paralýza

Snažím se psát a slova mi lžou,

vykřičená pravda do stránek bolesti,

mrazivé večery setmělé jsou,

životu zas upadl človíček do lesti.

V obraně útěky, zavřenou branou,

odkopat přikrývku nadějí marných,

do ruky vezmi růži zlámanou,

řetízek cudnosti, pozlátek matných.

Obrázky mládí, vždy jásavou fixou,

barvené vlasy a recese snů

smutně si pohladíš svou hlavu lisou,

vzpomínáš na marnost některých dnů.

Za ruku vzít svou marnou naději,

odklidit slova z prahu bytí,

odklidit výkřiky, zticha být raději,

ze štěstí a z rumu oči vždy svítí.

pohledy zrcadel, do slepých očí,

zrcadel prázdnoty vypitých skel,

do světa i hlavy - obé se točí,

ve stáří vrásčitém zničených těl.

Zjistit, že jediným smyslem je cesta,

tisíců oklik a tisíců pádů,

správná je jediná z tisíců, ze sta,

jen v srdci nalézt lze pravdivou radu.