KDYŽ SE VYBÍRAJÍ SCHRÁNKY

Karel usedl za volant poštovního vozu a jeho kolega Petr si sedl na zadní sedadlo a na sedačku vedle řidiče dal poštovní pytel.

„Tak máme všechno?“ zeptal se Karel.

„Máme,“ dostalo se mu odpovědi.

„Aby si u první schránky nezjistil, že nemáš pípák.“
„Neboj, ten mám!“ řekl Petr a ukázal pravou ruku, ve které držel malý přístroj, jehož horní část se přikládala ke kovovému kolečku, co bylo ve vnitřku pohyblivé části schránky.

„Tak tedy vyrážíme. Je čas vybrat první schránku!“ mínil Karel a otočil klíčkem v zapalování. Motor hned naskočil a vůz se cukavě rozjel.

„Co se děje?“ zeptal se Petr.

„Já nevím. Nějak se mu nechce jet,“ mínil Karel.

„To budeme pěkně vytřesený!“

„Aha, já mám zataženou ručku!“ vyhrkl vzápětí Karel.
„A už nic nemáš ztaženýho?“

„Co jako?“

„Třeba prd…“

„Tak to určitě ne,“ řekl s úsměvem Karel.

  Poštovní vozidlo zanedlouho vyjelo ze dvora na ulici, ve které o něco dále byla poštovní schránka.

„Hele, je tady kolona. Doběhni k tý schránce. Já k ní za chvíli přijedu,“ řekl Karel.

„Je mi to jasný! Pádím k ní!“ vyhrkl Petr a poté otevřel dveře, vystoupil, zavřel je a utíkal k oné schránce.

„Kam ten sprint, pošťáku?“ ozval se jeden z chodců, kolem něhož on vzápětí proběhl.

„Ke schránce!“ zvolal Petr a za okamžik k ní doběhl. Na její spodní část nasadil brašnu, tu otevřel a poté klíčkem odemkl schránku. Její vyklápěcí část se rozevřela a několik dopisů a pohledů se přemístilo do útrob brašny. Avšak díky závanu větru tři pohlednice ulétly do strany, přelétly nízké zábradlí, za kterým byl volný prostor.

„Do prdel…!“ vyhrkl Petr a hbitě se naklonil přes zábradlí a naskytl se mu pohled na trojici pohledů, která dopadla na k zamřížovaným sklepním okénkům.

„Zatraceně!“ procedil mezi zuby a hned začal přemýšlet, jak se dostat dolu. Žádné schodiště však nikde nebylo, a tak obratně přelezl zábradlí a vzápětí seskočil dolů, kde se po dopadu na chodidla rozplácl.

 Karel jel v koloně automobilů a zadíval se upřeně ke schránce, kde ke svému úžasu uviděl na chodníku brašnu, ale svého kolegu nikde.

„Sakra, kde je?“ řekl si tázavě a přehlédl zrakem celý chodník, ale Petra nikde neviděl.

„Kam zmizel?!“ vyhrkl a za chvíli najel částečně na chodník. Rychle z něho vystoupil a doběhl ke schránce, přičemž se zadíval na brašnu. Současně uslyšel odněkud ze spodu nadávání svého kolegy, a tak přistoupil k zábradlí.

„Proboha, co tam děláš!?“ zeptal se užasle, když Petra uviděl, jak se snaží vylézt nahoru.

„Spadly sem tři pohledy! Pomoc mi nahoru!“

„Já tě chytím za ruce. Pevně se drž!“

 A tak jej záhy tahal nahoru, přičemž byl nakloněn přes horní část zábradlí. Několik kolemjdoucích na pošťáka užasle hledělo a nechápalo, co to dělá.

„Uf! Už tě nikdy nechci tahat!“ vyhrkl Petr a přitom se zadíval na svou uniformu.

„Do hajz…!“ vydralo se mu z úst, když uviděl na ní tmavé čmouhy.

„To zábradlí barví!“ vyhrkl.

„A jo! Do prde…!“ procedil mezi zuby Petr, který měl také na uniformě čmouhy. Poté oba spatřili nedaleko zábradlí ležet zmuchlanou papírovou ceduli s nápisem: POZOR ČERSTVĚ NATŘENO.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI