Mimo hranice

Na plazmovém monitoru řídícího panelu jsem pozorovala vzdalující se Mars. Můj úkol zněl „hlídat odklon osy raketoplánu od letové dráhy“. To stejně zajišťuje počítač, takže jsem tu úplně zbytečně. Podepřela jsem si bradu rukou. Neznám nic nudnějšího, než sledovat, jak se planeta pomalu vzdaluje, až se teatrálně stane jedinou z mnoha hvězd.

Jenže...teď v tom bylo něco zvláštního. Polkla jsem naprázdno. Co se to se mnou děje? To mi přesně scházelo, strach z lítání. Teď, když jsem se stihla zabydlet v Bradbury teamu-

„Fajn, lidi, tak tohle máme za sebou. Službu má Fox, Carter a Wallisová, zbytek jde spát.“

Bóže, koho to napadlo, nainstalovat mi interkom přímo za hlavu? Nadskočila jsem metr dvacet, když začal James mluvit. No, asi si budu muset zvyknout. A teď, když jsme přestali zrychlovat – a mě začalo osobní volno – jsem si konečně mohla dát nohy na stůl a otevřít plechovku s čajem.

Ne že by to bylo nějak obzvlášť pohodlný, opírat si nohy o okraj řídícího panelu, ale póza je to hezká.

„Callahanová, nohy dolů, když s váma mluví nadřízenej!“

Chvíli jsem to považovala za další výkřik z interkomu a přemýšlela, jestli si dal James vážně tu práci, že prohlédl všechny záběry CCTV, aby mě vyhmátul, jak se okázale flákám.

Pak jsem se ohlédla. Stál ve dveřích. Poručík James Smith, velitel projektu Hermés a v rámci toho i expedice na Ganymédes, a ještě řádka podobných pitomostí, bla, bla, bla. James se zářivým americkým úsměvem.

James, přítel mojí nejlepší kamarádky Nathalie. Sakra.

Nechtěl nic zásadního. On, coby velitel, se chtěl ujistit, že já, coby nováček, jsem v pohodě, nic mi nechybí, znám své nepostradatelné místo v týmu a prostě všechno to, co si načet z motivačních příruček. Jenže tenhle hoch umí všemu dát...no, řekněme emocionální podtext.

A kromě toho mě má v týmu přes čtyři měsíce, nejsem zas až takovej greenhorn, aby mě musel chodit kontrolovat, takže...

Vešla jsem do svého pokoje – odmítala jsem o tom prostoru přemýšlet jako o „kabině“, jak to všechny naučil tuším Trevor –, odepnula jsem si od pasu vysílačku a mrskla s ní na postel. Těch pár naprosto bezvýznamných minut, které mi poručík Smith milostivě věnoval, mi nešlo z hlavy. On se prostě umí usmívat. A ví o tom. Takže teď mi jenom řekněte, jestli tím něco sleduje, nebo má ten úsměv přilepenej na obličeji pořád.

Nabrala jsem si do dlaní studenou vodu a cákla si ji za krk. Zmáčela jsem si vlasy i tričko, budu se muset převlíknout, ale kupodivu to splnilo svůj účel – přestala jsem uvažovat o pitomostech.

Představila jsem si, že tu se mnou jsou Sheila a Nathy. Moje dvě nejlepší kámošky, ramena na vybrečení, vrby na vykecání a rádkyně v nouzi.

Regino, kdy už proboha přestaneš přemejšlet o každý osobě mužskýho pohlaví výhradně a pouze v této spojitosti? Úplně Sheilu slyším. A Nathy...

Nathy na Jamesovi hrozně visí. To bych jí fakt nemohla udělat.

A kromě toho, doháje, Sheila má pravdu. On prostě plní svoje povinnosti, a já za tím hledám, co tam není.

Oblékla jsem si suché tričko a šla spát. Mě služba začíná až za šest hodin.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

James skončil nástup, směrem k našemu konci řady vrhl zářivý úsměv

usmál se na mě

sklapni, Reggie, nech toho, nebo bude zle

a spolu s doktorkou MacFarlanovou zmizel v laboratoři. Zbytek týmu měl teď čas na večeři.

Jídelna na základně disponovala třemi stoly po pěti místech, takže náš tým čítající deset lidí si měl z čeho vybírat. U jednoho stolu pravidelně sedávali pánové – pilot Neil, kopilot a technik Simon a terénní pracovníci Trevor a Erik - v čele s Jamesem, u druhého ta hezší a inteligentnější část výpravy – absolventky astrochemie Vicky Sutherlandová, Rose Wallisová, Brígh O´Conellová a já. Třetí stůl pravidelně obsazovala doktorka MacFarlandová a její laptop.

Položila jsem misku s něčím, čemu technici dole na Marsu říkali jídlo, na náš stůl a posadila se k Rosie.

„Co říkáš těm výsledkům z pólu?“ zeptala se konverzačním tónem moje parťačka.

„Kytky z toho žít nebudou, to si piš,“ ušklíbla jsem se. Tím byla vědecká porada týmu Reggie&Rosie skončena.

„Reggie, nepůjčila bys mi prosím tě žehličku na vlasy?“ zaškemrala Brígh a sedla si k Rosie z druhé strany. Nasadila jsem přehnaně překvapený výraz.

„Ale, a pročpak?“

„Ááá, tohle mě zajímá,“ zasyčela Vicky, prosmýkla se mezi naším stolem a stolem kluků. Brígh se stala terčem tří zkoumavých pohledů.

Předvedla několik krajně upejpavých grimas, kousla se do rtu a pak nám nehlasně sdělila: Erik.

„Jo!“ vyjekly jsme trojhlasně. Od vedlejšího stolu se k nám nechápavě otočily čtyři hlavy; ta náležící jmenovanému s lehce podezíravým výrazem.

„Teď se tam nekoukej, ale zírá sem tvoje životní láska!“ zašeptala Rosie s ústy u Bríghina ucha. Brígh se na ni zkoumavě zadívala.

„Nekoukej tak. Vidím, jak po sobě koukáte už od dubna,“ dodala jsem tichounce.

Vicky se přes Bríghinu hlavu podívala ke dveřím.

„Kdy jsme u koukání, Reggie,“ šeptla a skoro u toho nepohnula rty, „všimla sis, jak se náš Jamesík dívá na tebe?“

„Jaks na to přišla?“ prskla jsem automaticky.

„Ale, tak jsem si vzpomněla, když vidím, jak kouká na MacFarlandku.“

Naprosto nesmyslně jsem si uvědomila, že žádná z nás neví, jak se doktorka jmenuje křestním.

Opatrně jsem se ohlédla. V laboratoři už zřejmě skončili. James seděl u doktorčina stolu a oslňoval ji úsměvy.

„To nemyslí vážně,“ zhrozila se Rosie. „MacFarlandce je přes čtyřicet, jemu šestadvacet.“

James zachytil můj pohled a usmál se pro změnu zase na mě. Vítězně.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Připevnila jsem analyzační matrici chromatografu na lucidátor a začala ji zkoumat spektrometrem. Nic zvláštního. Křemík, železo, nikl, takový ty běžný věci. Mohla jsem jim to říct rovnou z pár jednoduchejch zkumavkovejch testů, ale ne, potřebujou spektrální analýzu, kvantitativní analýzu spalin a všechny tyhle pitomosti. Nedivím se, že jsme tu na to čtyři.

Rozhlédla jsem se po naší laboratoři. Rosie něco datlovala do počítače – a z mého pohledu to vypadalo jako chat -, Brígh nevěděla o světě, jelikož si povídala s Erikem, a Vicky něco zahřívala nad kahanem a vrhala na mě odevzdané pohledy.

Rychle jsem zadala výsledky spektrálky do databáze a zvedla se od stolu.

„Jdu si pro kafe, dáte si taky někdo?“

„Hodně cukru, prosím tě,“ ozvala se Vicky zpoza hořícího kahanu.

„Bez kofeinu, Reg. Jsi zlato.“ Rose se ani neobrátila od monitoru.

Ani Brígh, ani Erik nezareagovali. Ne že by mi nějak extra vadilo, že nepřinesu kafe taky jim, ale stáli přímo ve dveřích. Odkašlala jsem si.

„Promiň, Regino,“ zamumlal omluvně Erik a odtáhl mi Brígh z cesty. Protáhla jsem se kolem nich, abych málem vrazila do další tokající dvojice.

Doktorka MacFarlandová stála zády ke zdi, James proti ní, a jednou rukou se opíral o zeď nad jejím ramenem. Malebnej obrázek. Dostala jsem na Jamese pěknej vztek.

„Nathy pozdravuje,“ zasyčela jsem, když se ke mně obrátil, aby mi uvolnil cestu. Nebyla to zrovna ta nejduchaplnější věc, jaká se dala říct, uznávám. Ale neměla jsem tolik času na přemýšlení, že jo.

V mizerný náladě jsem začala chystat kafe pro Vick a Rosie a capuccino pro sebe.

Třískla jsem o stůl třemi hrnečky

on, on s ní prostě jen tak flirtuje

našla v jedné z mnoha přihrádek kávu

všem na očích

a zalila ji horkou vodou.

Naštval mě, naštval mě tím, normálně žárlím

žárlím?

„Žárlíš, Reggie?“

James stál ve dveřích, obvyklý sebevědomý úsměv – hrozně se mi chtělo ho do toho úsměvu kopnout – a oslovoval mě Reggie. Ne Callahanová. Reggie.

Zmobilizovala jsem veškerou důstojnost a podívala se mu do očí.

„Ani trochu, jak tě to vůbec napadlo?“

„Třeba kvůli tvýmu znechucenýmu výrazu...nebo že by to zavinila ta milá jedovatost, kterou jsi mě neopomněla počastovat?“ přemítal James s pohledem upřeným někam na strop.

„A nemohlo to bejt proto, že děláš pitomce z mojí nejlepší kamarádky? Uhni,“ zavrčela jsem vztekle. V rukou jsem měla tři hrnky plný po okraj, a poslední, o co bych teď stála, je opaření horkou kávou.

James mi opatrně vzal hrnky z rukou a postavil je zpátky na kuchyňskou linku.

„Nathalii do toho nezatahuj,“ vyzval mě překvapivě vážně.

Že by přece jenom touché?

„Tak prokaž svojí přítelkyni alespoň tu úctu, že nebudeš veřejně flirtovat s jinejma,“ požádala jsem ho a znovu se natáhla pro kávy. Než se dostanu zpátky do laborky, úplně vychladnou.

„Nathalie je daleko, a mnohem blíž jsou jiný, o který bych třeba...“ hlas Jamesovi klesal do šepotu, „...stál víc.“ Natáhl ruku, vzal mě kolem pasu a lehce si mě přitáhl k sobě.

K jeho smůle už jsem držela v ruce jeden hrnek – Vickinu supersladkou břečku – a James si tím pohybem vylil většinu kávy na košili.

Překvapením mě pustil a trochu couvl. Využila jsem příležitosti, popadla zbývající dvě kafe a prosmýkla se kolem šéfa do chodby k laborce. Vicky se bude muset obejít bez životabudiče. I když bych řekla, že až se dozví, kde její kafe skončilo, ani mi to nebude moc zazlívat.

Ve dveřích laboratoře jsem se ještě ohlédla zpátky ke kuchyni. James stál ve dveřích, z košile mu káva kapala na podlahu – a zase se usmíval.

Jsem si jistá, že bych zvládla kopnout tak vysoko.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Znovu jsem nad monitorem zívla. Trevor s Erikem nám dneska přitáhli obzvlášť velkou hromadu materiálů a James trval na tom, že se musí zpracovat. Chemické složení, z něho plynoucí využitelnost, zdravotní rizika, možná přítomnost života... nechtějí toho málo, ti tam dole na Marsu. S Rose jsme se u elektronového mikroskopu střídaly v čím dál tím kratších intervalech, protože nás obě příšerně bolely oči. Brígh a Vicky dělaly kvalitativku několika set vzorků vody a z jejich laboratoře táhl amoniak na sto honů.

Alespoň na chvíli jsem si dovolila zavřít oči a doufala, že Rosie u mikroskopu ještě chvilku vydrží. Chviličku. Pár minut.

tohle mi James udělal naschvál

Počítač tichounce vrčel a ten zvuk mě začal uspávat...

schválně, pomstít se chtěl, za tu zničenou košili...ale moh si za to sám...

...v laboratoři bylo nádherné ticho a klid...nikdo nerušil...

a co kdybych to kafe nedržela?

co kdyby...

Ticho a klid? Nikdo nerušil?

„Rosie?“

Parťačka sladce spala, hlavu dost nepohodlně opřenou o tubus mikroskopu. Ach jo. Vstala jsem od stolu a lehce do ní šťouchla.

„Rose, vstávej, končíme.“

Rosie sebou škubla a přaštila se do hlavy o mikroskop, jen to zadunělo.

„Jau. Už je to hotový?“ zeptal se rozespale.

„Není, ale dneska už toho víc prostě nezvláááá...“ uprostřed věty jsem zase začala zívat, „nezvládnem.“

„Asi ne.“ Rose se unaveně zvedla od stolu a zamířila ke dveřím. „Pojď, Reg.“

Vypnula jsem počítač a následovala Rosie ven z laborky. Jenom nějakých třicet metrů mě dělilo od mojí krásný, měkký, pohodlný postele.

„Callahanová, hotovo?“

Třicet zřejmě nepřekonatelnejch metrů.

„Ne, poručíku, hotovo není, nepodařilo se nám zvládnout práci na dva dny v jednom odpoledni,“ promluvila jsem k prázdné chodbě před sebou. Neměla jsem sílu – ani chuť – obrátit se k Jamesovi čelem.

„A jak to jako asi vysvětlím lidem na ústředně, až jim budu zejtra ráno posílat výsledky? Že se nám materiál válí v laborce, protože vědátorkám v šest padla, a hotovo?“ Nezněl naštvaně. Spíš trochu...jo. Pobaveně.

„Můžeš třeba říct, že trpělivě analyzovaly, až to v půl jedenáctý večer prostě zalomily přímo v laborce. A klidně řekni, že se ti nepodařilo nás vzbudit,“ odpověděla jsem. Najednou jsem byla naprosto vzhůru. Unavená, to ano, ale ani trochu ospalá.

James mě lehce šťouchnul do zad. „Směr kuchyně, Callahanová. Vypiješ trochu kafe a pak dáš do kupy aslepoň to, co máte.“ Nechtělo se mi dohadovat se; poslušně jsem zamířila ke kuchyni.

James zaujal svou obvyklou ležérní polohu ve dveřích a sledoval mě, jak si připravuju další – dneska už čtvrtou – kávu.

„Víš o tom, že běžnýho smrtelníka trochu znervózní, když mu někdo stojí za zády?“ Pokusila jsem se o lehký konverzační tón, ale asi mi to moc nevyšlo. James můj výkřik do tmy komentoval jenom pobaveným zamručením. S hrnkem v ruce jsem se natáhla pro rychlovarku. Za zády jsem zaslechla kroky – James zřejmě opustil frajerskou pózu.

Odněkud se vynořily jeho ruce. Přitáhl si mě k sobě a vzal mi z ruky hrnek.

„Druhou košili si už zničit nenechám,“ komentoval to šeptem.

Páni. Flirtovací hláška století.

Otočila jsem hlavu, abych mu mohla z očí do očí sdělit, že už mě pěkně štve, nadřízenej nenadřízenej. Ale James si to zřejmě vyložil jinak, a já se nestihla bránit.

A pak už jsem se bránit ani nechtěla.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Seděli jsme nad něčím, co výrobce prohlašoval za bramborovou kaši a Simon za konzervovanej žblebt. Brígh zářila, na čemž měl lví podíl Erik, Vicky se usmívala, jelikož jí přišla zpráva o uznání diplomky, já prý vypadala na umření a Rose se zdržela v laboratoři.

Už jsem zvládla pozřít skoro polovinu svojí porce a nejmíň stokrát proklít jejího vynálezce, když se Rosie objevila ve dveřích. Ohleduplně došla až ke mně a ztlumila hlas, než mi řekla, že se mnou chce mluvit James. No nazdar.

Nechala jsem talíř ležet na stole. Naděje, že to některý hladový kolega po mně dojí, byla mizivá, ale čert to vem. Zůstavila jsem konzervovanej žblebt svému osudu a s naprostým nedostatkem nadšení se vydala do Jamesovy kanceláře.

James seděl na stolní desce – na to, jak si zakládá na své hodnosti a postavení, se nechová zrovna dvakrát důstojně – a v ruce držel sklěněnou růži.

Pokusila jsme se zamaskovat svoje překvapení nad tím, že se uměleský předmět, a navíc docela hezkej...hrozně hezkej...vyskytuje v kanceláři mýho šéfa na výzkumný základně na trvale neobydleným měsíci Jupitera.

