Hrad kolibříků

Bi, Zuo, Sha jsou tři pilíře, na kterých spočívá tíha našeho majestátu. Věčná a stálá je naše vláda, jak jitřní světlo, východ slunce a večerní příslib nového rána. My jsme slunce. My jsme sláva. (Motto na Bráně kolibříků, trůnní planeta Wei-4)

Bouřkový mrak zakrýval polední slunce. Dusno. V dálce zadunělo. Vítr zvedl prach a odfoukl uschlé lístky vrby na hladinu vodní nádrže.

Kai hleděl ven z okna. Otočen zády, nehybně naslouchal.

“Milosti, starší vazalové prefektur Wei, Han a Chan poníženě trvají na své předchozí žádosti,” důrazně pronesl klečící maršál. “Uctivě prosí Jeho Milost, aby bez prodlení spolu s celou rodinou ustoupila alespoň za hranici Niao,” pokračoval. “Brání vaše právo, Milosti,” sklonil hlavu až k tatami, neboť přímo svého lenního pána nelze oslovit bez jeho dovolení.

Náhlý poryv větru zatřásl okenicí.

Proč bych měl ustupovat? Svůj konec mohu potkat i zde. Kai zvedl hlavu směrem, kde mělo v tuto denní dobu být slunce. Je rozhodnuto.

“Děkujeme... a propouštíme tě,” zašeptal Kai.

Starý maršál strnul. Upřel zrak na svého pána. Promluvil unaveným hlasem.

“Odpusťte Milosti, ale síly Gui nemohly zastínit jasnou mysl vaší Milosti. Toto jediné právo vám upírám.” Proč? Musí vědět, že s ním žije a padá Wei. Generálové jen čekají na příkaz k útoku. Pak pobijeme ty špinavce Gui. Maršál odplivl, “Jako vazalský samuraj vaší Milosti podle práva žádám o životní přání. Místo propuštění z vazalského svazku mi dovol zemřít tak, jak náleží mé třídě.”

Je to tu. Proč je tak tvrdohlavý; je jako můj otec. Co by on udělal na mém místě? Kai se otočil a zamračeně se podíval na klečícího.

“Mlč!” vyštěkl Kai hrdelním hlasem. “Odmítáš rozkazy lenního pána. Přání se nepřipouští. Odjímáme ti svěřené statky. Každá osoba tvé vnitřní rodiny bude popravena. Teď táhni ven za édily. Budeš uškrcen.”

Starý maršál překvapením zamrkal. Chvíli hleděl na Kaie, pak pomalu vysunul velký rodinný meč z pochvy.

Kai se k němu otočil zády. Teď to přijde. Teď. Teď.

Maršál obřadně položil meč před sebe a odstoupil pozpátku od trůnního stupínku, na kterém stál Kai. Povislá ramena, hlava vyčítavě skloněná k jedné straně. Otočil se a rázně vyšel ze dveří sálu. Ozvalo zadrnčení garroty a zachroptění.

Kai spolkl slzu. Dej mi sílu, bohyně Wei.

“Ještě nějací buřiči?” rozhlédl se po generálech sedících po obvodu trůnního sálu. Nehybní bůžci Ye.