvojnásobnou porci many, kterou Hospodin sesílal našim předkům na poušti, aby si nemusili opatřovat potravu v den odpočinku.“[35]

U stolu se nehovoří o světských věcech, ale probírají se pasáže z Tóry, vysvětlují se příkazy, sváteční zvyky, vzpomíná se na velké postavy a události židovské historie.[36] Také se hodně zpívají šabatové písně, zmirot, jichž je nepřeberné množství.

Co se týče ranní bohoslužby, začíná později než ve všední den. „Vrcholí předčítáním příslušného týdenního oddílu Tóry – sidry, k němuž se většinou vztahuje i sváteční kázání rabína – deraša.“[37]

Po bohoslužbě se lidé rozcházejí domů ke svátečnímu obědu. Šoulet, tradiční šabatové jídlo, na ně již čeká v troubě. Po obědě se někteří věnují odpočinku, zbožnému rozjímání nebo studiu Tóry, jiní dávají přednost společnosti přátel. Večer probíhá další mše v synagoze, pomodlí se minchu a následuje třetí šabatové jídlo – seuda slišit. „Je nejméně vydatné, avšak o nic méně slavnostní. Nesmíme je opomenout, protože, jak praví Talmud (Šabat 118 A), kdo dodržuje příkaz tří šabatových jídel, tomu se v příštím světě dostane bohaté odměny.“[38]

S poslední větou se nedokážu ztotožnit, neboť takové přikázání je pro mne naprosto nahodilé. Můžeme si vymyslet jakýkoli příkaz s tím, že když jej budeme plnit, v příštím světě nebo životě se budeme mít dobře. Kdyby to byl stoj na hlavě nebo například to, že když budeme jíst pětkrát denně, dojdeme osvícení. Třeba to nyní vyhlásím a za dva tisíce let se tím lidé budou řídit a budou o tom psát teologické traktáty. Kdo ví. Nechci zpochybňovat ani zesměšňovat víru druhých, jen je třeba se nad těmito věcmi, zejména nad vírou, neustále zamýšlet. Má smysl vykonávat složité rituály? Vždyť milióny lidí na světě žijí bez nich nebo vykonávají naprosto jiné rituály, a přesto jsou šťastní, spokojení a nemusí jim nic chybět. Milióny lidí žijí bez Boha a co jim chybí? Zato miliardy lidí žijí s Bohem a možná ani nejsou tak šťastní… čekají stále na ten lepší život po smrti a nežijí teď a tady.

Ještě se vrátím zpátky k závěru šabatu. Jakmile navečer vyjdou první tři hvězdy, modlí se ma’ariv.[39] Se šabatem se loučí hodinu po západu slunce symbolickým rituálem Havdala, což znamená oddělení a jehož smyslem je oddělit den sváteční od dnů všedních.[40] Pro tento rituál potřebujeme speciální svíci spletenou za čtyř pramenů. Čest držet svící má nejmladší chlapec v rodině. Otec se modlí k Hospodinovi a pronáší poté tři požehnání: nad vínem, vonným kořením a nad plamenem havdalové svíce. Vůně koření, většinou hřebíčku, nám má být podle tradice útěchou za to, že nás opouští šabatová duše. Havdalové světlo je první, jež je povoleno po sobotě zapálit, a je symbolem úvodního aktu stvoření, Hospodinových slov: „Budiž světlo!“ Otec uchopí pohár i svíci a pronáší: „Pochválen budiž Hospodinem Bože náš, králi světa, jenž učinil rozdíl mezi všedním a svatým, mezi světlem a temnotou, mezi Izraelem a národy, mezi dnem sedmým a šesti dny práce.“[41] Ve zbytku vína uhasí plamen svíce. „Šavua tov! Dobrý týden!“ přeje jeden druhému.

A tak končí šabat, posvátný to čas Židů, po němž se navracejí do všedního života.

Napadla mne v souvislosti se šabatem taková úvaha. Proč bychom měli mít sváteční pouze jeden den v týdnu? Co nám brání v tom, aby celý náš život byl sváteční, každý den prožívat s posvátnou bázní a zároveň s maximálním zapálením. Proč nečíst svaté knihy každý den, a každý den mít chvíli odpočinku, chvíli být s přáteli, dát si dobré jídlo, něco pracovat? Není to Bohu mnohem bližší, než-li cokoli jiného? Jestliže Bůh měl stvořit svět za sedm dní, šest z toho pracoval a jeden odpočíval… co dělal celou tu věčnost před tím? Řekl bych že se nudil a tak si stvořil svět pro svou zábavu, aby se smál nad tím cirkusem, který tady provádíme… A jestli existuje, tak se směje od počátku do dnes.

