Má láska

MÁ LÁSKA

Mé srdce je nejvyšší hora lásky
a oči jsou vodopád slz,
mé ruce,
to jsou dva potůčky,
má něha jimi protéká jak voda léčící.

Na jejich břehu klečící,
ty své rány omýváš,
mou náruč jak obvaz si přikládáš
a na nic se neptám.
jen čekám.

Čekám každou noc, každým dnem,
kdy přijdeš a ulehneš ve stínu mém,
o doušek slz Tvých poprosím.

Pak líbám Tvé čelo dechem svým
a zatímco úsměv mne laská z Tvé tváře,
Tvou hlavu věnčí koruna svatozáře,
zdobena démanty utrpení.

Na nic se neptám,
jen pohled se úzkostně bojí,
zda Tvoje síly stačí a zhojí
bolavé rány, jež srdcem svým hladíš.

Marně se má duše táže,
chvěje se, ví to, že nikdy nedokáže,
čím by splatila všechny Tvé oběti.

I kdybych schopen byl divů a zázraků,
přenesl slunce do večerních soumraků,
kdybych Tvé zimní dny krví svou proteplil,
noci Tvé hvězdami nejjasnějšími
ozářil a jako světélky jimi
svítil Ti cestami nejkrásnějšími.

Kdybych dal své dny za Tvé hodiny,
ničím bych nesplatil okamžik jediný,
ničím bych nemohl zahladit bolesti
chvíle, kdy musel jsem srdce své od Tvého odnésti.

Lásko moje jediná, kdybych Tvé štěstí,
svým štěstím dnes vykoupil,
za život Tvůj kdybych svůj život dáti měl,
ještě bych ve smrti, nežli bych odešel,
zůstal Ti dlužen tisíce úzkostí,
tisíce polibků, tisíce strádání,
tisíce smutků a odříkání.

Zůstal bych dlužen v té hodině věčné
moře Tvé lásky nekonečné...

---