Na chvilku, na zlomek sekundy jsem si vážně myslela, že by mohla bejt pro mě.

A, ano, v živejch barvách jsem si představila, jak ji teatrálně rozfláknu o zem. Nebo ještě líp, jak ji prodám a peníze utratím za kafe.

ale růže se nerozdávají jenom tak, to musí znamenat něco víc

„Ahoj, Reggie,“ James mi věnoval další z protivných

milých

úsměvů a otočil růži v prstech, abych si ji mohla pořádně prohlédnout.

„To by mohlo Nathy potěšit, co myslíš?“

Cože? Cože?

cože? cože? co??

„Dneska dělá poslední zkoušku, říkala, jak se jí bojí,“ James se na mě díval, jako by čekal, až vybuchnu. Tu radost jsem mu udělat nehodlala. Polkla jsem naprázdno a pokusila se tvářit souhlasně.

„Jo, řekla bych, že bude mít radost. Potřebuješ ode mě něco?“

James sebou lehce trhnul. Neříkej, že jsem tě vyrušila ze snění o tvý milovaný, hochu. Po včerejšku večer si o tobě myslím něco trochu jinýho.

„Zejtra potřebuju mít na stole komplexní rozbor atmosféry,“ James rychle přešel na oficiální tón, „včetně hypotézy vývoje v pětadvaceti letech.“ Zatvářila jsem se otráveně.

„Jamesi, to ale dělá Vicky a Brígh.“

„Je mi jedno, kdo to dělá, zejtra to budu mít na stole,“ pravil oznamovacím tónem šéf. Otočila jsem se, bez pozdravu vyadla z kanceláře a zmizela v obytné sekci.

Dveře se štítkem Victoria Sutherlandová se odmítly otevřít, což pravděpodobně znamenalo, že tam Vicky není. Bríghin pokoj jsem minula a vracet se mi nechtělo. Povím jim to později.

Svoje dveře jsem za sebou zamkla a plácla jsem sebou na postel.

Co James tímhle představením sledoval?

Nathalie nebo já?

Co si z toho mám vybrat, jeho objetí, nebo pozornosti pro Nathy?

nejspíš ani jedna z nás, příště to bude Vicky nebo Brígh

Ach jo.

Pak jsem udělala něco, k čemu mě žádnej kluk nepřinutil už od školky.

Rozbrečela jsem se.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Vyšla jsem do haly. Páni, nenapadlo mě, že si vysloužíme až takovej uvítací výbor. Kromě Nejvyšší rady Bradbury teamu, zřejmě kompletní včetně druhýho asistenta sekretářky tajemníka, tu čekal Rosiin přítel, Bríghini rodiče, parta vysokoškoláků, která se nadšeně hlásila k Erikovi a Trevorovi, a samozřejmě Nathy a Sheila.

Sheila se svým typickým elegantním krokem vydala ke mně a okázale přitom ignorovala obdivné hvízdání z davu kluků. Nathy se vrhla kolem krku Jamesovi.

Asi jsem se při pohledu na to dojemný shledání zatvářila hůř, než jsem si myslela, protože Sheila se na mě podezíravě zadívala. „Co se ti na tom nelíbí?“

Co se mi na tom nelíbí, drahá Sheilo? Nelíbí se mi, že osoba, který Nathalie tak věří,se v mezičasech honí za každou sukní v dohledu. Nebo počkej, oprava: Většina sukní se naopak honí za ním, on se nemusí ani moc namáhat. A jestli se zeptáš, jak jsem se v jeho přítomnosti chovala já, už s tebou, milá kamarádko, v životě nepromluvím.

Jo, jenomže můžu jí to říct? Můžu z toho udělat skandál? Můžu Nathy několika větama zbořit kus světa?

Vždyť v moderní společnosti už se skandály kvůli takovým věcem nedělají. Berme to moderně. Z vědeckého hlediska je taková záležitost nejenže odůvodnitelná, ale zcela přijatelná.

Když to budu dál řešit – když o tom řeknu jediný slovo – to nejhorší bude na mě, ne na Jamesovi. Hysterka Reggie.

A ten bastard to ví. Ten bastard se ani neobtěžoval poprosit, abych mlčela.

Protože ví, že budu mlčet i tak.

„Nic, Sheilo. Sluší jim to spolu.“