3.3. Závěrná úvaha

Chtěl jsem se věnovat ještě dalším oblastem židovského života, jenže to by vystačilo na další esej. Tak třeba na tuto práci navážu v jiné.

Téměř všechny židovské rituály a přikázání kašrutu se mi líbí, přesto pro mne představují něco svazujícího a omezujícího. Jsou dány tradicí a proto je pro Židy nezbytné, aby se jimi řídili ale osobně si nedokážu představit, že bych se měl řídit od narození až do své smrti něčími příkazy a doporučeními. Co by to byl za život? Nade vše si vážím svobody, kterou do značné míry požívám, i když je pro mne mnohem těžší se s ní vypořádávat, než-li mít celý svůj život „nalajnovaný“ dopředu. Mohu si z každého náboženství, filosofie, umění či vědy vybrat to co se mi zdá jako to nejsprávnější a s tím žít. Mnohokrát narazím na překážky, větší či menší, a přehodnotím svůj postoj a půjdu dál s ponaučením. Náboženská víra nám dává jistotu, ukotvení, ale nebývá vždy návodem na dobrý život, jak mnohdy hlásá. Pro mne je to nástroj, jak lidi ovládnout a vnutit jim své hodnoty a názory, ale nedává člověku na výběr. Z těchto důvodů je mým „náboženstvím“ svoboda, neboť ta mi nepřikazuje, v kterého Boha věřit (jestli tedy nějaký Bůh je a není to jen naše zbožné přání aby byl), co dělat a co nedělat, koho milovat, koho odsoudit jako „bezbožného“…

Víra je jen víra, není to naše zkušenost, nic co jsme zažili. Až zažiji setkání s Hospodinem a promluvím si s ním o židovství, pak možná pochopím, proč je skutečně správné nebo ne. Nezapřu v sobě filosofa a nedá mi se vždy zeptat proč. Nemusím se dozvědět odpověď ihned, některých odpovědí se možná nedočkám celý život, avšak není to pro mne důvod, kvůli jemuž bych se měl přestat ptát úplně.

3.4. Recept – Šoulet[42]

            Na závěr Vám nabízím tradiční židovský recept, jak jsem na počátku slibovat.

Šoulet je tradiční sobotní jídlo, pro celé generace Židů žijících ve střední a východní Evropě. Jak již víme, pro šabat platí přísný zákaz rozdělávání ohně, ale také vaření apod., tudíž je potřeba připravovat šoulet o den dříve a do soboty jej udržovat teplý v mírně rozehřáté troubě. Tento způsob však nebyl pro ně nijak snadný a proto si hospodyně ulehčovaly práci tím, že hrnce se šouletem posílaly do pekáren kde se jídla před noc vařila ve velké peci. Po dopolední bohoslužbě roznášeli hotový šoulet poslíčkové. Společná příprava bylo obvyklá v mnoha středověkých městech i v pražském ghettu. Na vesnici si pomáhali tím, že hrnec se šouletem ukládali do peřin. Velmi zajímavá je fonetická blízkost slova šoulet s francouzským slovem chauffe-lit, což znamená postelový ohřívač. Existuje také domněnka, že název šoulet pochází z jidiš slova šul-ende, označujícího konec sobotní bohoslužby, a tím i čas pochutnat si na šouletu.

3.4.1. Šoulet s husou[43]

            1,5 – 2 kg husy, 1 větší drobně pokrájená cibule, olej nebo husí sádlo, 5 stroužků utřeného česneku, 2 šálky hrachu, 2 šálky krup, 2 lžičky soli, ½ lžičky pepře, ½ lžičky mletého zázvoru, vývar nebo voda, olej.

            Očištěnou husu naporcujeme, osolíme a opečeme na oleji nebo husím sádle spolu s cibulí. Předem namočený hrách a kroupy přidáme k huse, opepříme, přidáme zázvor a česnek a vše vložíme do velké hrnce. Podlijeme vývarem nebo vodou a pomalu asi 2 hodiny dusíme, Potom dáme hrnec do mírně vyhřáté trouby, kde zůstane až do oběda příštího dne.

            Tolik tedy recept, pokud máte zájem vyzkoušet toto židovské jídlo, dobrou chuť.

4. Použitá literatura

• KREKULOVÁ, Alena; KREKULOVÁ, Tereza. A nezveš den odpočinku potěšením. Židovská sváteční kuchařka. 1. vyd. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 1997. 164 str. ISBN 80-7207-068-1.
• BONDYOVÁ, Ruth. Boží hody. Jak jedli židé v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2008. 177 str. ISBN 978-80-86911-16-8.