Šaškovská anagnorize

V ponurém přítmí gotického sálu,

naložený jak můra v hermelínu,

poslední z řady pokolení králů,

ukruťák stařík rozplývá se v splínu.

Jen šašek –hrbáč společnost mu dělá,

tulí se k trůnu, pavučiny smetá,

zatímco král, ta sopka osamělá,

tu samou vede, den, co den, co léta:

Vidím to zase jako sotva včera

(bezdětné stáří ze mne vzdechy mámí)

jak se mi z lovu nevrátila dcera

-to měla, chudák, těsně před vdavkami !

Divná to věc, že šašek při té látce

zdá se víc skleslý než samotný vládce.

Těžké je, strejdo, nad tím meditovat

-žena tvá tlí pod mramorovým drnem,

nemáš už dceru –to je pech, akorát

není ti ámen s celým rodokmenem

-já jsem tvůj syn ! a pravdu neříkám-li,

ať řehtaj’ se mi kati při funuse !

Král, jemuž zrak se zuřivostí kalí,

cedí skrz zuby: Neopovažuj se !

Blázen však jako hlupák bez rozumu

na kolenou dál vzpíná ruce k trůnu :

Nevěříš –li mi, otče můj a pane,

radši mi nařiď ihned setnout hlavu !

Mizero ! Blázne ! Tak se také stane !

Žeňte ho, šaška, bičem na popravu !

Cpěte mu maso z kostí odervané

do huby, že mě těmi žvásty drásá !

Co čumíš ? - neznáš krále, tatrmane ?

Dostaneš, cos chtěl  -řezničinu ! Rasa !

Neblbni, strejdo, chvíli poslouchej mě,

nemohu –já též –žalu svého snášet.

Jsem tvoje dcera ! -to tajemství temné

musí už přece jednou vyjít na svět !

-Nesípej tady jako při astmatu,

dopřej mi svého pozorného ucha,

zvíš, jak jsi ztratil dceru a já tátu,

záležitost je to spíš jednoduchá.

Z onoho honu jsem si odbočila

k chaloupce mága Bramborumbobrála.

(nemnohým známa jeho tajná síla)

Tam jsem si plna odhodlání přála,

ať mne v protejnosterojdové kůře

celou, jak stojím, změní z ženy v muže.

Byl, dědek stará, na to už dost trdlo,

ordál to byl, můj pane, neskutečný,

no, a –jak vidíš – moc se nepovedlo.

Základní zvládnul –tolik jsem mu vděčný.

Škaredý, scvrklý skřet a hrbáč k tomu,

nepoznán, cizí, vrátil jsem se domů

a jako vlastní zohavený bráška

začal jsem na tvém dvoře dělat šaška.

Jsem sice, strejdo, křivý jako skoba,

hrb, co mi trčí ze zad na dvě pídě,

nic se mé dávné kráse nepodobá,

a přec jsem šťasten v téhleté své bídě,

protože -to je, věř,  má touha celá-

nechci se nikdy provdat za manžela !

Spřádat jak pavouk, rodit jako kráva,

věčně mu mazat zapařené nohy,

odhánět od něj ženské zleva, zprava,

po nocích kradmo střádat na parohy

-nějaký život ! Lepší s oslí čapkou

stát, při tvém hněvu, kousek pod oprátkou.

Poslední jen ! Když mého masa mírku

rozsekat kážeš katu na fašírku,

rač mi své jasné povolení dáti,

ať s políbením můžu ti říct’ ‘tati’!

-Na panovníka pohled přestrašlivý:

oči mu puchnou jako zralé slívy,

do tváří vehnav krve nejmíň vědro

ukazovákem přejíždí si hrdlo,

Pryč, chroptě, s ním ! (zde rým mu selhal)

Kat pazourou se chápe nebožáka,

nad kterým se již anděl smrti smráká.

---------------------------------------------------------------------------------

(stmívačka, po reklamě na ovesné vločky se vracíme do téže scény,

tentokrát v panoramatickém záběru)

---------------------------------------------------------------------------------

Nesmráká se to zvenčí od portálu ?

Dovnitř se hrnou stráže vyděšené,

za nimi řev jak gejzír v plném varu

-jakýsi čerchmant se to na nás žene !

Do sálu, supíc (vespol trnou muži)

v skřípění kol a v čoudu, sazné špíně

v mrtvolném puchu, s oprýskanou kůží        

nebožka králka vjíždí na mašině.                  

Zanech již hněvu, z říše živých choti !       

(hlasem z ní křápá jak z rozpadlé skříně)

Mateřskou hrůzou se mi srdce potí

-neubliž té, již chovals’ na svém klíně !     

Toť dcerka tvá ! –no…tedy vlastně synek !         

Svědomí tvé ti taktéž pravdu poví !

Takovouého jsem vyprávala z plínek !

Stále ji poznám ! Celý po tátovi !

Mějte se rádi ! (těžce se mi kárá)

Teď rychle zpátky, než mi dojde pára !

Jen se po matce v chodbě začoudilo,

v síni, dřív chmurné, je najednou milo,

šášula s taťkou v objetí se druží,

strnulí prve pookřáli muži,

do všech stran proudí posel rozjásaný,

že palác k slávě otevírá brány.

Veselá zpráva je to pro korunu

-šašek se stává následníkem trůnu !

Lid, hotov k žertu, ladí lýtka k reji,

na každém sloupu spratci okounějí

-stěží to davem letí pověst lichá,

že šašek vdal se princce za ženicha.

Že ono mu tam –sakramentský dílo !

-ze ženské v břiše ještě leccos zbylo !

Já při tom byl a za pravdivost ručím,

do roka že měl tucet malých klučin.

‘Se ví, že jsme tam pili, hodovali,

jenom už nevím, co bylo dál, zdali

pak v oné zemi lidu vládli krály

-to už nám žádná pověst neodhalí…